Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 1. Pokažená mise

Bylo asi kolem třetí ráno. Newyorskými ulicemi panovala tma, jen sem tam slabě svítila pouliční lampa a to ještě poblikávala, ale to mi vůbec nevadilo. Musela jsem odevzdat zásilku ať to stojí, co to stojí, jinak přijdu s velikou pravděpodobností o život, jelikož mafie není zase taková sranda.

Přitisknu si k sobě ještě víc černou koženku, aby mě nebylo moc vidět, obezřetně se rozhlédnu, jestli mě nikdo nesleduje a trochu popoběhnu, abych neměla zpoždění. Na minutu přesně se objevím na místě setkání, kde už čekali dva muži v černých uniformách s vyšitým bílým tygrem na paži. Jeden držel v ruce tmavý kufřík nejspíše s obnosem peněz, co mi měl za malou chvilku patřit.

„Jsou tam přesně ty informace, které jste říkali,” stroze oznámím, sáhnu si dovnitř bundy do náprsní kapsy, prsty obejmu složku, co se tam skrývala a vyndám ji. Byla jsem zvyklá, že se mnou zacházejí jako s dospělou, proto jsem  taky nasadila chladnou nečitelnou tvář a mluvila jen tehdy, kdy musela.

„Nějaké problémy?” kývl starší muž s kufrem.

„Ne,” zavrtím hlavou a už natahuju ruku s danou složkou, jenže najednou mezi mnou a muže dopadl odjištěný granát. „K zemi!!!” vykřiknu, strhnu oba muže na stranu a obklopím sebe i je purpurovým silovým štítem, který pohltil výbuch, jelikož granát stihl explodovat. Složku jsem si opět schovala do bundy.

„Všichni se stáhněte, jedeme!” vykřikl starší brunet s penězi do vysílačky a všichni tři se schovali za nejbližší kontejner, aby neschytaly kulky, které nepřítel začal pálit.

„Kdo to je?!” nechápala jsem útok.

„Avengers,” vydechl zrovna mladší muž s glockem v ruce, když proskenoval okolí a opětoval palbu.

„Cože?! Vždyť mají být rozpadlí!” vytřeštím oči, začnu se soustředit a svou telepatií vyhledám útočníky. A oni to opravdu byli Avengers. No to je fakt v prd....kenné ohradě. Jaktože se zase spojili??

„Od kdy se do hajzlu angažujou do věcí mafie?!” zavrčel starouš a taky po nich začal pálit.

„Protože NASA,” zněla jednoduchá odpověď ode mě. Mělo mi to dojít hned, že je NASA okamžitě kontaktuje. „Lukostřelec je kolmo od nás na protější střeše, čarodějka asi deset metrů od kontejneru, Falcon hlídá všechny únikové cesty, ten rychlík.....toho ani nejde zaměřit, ruska zrovna útočí na vaše muže, nějací další agenti jí pomáhají, dva roboti nás zrovna zaměřili a chystají se pálit aaaa....to je asi všechno, kdo tady je.....moment, do háje, je tady ten telepat Vision!” zakleji, ani si nevšimnu, že dva vojáci z valky tu chybí, vykouknu zpoza kontejneru a svou elektromagnetickou silou purpurové barvy odmrštím Iron mana a patriota, až se rozmáznou o budovu, kde střílel Hawkey.

„Stacyová, musíš vypadnout! Nesmí na tebe přijít!” vzájemně jsme se kryli a zatímco Avengers byli zaměstnani zbylými muži mafie, nenápadně se přesunuli k autu.

„Přece nezdrhnu z boje! Nesmím vás nechat ve štychu, navíc už stejně o mě ví!” houknu zpět a telekinezí hodím na střechu s lukostřelcem značku STOP. Bohužel se vyhnul.

„Běž! Hned!” postrčil mě druhý kumpán, tak mi nezbývalo nic jiného, než se teleportovat do svého bytečku.

Objevila jsem se v pokoji a klesla vyčerpáním na kolena. Tohle vždycky ubíralo tolik sil i za ta léta užívání, ale nesměla jsem usnout. Jestli mě jen zlomkem viděli, dokážou si mě podle tváře najít. Včetně bytu. A to už není moc sranda. Chtěla jsem vyběhnout z pokoje, protože mám v kuchyni pod kredencí schovanou příruční sportovní tašku na tyhle situace, ale zastaví mě hlaveň namířená na mou hlavu.