Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 6. „Ano tati."

Seděla jsem se skrčenými nohy na posteli opřená o zeď a schovanou hlavou v dlaních. Tohle se prostě nemělo stát. Kdybych zatraceně nešla na to pitomé staré nádraží, mohla bych v téhle chvíli být úplně někde jinde a ne hnít v Hydře.

Ale taky bys mohla být dávno zahrabaná pod zemí nebo skončit v ještě více střežené cele Shieldu, když se ti jim povedlo utéct- prozradil mi vnitřní hlas. Třeba by mě už nikdy nechytli.

To jsi vážně tak naivní?- opět se ozval. Vedlo se mi před nimi utíkat! Jo, ale poprvé tě chytili, kdo ví proč- vysmíval se mi. Zmlkni, moc mě podceňuješ! A tím skončilo mé hádání se sama se sebou.

Jak dlouho už tu tvrdnu? Hodinu? Dvě? Tři? Co Alex vymyslí, abychom všichni tři utekli? Jak se zbavíme Hydry? Myšlenky mi lítaly o sto šest a nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla ani jednu odpověď na miliony otázek. Bylo to tak frustrující!

Co se mnou tatík bude tak chtít? Dost! Není to můj otec! Prostě ne! Možná mám nějaké geny z něho, ale nikdy ho nebudu brát za otce! Proboha, vždyť to je úplná zrůda! Jsem znechucená sama ze sebe, že musím být dcerou velitele té nejprohnilejší organizace Hydry. Ale dokázala bych mu po tomhle zjištění ublížit? Aaargh, to je k zlosti!

Z přemýšlení mě najednou vytrhne zvuk zachrastění klíčů v zámku od mého pokoje, následné odemčení a pak bouchnutí, jak někdo rázně otevřel dveře. Prudce zvednu hlavu a z návalu světla z chodby přimhouřím oči na dvě postavy, co vešly dovnitř, znovu zavřely dveře a přešly pár metrů od mé postele. To už jsem oči rozšířila doširoka, když jsem zjistila, o koho jde.

„Vstávat ospalko,” pokusil se o milý tón hlasu otec a přistoupil ještě blíže ke mně, čímž mě donutil se stáhnout a šoupnout se do koutu. Nevěděla jsem, proč je tady, co chce a kdo je ta osoba za ním, co se ještě moc neukázala.

„Přece by ses mě nebála moje fialovovlásko,” zlomyslně se uculil a tím i poukázal na svůj teď pěkně zbarvený od modřin zlomený nos.

„Zasloužil sis to!” přemohla mě zlost a odvaha stoupla, tudíž jsem i na něj zavrčela.

„No no no, co jsou to za hrubá slova děvče, tak se nechová k vlastnímu tatínkovi,” stáhnul se, ale jeho pobavený škleb nezmizel.

„Pravý otec by se o své dítě staral,” v klidu řeknu. Veškerý strach ze mě opadl. Vlastně jsem měla chuť mu ještě jednu napálit.

„To máš svatou pravdu. A za to se moc omlouvám Jeanne, chci to všechno napravit. Co kdybychom třeba začali se vzájemnou důvěrou? Ty bys mi nemusela frnknout před nosem s tou zrádkyní Alexandrou Evansovou a já bych tě mohl pustit se volně pohybovat po základně,” kupodivu se nenaštval, avšak za to jeho nabídka mě přikovala k posteli.

Krve by se mi v té chvíli nedořezal. Dech se mi zadrhl v hrdle a já se zmohla jen na zděšení, jak proboha na tohle mohl přijít.

„Víš drahá Jeanne, tady i stěny mají uši,” přímo se bavil nad mým strachem a pak se otočil na svého tichého společníka: „Co jsi zjistil?”

„Nemohu se jí dostat do hlavy pane, bohužel,” hlas měl takový jemný a přitom nelítostný. Povedlo se mi ho konečně i trochu zahlédnout a nebyl to moc fešák na můj vkus. Postava hubená až skoro vychrtlá oblečená do temně modrého pláště  se znakem Hydry na rameni a kápí přes hlavu. Z obličeje jsem spatřila pouze děsivé svítící červené oči. Málem jsem se lekla.

„Ach, ty máš ale pěkně silnou telepatii Jeanne. Nemusíš se bát, jen jsem se o tobě chtěl něco dozvědět,” napůl zuřil, napůl se snažil být "hodný".