Vzestup démona

XXXII.

"Opravdu budete v klidu? Nikomu neublížíte?"

"Budeme v klidu. Neboj se." Řekne Enrique a usměje se na mě.

"Tak tedy dobře, už nějakou dobu se ve snu vzbudím v pokoji kde na mě čeká Daisuke a asi víte co semnou dělá. Bráním se pokaždé když se objevím v jeho snu dokonce jsem si na něho vzala dýku, ale nemohla jsem ho zabít. Nedávno se mi povedlo uniknout dřív, než k něčemu došlo."

"Dai-suke." Řekne pomalu Ángelo, dal ruce v pěst a o krok ustoupí. "Takže on... ty... sen... zneužití." Řekne mírně naštvaně, ale snaží se být v klidu.

"Jak dlouho a jak často to dělá?" Zeptá se Enrique.

"Už je to nějakou dobu, vlastně od té doby co k nám přišel do školy. Vlastně pokaždé když usnu a když se snažím nespat, tak pak ve škole nedávám pozor. Nakonec mě spánek stejně přemůže."

"Dobře. Tak si jdi odpočinout, musíš být už hodně unavená. Zítra ve škole se potkáme." Usměje se na mě Enrique.

"Nejdu spát a vy mu nic neděláte slíbili jste to."

"Neboj se nic mu neuděláme. A ty nemusíš spát, jen si jdi odpočinout."

"Když si odpočinu, mohla bych usnout a to nechci. Potřebuji být pořád při smyslech."

"Dobře. Tak jinak, můžeme tě naučit bojovat. Tak budeš v pohybu." Řekne Ángelo.

"To bude bolet. Nestačí když se budeme jen tak procházet?"

"Neboj se půjdu na tebe zlehka, nebudu dávat silné rány."

"Ale pokud nechceš tak se můžeme jen procházet." Usměje se Enrique. Stoupnu si před ně.

"Dobře tedy, ale já na vás zlehka nepůjdu. Určitě vám nebude vadit když si na vás vyliju svůj vztek."

"Ne v pořádku. Ale půjdeme do parku, tady je moc lidí." Usměje se na mě Ángelo.

"Ovšem."

     Po cestě si pro sebe řeknu.

'Co jsem to já hloupá řekla? Měla jsem raději mlčet.' Když tam dojdeme, tak si věci položím ke stromu.

"A teď mám dělat co?"

"S kým chceš začít?" Zeptá se Enrique.

'Je dobře že jsi nám to řekla. Nenechávej si to pro sebe. Když se svěříš tak se ti uleví.' "S ním to nebudeš mít lehký, není na tebe moc velkej?"

"Nech si to a nech jí si vybrat." Oba se na mě podívají.

"Až budeš mít vybráno, tak prostě zaútoč."

"Děkuju že jste mi to ulehčily." Oba si je změřím pohledem. Zaútočím na Enriqueho. Rozeběhnu se na proti němu a pěstí ho udeřím do břicha, ale Enrique to vykryje. Podklouznu mu mezi nohy a udeřím ho zezadu do kolena. Enrique si klekne na jedno koleno a spadne i na ruce. Druhou nohou se odrazí, otočí se na rukou a dopadne na nohy.

"Jsi dobrá. Kde jsi se to naučila?" Pak na mě zaútočí taky, rukou jí ale zastaví těsně před obličejem a řekne. "Měla by jsi se krýt."

"Jak vidíš neučila jsem se nikde, jen jsem využila svojí výšku." Při tom jsem ho chytla za předloktí napřažený ruky a druhou jsem ho udeřila do břicha. Pak ustoupím a řeknu.

"Neměl by ses krýt?" Enrique se chytí za břicho a pak se zasměje.

"Jsi dobrá." Řekne a znovu na mě zaútočí pěstí.