Jmenuji se Mei a jsem středoškolačka, která se dozvěděla že má nějaké schopnosti a poslání vybrat nového démona do vlády pekla. Vše se dozvíte v mém příběhu. Přeji příjemné čtení... Abych nezapomněla... :) Tento příběh je od 15+. Bavte se.
"Jestli mě odvedete do hradu, tak vás zničím. Nevytrpěla jsem tohle, byste mě odvedli do hradu kde mě chtějí mít." Enrigue se zastavil, podíval se na mě, pousmál se a šel na druhou stranu. Po chvíli jsme dorazili k intru, nepozorovaně tam vklouzli zadními dveřmi a Enrigue mě odnesl k sobě na pokoj. Položil na postel, pak šel do koupelny a někomu volal.
"Ahoj Hotaru, potřebuji aby jsi ihned přišla... Jo je to naléhavé... Dlužíš mi to... Ano... Ano... Na intru... Jo přesně tam... 20... Dobře." Když ukončil hovor a vyšel z koupelny tak šel ke mě. "Svléknu tě abych tě mohl trochu ošetřit." Pak se podíval na Ángela. "Přines lavor a horkou vodu."
"Dobře, kde to máš?"
"V koupelně." Ángelo odešel do koupelny a Enrigue mě chtěl svléknout. Pak se zamyslel. "Pak ti koupím nové věci." Řekne a na ukazováčku se mu objeví menší ohniví nožík, kterým mi rychle rozřízne kalhoty a triko a já tam teď ležím jen v kalhotkách a podprsence. Ángelo přinese lavor s vodou, Enrigue ještě vezme menší ručník a začne mě opatrně zbavovat krve na těle. Uhnu pohledem na stranu tak, abych Enriguemu neviděla do obličeje. Zrychleně oddychuji. Tiše a slabě řeknu.
"Jestli si něco zkusíš, byť jen sáhneš mimo, jsi synem smrti."
"Neboj nejsem takový." Řekne a po půl hodině jsem omytá od krve. Po chvíli přijde do pokoje nějaká žena.
"Enrique?"
"Jo?"
"Panebože co se jí stalo?" Řekne a jde ke mě. "Ahoj, já jsem Hotaru. Hotaru Luzzi, mohu ti zacelit rány?" Zeptá se mě mile.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Pootočím hlavu k ní tak, abych jí neviděla do obličeje. A jen zavrtím hlavou.
"Krev by se ti mohla znovu spustit a některé rány jsou docela hluboké. Prosím nech mě abych tě vyléčila." Řekne mile. Pomyslím si.
'Mě to nevadí, oni se vyléčí sami. Kdybych měla nějakou sílu tak bych odešla.' Opět jen zavrtím hlavou.
"Měla by jsi jí nechat aby tě uzdravila. Rány se zacelují dost dlouho. Je to medik." Řekne Ángelo a mile se na mě usměje. Pomyslím si.
'Zase ty? Aspoň v hlavě chci mluvit aniž bych někomu ublížila.'
"Alespoň ty hluboké rány bych ti vyléčila. Koukám že Enrique odvedl docela slušnou práci, jen bych ti je vydezinfikovala a obvázala, mohu alespoň to?" Zeptá se mile Hotaru. Povzdychnu si, pak si řeknu.
'Musí být všichni tak tvrdohlavý??' Nakonec kývnu na souhlas.
"Dobře." usmála se. Prohlédla mi rány a pak nad ty které byly hluboké dala ruce. V rukou se jí objevilo bílé světlo a Hotaru začala léčit. Když měla ty hluboké vyléčené, tak mi ostatní vydezinfikovala a obvázala obvazy.
"Nechtěla by jsi být v bezpečí, beze strachu a bez toho aniž by se tě snažili dostat ostatní bytosti?" Zeptá se mě Enrique. I když se mu nedívám do obličeje, tak se zamračím a řeknu si.
'Jestli si myslíš že půjdu do hradu nebo mě někam zavřít tak to ani náhodou.'
"Neboj se, myslely jsme že by jsi dočasně byla u Hotaru." Řekne Ángelo.
"Jak to myslíte?" Zeptá se Hotaru.
"Slyšela jsi o schopnosti absolutní rozkaz?" Řekne Enrique. Hotaru jen přikývne. "Mei ho ovládá." Hotaru se na něj překvapeně podívá.
