Vzestup démona

XI.

'Tak už jsi změnit taktiku? To samé bych mohla říct já tobě proč tohle děláš? Že bys byl jen pomocník?'  

"Co jsi to řekla?" Přišel až ke mě, v ruce se mu objevil fialový oheň a on mě zranil na noze. "Řekni to znovu a udělám ti šrám na obličeji." Přiblížil ke mě ruku s fialovým ohněm tak blízko, že se skoro dotýkal mojí tváře. Zatvářím se bolestivě, otevřu pusu do výkřiku ale nevydám ani hlásku. 

'Když ses tak naštval, tak na tom nějaká pravda je, ale než mě hodláš opět zranit tak si všimni že jsem to slovo neřekla.'

"Víš co? Myslím že bude jednodušší, když tě na místě zabiju." Řekne, v ruce se mu objeví meč z fialového ohně. "Ale nejdříve si s tebou trochu pohraju." Škodolibě se usměje a zraní mi rameno levé ruky. Rána je docela dost hluboká. Znova otevřu pusu do výkřiku a tentokrát vykřiknu. S bolestmi napíšu.

'Když mě zabiješ tak si nepomůžeš.'

"To ne, to máš pravdu, ale můžu ti alespoň působit bolest." Řekne se škodolibým úsměvem a sekne mě do zápěstí levé ruky. Znova vykřiknu. Pokusím se pohnout abych mohla utéct. Když se nic neděje, tak napíši.

'Stejnak s tebou nikam nepůjdu.'

"To se ještě uvidí. Ještě máš spoustu míst kam že můžu zranit." Řekne a sekne mě do druhé nohy.

'Takhle dřív vykrvácím.' Kousnu se do rtu abych mu nedělala radost že mě to bolí. 'Hodně tě to baví? Takže v tohle jsi dobrý? Nic jiného neumíš než zraňovat středoškolačky?' Hideharu se zasměje.

"Mysli si co chceš, já tě dostanu pod naší kontrolu." Řekne a pak hledá další místo kam by mě mohl zranit.

'Nemůžeš si vybrat místo? Tak ti napovím. Ještě tu mám ruce, stehna a tak.' I když se mu nedívám do obličeje tak se zatvářím sarkasticky.

"Aaa jistě, děkuji za nápad." Usměje se a pak mi zraní obě stehna najednou. Sedne si ke mě do dřepu a řekne. "To se ti to tak líbí že kvůli tomu k nám nechceš jít?" Zeptá se a ušklíbne se. Vykřiknu bolestí.

'Bolí to víc než jsem čekala.' 'Nelíbí se mi to, ale bolestí a ani vydírání mě nedonutíš abych se k vám přidala.'  Postaví se a bodne mě do boku.

"No tak uvidíme co a jak dlouho to ještě vydržíš." Bolestivě vykřiknu, upustím blok na zem a chytnu se čepele.

"Ale, copak? Že už by jsi měla dost? A já se teprve rozehřívám."

'Jsi v pořádku? Slyšel jsem něco o bolesti.' Zeptá se starostlivě Ángelo. Mírně zvednu hlavu, takže mu vidím na hrudník. Pomyslím si.

'Nepoužiji to, řekla jsem že už nikdy, ať se děje cokoliv.' Silněji stisknu čepel meče. Jak to udělám, tak znova vykřiknu bolestí když se mi čepel zařezává do dlaně.

"Hmm, zdá se mi to nebo máš opravdu ráda bolest?" Zasměje se. Pak mi prudce vytáhne meč z těla a zraní mi přitom i ruce. Zraněnou rukou udělám pěst, pak jí položím podél těla a ucítím jak mi pomalu stéká krev po prstech. Tričko se mi pomalu ale jistě zbarvuje do ruka. Ztěžka oddychuji. Začnou se mi zavírat oči. Pomyslím si.

'Tohle je špatný musím něco udělat nebo omdlím.'

"Hmmmm, zdá se že bych tě měl odnést k nám na ošetřovnu. Jinak asi brzy vy-kr-vá-cíš." vyhláskuje posměšně.

