Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 32. Můžu si za to sama

Už nějakou tu dobu jsem seděla na parapetě svého pokoje, sledovala skrz okno západ slunce, nohy měla skrčené a obejmuté pažemi. Kéž bych byla volná jako to slunce uprostřed soustavy a dělala si, co chci, aniž bych se musela bát, že mě to zabije. Bylo by o mnoho starostí méně a my bychom teď neřešili pohřeb Jamese. Nejvíce se bojím o Lincolna s Alex, kteří ho znali asi nejdéle. Ostatní se s tím vypořádávají tak nějak po svém.

„Bruce tě nabonzoval, že jsi odmítla pobyt na ošetřovně a zdrhla mu přímo z Jetu,“ v tom mě z myšlenek probral známý mužský hlas, který jsem teď moc nechtěla slyšet.

Stejně jako všechny. Chtěla jsem být sama.

„A znáš Tonyho, teď tvého bratra, jak jsme poměrně nedávno zjistili. Sice je teď na vás obě naštvaný, ale taky má starost a začal jančit, když tě na ošetřovně neviděl,“ pokračoval jako nic a slyšela jsem, jak za sebou zavřel dveře.

„Tak oběma vyřiď, ať si spíše pohlídají Alex a mě nechali na pokoji, " zabrblám a položím si hlavu na kolena.

Clint si za mnou povzdechl a periferně jsem viděla jak si sedl na mou postel.

„Vím, jak ti je, po tom všem-"

„Vážně?! A jak prosím tě?! Kdyby Alex kvůli mě nemusela na základnu mafie, nebyla by na jipce! Kdybych nebyla husa a nesledovala ji až ven z Toweru, neunesla by mě mafie! A tvoje jediná starost teď je, jakože neležím na ošetřovně?!“ vím, že jsem zbytečně vybuchla, že zrovna Clint si to nezasloužil, ale jeho slova mě docela dopálila.

„Panebože klid Jeanne, nešel jsem ti něco nakazovat jako nějaký rodič,“ zaskočeně se na mě podíval, stejně jako já, akorát vytočeně.

Trochu jsem se ale stáhla, když jsem v jeho očích spatřila lítost a že ho můj výstup zamrzel.

„Jestli mi ale někdo zase řekne o ošetřovně, asi ho vyhodím z okna, " pak jen utrousím a zvednu se na nohy.

„Alespoň by se proletěl a vyčistila by se mu hlava," najednou pobaveně podotkl, až mě to překvapilo.

Já jsem ho tu seřvala jak malé děcko a on si teď z toho dělá srandu.

„Promiň, " pak zabrblám a zároveň trochu na nohou zakolísám, když mi hlavou projede ostrá bolest a zamotá hlava.

„Já myslím, že jsem to říkal oprávněně," Clint vyjekl a hned byl u mě, aby mě podepřel a neskončila bych jak Alex před chvílí.

„To nic, jen...se mi zamotala hlava,“ zamumlám trochu mimo a opřu se o něj.

„Tak teď ale na ošetřovnu jdeme určitě,“ rázně řekl a vzal mě do náruče.

„Opovaž se a vyletíš z okna!“ zavrčím a snažím se to rozdýchat.

„Jeanne, ale na tohle by se měl Br-“

„Řekla jsem ne!“ vykřiknu a chytnu se za hlavu.

Trochu sebou cukl a raději mě položil na postel, ale cítila jsem z něj velkou nejistotu.

Promnula jsem si spánky a čelo a trochu rozmrkala tu černotu. Vím, že v tomhle jsem totálně blbá, ale už z principu tam zkrátka nechci, ani kdyby mi amputovali nohu.

„Už je líp?“ zamumlal a podal mi sklenku vody, kterou ani nevím, kde tak narychlo vzal.

„Díky, " špitnu a kývnu hlavou, když příjmu sklenku a rovnou se napiju.

„Ale jen co se to zhorší, bez diskuze tam půjdeš,“ vážně se mi podíval do očí.

„Ne,“ odseknu a vypiju vodu.