Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 14. Kdo jste a co tady děláte?!

„Jamesi! Hni už s tím zadkem, ať se stihneme nasnídat a přesunout jinam!" houknu z kuchyně, kde kutím snídani a u toho si pobrukuju nějakou neznámou písničku.

„Ještě chvíli!" křikne nazpět můj společník a lenoch z postele ve vedlejší místnosti.

„Válej se tam ještě chvíli a já ti zdrhnu! Nebudu se tady rvát s těma idiotama, na to je ta chata moc pěkná a fakt nechci ničit další nádobí!" pobouřeně mu to vrátím a přitom stačím převrhnout jeho hrnek kávy s pochroumanou rukou. Bylo zvláštní, že žebra a obratel s mozkem byly zahojené, jelikož mě to už vůbec nebolelo, ale zatímco levá ruka nadále dělala paseky.

„No jo, furt!" otráveně zabručí a zaslechnu jak svůj milostivý zadek sbírá z postele. Po chvilce se už opravdu ukázal v kuchyni, zasedl za stůl a pustil se stejně jako já do improvizované snídaně.

„Jsi teda příjemný jak osina v zadku," pobaveně utrousím mezi sousty. Možná i hůř- dodám  v duchu.

„Jen stále nechápu, proč se jak blbci musíme přemístit tak časně ráno," zabrblá, hrábne po nějaké paštice a rozdělá ji.

„Hele jako klídek, jo? Kroť trochu své vášně, pokud nechceš zůstat na drn," zamračím se. O co mu furt jde?! Kolikrát mu jako mám říkat, že nechci opět skončit v Hydře?! Sice jsem ztratila vzpomínky, ale něco mi říká, že bych prostě měla jít od znova a bez Hydry.

„Sorry, jen jsem nevyspalý," povzdechne si a na jeden lok vypije kávu.

„No, neměl jsi jít spát až někdy ve dvě v noci. Co jsi vůbec dělal?" přimhouřím oči a též si usrknu kávy.

„Nic moc, " mikne jako nic rameny.

„Hele, jdeme už raději hned, jo? Nechci už riskovat," navrhnu, vstanu ze stolu, zběžně opláchnu nádobí a vezmu naše věci, mezitím co na mě James zírá s otevřenou pusou neschopen slova.

„No co je, tu ruku mám fakt v háji a na chvaty nejsem připravena," taky jako před tím on pokrčím rameny a vyjdu před dřevěnou chatku, abych na něj počkala.

Naposled nastavím tvář slunečním paprskům a slastně přivřu oči. Než on se vykolébá, to taky trochu potrvá, je s tím horší než ženská a tomu se prosím říká chlap. No...spíše duše ženský v těle chlapa. Ještě kdyby se mi vrátily všechny vzpomínky a nebyli bychom na útěku, byla bych spokojená. Ale stane se to někdy??

„Jeanne?" konečně se uráčí přijít James.

„No sláva želváku. Jsi horší jak šnek na grilu," nemohu si odpustit.

„Ne, jen chtěl jsem ti ř....cože jsi to řekla??" hodil po mně uraženým výrazem.

„Že už půjdeme," s andílovským obličejem se na něj podívám a podám mu ruku.

„Jsi někdy hrozná, víš to?" skepticky na mě pohlédne.

„Nevím, to víš, ztratila jsem vzpomínky," nakloním hlavu na stranu. V tom mě zarazí náhlý táhlý zvuk, který dolehne až k mým uším. Trhnu tím směrem hlavu a zamhouřím na dvě vzdálené motorky, které někdo řídil. Vypadalo to na muže a ženu. James si toho rovněž všimnul.

„Hele Jeanne, možná bychom neměli jít pryč, vždyť-" přerušil ho modrý portál, co nás pohltil a zbyl po nás jen modročerný prach. Jeho nadšení hned vyhaslo. Probodnu ho pohledem, posbírám naše věci a hned zapluju do jeskyně, kde se ubytuji.

Od té doby jsme ani spolu nemluvili. Začínala jsem mít podezření, že je s někým v kontaktu, on zase nechápal mě, že se mi to nelíbí, jelikož chci prostě zmizet a ne se ještě handrkovat s někým dalším. To můžeme rovnou nakráčet na základnu Hydry a nechat se zabít. K večeru to už ale nebylo ani trapný, jaké ticho mezi námi panovalo. On opustil dočasně jeskyni, já byla vevnitř a přemlouvala se, že bych si s ním měla promluvit, jenže to by mně neměl padnout do oka jeho mobil, který si předtím položil vedle batohu a spacáku, kde měl údajně spát.