'Kde jsi? Pomůžu ti, kde jsi?' Řeknu tiše.

"Neměj péči, jsem v pořádku." Trochu víc zvednu hlavu takže mu vidím krk.

"To jde opravdu vidět. Ale, copak? Chtěla by jsi to použít?" Řekne a bodne mě do druhého boku. "Nedám ti možnost." Vytáhne meč a škodolibě se usměje.

'Kde jsi? Nemůžu ti pomoc když nevím kde jsi.' Zakřičím bolestí. Kouknu se mu do očí, začnou mi stékat slzy. Řeknu tiše.

"Prosím nech mě odejít." Pro sebe si řeknu. 'Slzy?? Prosím?? Nikdy jsem nebrečela a ani jsem nikomu neřekla prosím, tohle nejsem já. Myslím že už ani nevím co dělám. Nepůjdu do hradu, to raději v tom kabinetě umřu.'

"Tak řekni že půjdeš se mnou." Řekne mile a utře mi palcem slzu. Řeknu slabě.

"Nepůjdu a nehraj si tu na milého."

"No jak myslíš, já chtěl být milí, ale když nechceš, tak budu nadále zlí." Řekne a zabodne mi meč do nártu. Dlouze bolestí vykřiknu, při tom silně zavřu oči. Po chvilce je pomalu otevřu a vysíleně řeknu.

"To jen kvůli tomu abych šla s tebou? Ty nejsi normální."

"Možná že nejsem, ale to je jen na úhlu pohledu." Řekne, pak se zasměje a přiloží mi meč ke krku. "Tak co, stále jsi nezměnila názor?" Řeknu si sama sobě.

"Tohle je hodně zlý. Když mě zabiješ co si myslíš že s tebou rada udělá?"

"Nevím, co kdybychom to zkusili." Řekne a meč mi přitiskne víc ke krku.

"Když jsi mě tak přemlouval, tak mě přece nejspíš chtějí živou."

"To nemůžeš vědět. Co když mi řekli něco jiného?"

"Vědí že bych tě dokázala jednoduše zastavit, tak by se jim to nepovedlo."

"Tak proč mě nezastavíš? Protože se ti líbí jak ti ubližuju?" Řekne a meč mi udělá menší ranku na krku, ze které se téměř okamžitě začne linout trocha krve. Syknu bolestí.

"Jsi normální? Bolest bolí, nic víc. Něco jsem si slíbila a nehodlám to porušit." Začnou se mi zavírat oči. Řeknu si pro sebe. 'Tohle dlouho už nevydržím, ale nikdo mě nezíská, ani hrad a ani ona.'

"Hmmm, sliby se nesmí porušit, ale co tvoje sestřička, je tam tak sama a už dlouho jsi za ní nebyla." Řekne a zařezává meč hloub.

'Teď skrz sestru? Ona je silná poradí si beze mně, jak to dělala do teď. Už to ani nebolí.' Hideharu mi druhou rukou stiskne levé zraněné rameno. Vykřiknu bolestí, pak se mu podívám do očí a s posledních sil na něho zakřičím.

"TO BY STAČILO!!" Hidehara přestane zařezávat meč hlouběji. "ODPOUTEJ MĚ A ANI SE NEHNI!!!" Udělá to co mu řeknu. Stěží se zvednu. Jakmile se dostanu ke dveřím a odemknu, tak spadnu na zem. Pomocí zdi se opět zvednu a dojdu ven, tam zase spadnu, ale už se nezvednu. 'Myslím že už nic nezvládnu.'  Pomyslím si.

POHLED ÁNGELO

'Kde jsi Mei.' Když probíhám chodbou, tak narazím na krvavou stopu a vydám se po ní. Venku spatří. Mei ležet na zemi. "Neboj se, dostanu tě na ošetřovnu v hradě." Řeknu a jdu k ní blíž. Enrique mi sáhne na rameno a já ustoupím. Enrique ji vezme do náruče a řekne.

"Neboj se budeš v pořádku." A odnáší jí pryč.