Vzestup démona

VI.

Dá se říct že nechci, mám pro to svoje důvody.

"Proč se na nás nepodíváš?"

"Víš že toto je bráno jako urážka?"

Vím. Nedívám se lidem do očí, protože kdybych se na ně podívala a něco řekla nahlas, bylo by to jen horší.

"Tak nám ukaž své schopnosti."

"Zajímají nás, zajímáš nás i ty samotná."

"Zkus se na nás podívat."

Ne. Udělám krok zpět

"Neboj se, tady jsi v mezi svými."

"Zde se nás nemusíš bát."

Já mezi vás nepatřím a nebojím se vás, ale mé síly. Nic vám asi neříká absolutní rozkaz. Třeba vám to napoví co umím.

"Absolutní rozkaz?" Zeptá se jeden, všichni v místnosti se na sebe podívají a něco si začnou šeptat. "Ticho." V sále to utichne. "Kdo jsou tví rodiče?"

Nevím, odešli hned jak jsem začala mluvit.

"Takže svůj dar máš od narození?"

Nejspíš ano. Jeden z rady vstane a všichni se na něj překvapeně podívají. Přijde ke mě a řekne.

"Podívej se mi do očí." Udělám krok dozadu.

Nechci.

"Ničeho se neboj a podívej se mi do očí." Řekne trochu víc přísně.

Ne! Muž ke mě natáhne ruku a zvedne mi hlavu nahoru. Uhnu pohledem, udělám krok dozadu. Nepřibližujte se.

"Jenom klid, nic ti neudělám. Jen se mi podívej do očí. Je to je prostý pohled do očí."

Nemám důvod znát váš obličej.

"Pokud se mi nepodíváš do očí, tak to bude jako kdyby jsi šla proti radě. Podívej se mi do očí a mi tě budeme moci naučit ovládat tvé schopnosti."

Nechci se nic učit, znám svojí moc. Nechci proti nikomu jít, ale nehodlám někoho poslouchat. Jste rada, ale nemám s vašim světem nic společného. Do teď jste o mě nevěděli, tak mě nechte být.

"Ale teď o tobě víme a nehodláme to jen tak přehlížet. Bude tě chtít na své straně každý, rozpoutá se o tebe válka a bude hrozit že svět bude zničen." Po chvíli je slyšet jak někdo píše na tabulku. Kroky jdou směrem k nám a muž z rady se otočí. "Opravdu? Jsi si tím jistá?" Zase klapání do tabulky. "No dobrá. Víš kam." Znovu klapání do tabulky. Muž odchází zpět a ke mě jde ženská postava, která mi ukáže tabulku.

Pojď se mnou, musím s tebou mluvit.

Dobře. Napíšu na blok a jdu s ní. Žena mě dovede do jedné menší místnosti, kde jsou dvě židle a stůl.

Posaď se. Napíše a posadí se na jednu ze židlí. Přikývnu a sednu si na proti ní, ale koukám jen na stůl. Jak jsem slyšela tak ty jsi Mei Kusanagi? Napsala na tabulku a přišoupla ji ke mě, abych si jí mohla přečíst. Šoupni jí tabulku zpátky a na blok napíšu.

Ano jsem proč vás to tak zaráží?

Matku ani otce jsi nepoznala? Ptala se dál a ignorovala mojí otázku.

Nevím kdo jsou moji rodiče a nikdy mě to nezajímalo. Bylo mi řečeno že odešli hned jak jsem začala mluvit.

Ano, tento gen se přenáší z matky na dceru už po generace. Jsi jí hodně podobná. Mě vyhnali lidé z vesnice když se to dozvěděli. Znáš aspoň jejich jména?

Ne neznám a jak jsem řekla je mi to jedno. Vystačila jsem si vždy sama. Takže ty to dokážeš taky?

Ano. Jsi matce hodně podobná, víc než si myslíš. Bohužel naší matku zabili pro její dar a mě pak vyřízli jazyk, protože si myslely že budu mít to samé, ale neví že když má žena s tímto darem víc dcer, tak se ten dar pomalu vytrácí.

Takže ty jsi moje sestra?

Mladší sestra.

Jmenuješ se?

Jmenuji se Amaya, jako naše matka.

Dobře Amayo, jak to že toho víš o rodičích víc než já?

Strávila jsem s nimi víc času. Strávila jsem s nimi 10 let, než je oba zabili. Pak jsem se 2 roky potloukala světem a snažila se uživit a zůstat na živu jak se jen dalo. Pak mě našla rada a vzala mě k sobě, ale stále mi tu něco chybí a já myslím že to je rodina. Ano jsou má rodina, ale ne úplná. Jak jsi to zvládla ve světě ty?

Zajímalo by mě proč mě poslaly pryč a tebe dál vychovávali. Aspoň jsi s nimi byla, já jsem se potulovala po dětských domovech a od rodiny k rodině. Když jsem si uvědomovala co umím, tak jsem mlčela a vychoval mě postarší pár. Dostala jsem plné stipendium na škole ve které jsem, ale musím mít dobré známky. Jinak by mě vyrazili. Kapesný dostávám od nich.

Tak to máš ještě dobré, já nemám ani tu školu a v žádné jsem nebyla. Ano rada mi nabízela abych do nějaké šla, ale byla bych tam sama a měla jsem strach. Stále ho mám. Podíváme se na sebe? Matka mi říkala že když se na sebe podívají dvě se stejným nebo podobným darem, tak se nic nestane.

Promiň ale ani na tebe se nepodívám. Náš zrak lidem nepůsobí bolest, ale jen jí posiluje a já se očnímu kontaktu vyhýbám, protože mi lidi jsou lhostejný. Nechci si je pamatovat. Když se na tebe podívám mohla bych si to pak vyčítat a já se chci vrátit zpátky. Celou dobu jsem byla sama tak osamělá. Teď, díky tomu mám neměnný výraz když jsem s lidmi.

Jistě to chápu. Je to v pořádku. Vrátíme se ano?

Dobře. Když dojdeme k radě, opět si stoupnu tam kde jsem stála před tím.

"Ukážeš nám svou sílu?" Řekne znovu jeden z rady. Řeknu si 

'Proč se na to znova ptá?' Už jsem vám odpověděla že ne. Pak se rada začala bavit.

"Nepodíváš se na nás a ani nám neukážeš svou moc. No dobrá."

"Přestaneš se stýkat s lidským světem a budeš tady do té doby, dokud nám svou moc neukážeš." Ke mě šli dva muži.

"Počkat." Řekl další z rady a muži se zastavili. On vstal a šel ke mě. Naklonil se ke mě a pošeptal mi. "Nejsem tak shovívaví jako ostatní z rady. Ukaž nám svou moc nebo tě zabiju na místě. Nejsi nám ničím užitečná a tím že tu jsi a nespíš jsi jen obyčejný člověk, ve mě vzbuzuje vztek. Tak jak se rozhodneš." Řekne a odstoupí ode mě.

Tak poslyš ty nerváku, výhružky na mě neplatí. Jen si něco zkus pokud si troufáš a ještě něco. Nebudu vaše loutka.