"Takže ty ovládáš absolutní rozkaz?" Podívá se na mě a mile se usměje. Ne moc radostně se pousměju. Řeknu si.
'Nechci být u někoho a nesmět ani nikam jít. Chci zůstat tady, nehodlám skončit školu kvůli tomu, že jsem po dlouhé době promluvila.'
"Nemusíš být pořád zavřená." Řekne Ángelo.
"Ničeho se neboj, mohla by jsi dělat vše co jsi dělala doposud, jen by jsi byla u mě." Usměje se Hotaru. V duch si řeknu.
'Vše? To určitě, nebudu moct chodit do školy a když jo, tak do školy a pak rovnou k ní. Do posud jsem byla sama nechci s někým žít.'
"Mei si myslí že nebude chodit do školy, nebo že bude pořád zavřená." Řekne Ángelo.
"Ne Mei, do školy chodit budeš, mohla by jsi děla co by jsi chtěla, jen u mě by jsi byla více chráněná před těmi co tě chtějí dostat. Nemusíš mít strach. Jak říkám, mohla by jsi dělat co budeš chtít, chodit ven, kamkoliv a cokoliv by jsi chtěla." Řekne znovu mile Hotaru. Zamyslím se.
'Tak k čemu musím být u ní? Není to samí co na intru?'
"Není, Hotaru má stabilní ochranu přes kterou se nedostane nic, nebudou tě moct zaměřit, ani se k tobě dostat." Řekne Ángelo.
'Proč ta čičina musí být tak hrozně dotěrná. No dobře budu u ní.'
"Dobře." Usměje se. "Bude u tebe Hotaru."
"Jistě. Žádný problém. Přenesu tě ihned a pak se vrátím pro tvoje věci." Usměje se Hotaru. S těží si sednu, pak si chci stoupnout, ale spadnu zpátky na postel. Kouknu se na obvázaný nárt. Řeknu si.
'Málem jsem zapomněla kde všude mám rány.'
"V pořádku nemusíš vstávat." Usměje se Hotaru a pak kývne na Ángela. Enrique přinese deku, do které mě Ángelo zabalí a pak vezme do náruče. "Můžeme?" Usměje se.
'Nelíbí se mi když mě někdo drží.' Řeknu si a pak jen kývnu. Hotaru se usměje, sáhne na Ángelovu ruku a všechny tři přenese do jejího domu. Její dům je krásně vyzdoben a Hotaru vykročí do jedné chodby. Po pěti minutách dojdeme k jednomu pokoji. Otevře ho a vejdeme. Pokoj má krásnou postel s nebesy a velkým oknem. Místnost je docela hodně prostorná a z okna je krásný výhled na louku a slunce, které pomalu zapadá.
"Tohle bude tvůj pokoj Mei. O večeři tě seznámím s ostatními." Usměje se a Ángelo mě položí na postel. "Hned se vrátím. Jen Ángela přenesu zpátky a vezmu ti tvé věci sem." Usměje se a oba Odejdou. Pomyslím si.
'Nechci se s někým seznamovat. Ta čičina se mi bude hrabat ve věcech?' Sednu si a rozhlédnu se po pokoji řeknu tiše. "Nemusela mě dávat do takového pokoje."
J: Po půl hodině se jí v pokoji objevila Hotaru i s věcma.
"Tak co už jsi se tady trochu rozkoukala." Řekla mile. Jen slabě kývnu na souhlas.
"Dobře, takže abych se znovu představila. Jsem Hotaru Luzzi, jsem poloviční japonka a italka, toto je spolek který se jmenuje Pomoc v dobrém, jsou tu převážně medici, kteří pomáhají po celém světe a snaží se ve všem zdokonalit." Usměje se na mě. "A jinak, vím že se jmenuješ Mei, ale... jak dál?" Slezu z postele a s bolestivým výrazem dokulhám k tašce. Sednu si na zem a něco v ní horlivě hledám. Když najdu blok hned napíšu.
'Kusanagi.'
"Ku-Kusanagi?" Řekne překvapeně a zatočí se dokola. "Opravdu jsi Mei Kusanagi? Ta z rodiny Kusanagi?" Její oči se rozzářili.
'Nejsem si jistá jestli jsem to já kterou myslíš.'
