Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 28. Nepozornost se vždycky vymstí

Hraní si na Sherlocka, který jde po zločincích mi šlo celkem dobře. Tedy, obrazně řečeno samozřejmě. Ti tři nejsou ani tak zločinci, ale jdou dělat pěknou hovadinu, takže jsem se je prostě rozhodla hlídat. A evidentně ani moc nedávali pozor, jestli je někdo nesleduje, takže stopovat je, bylo celkem jednoduché.

Mohli jsme ujít tak zhruba tři sta metrů od Toweru a párkrát zabočili. Oni si po cestě vykládali jako kdyby se nechumelilo. Když se ale zastavili a Lex klukům začala dávat instrukce, musela jsem se schovat do nejbližší uličky, aby mě náhodou nespatřili. A když se rozpojili a Lincoln s Jamesem šli úplně jiným směrem než Al, nevěděla jsem si rady, za kým vůbec jít.

„Hezky stůj na místě a ani se nehni!“

V tom by se mi krve nedořezal. Tak moc jsem se soustředila na ty tři, že jsem přestala  dávat pozor na sebe a kdo kolem mě prochází. Tiše zakleju, jaká husa jsem byla a raději uposlechnu příkaz neznámého, který mi držel dlaň na puse a tiskl pistoli u spánku.

Když si byl jistý, že neudělám nějakou hovadinu, stáhl mě hlouběji do tmavé uličky mezi dvěma paneláky a následně přitiskl na zeď jednoho z nich tak, že mi předloktím znemožnil se jakkoli hnout a glock přemístil doprostřed mého čela.

„Nevím sice, o co se pokoušíte, ale být vámi to nedělám,“ jen tak prohodím. Ale srdce mi bilo splašeně. Z takové blízkosti bych nedokázala ani telekinezí zachytit kulku, jakmile by vystřelil.

„Drž hubu a o nic se nepokoušej,“ odsekl na to. Když mě probodl pohledem, najednou jsem nabyla podezření, že ho odněkud znám. Ale černé džíny a tmavě modrá mikina mi nic neříkala.

Nebylo mi jasné, o co se pokouší. Zatím se jen ohlížel za sebe a kontroloval pohledem každý koutek této zatracené ulice. Jinak mě stále ohrožoval tu zbraní a znemožňoval se hýbat. Vypadal docela nervózně. Na to, že jsem ho odhadovala věkově kolem padesátky, stále tikal pohledem po okolí, jakoby něco hledal. Jako by na někoho čekal...

„Samueli, jsi to ty?! Co blbneš prosím tebe?“ v tom si konečně vybavím obličej svého dávného kamaráda od mafie, který chtěl taky vzít kramle a seknout s tím. Sice jeho kaštanové vlasy nabraly trochu šedi, zelené oči už neměli takovou tu jiskru, ale namakaný a o hlavu vyšší byl neustále.

Zděsil se, že jsem ho vůbec poznala, tak napřáhl ruku se zbraní s tím, že mě hlavní praští do hlavy, ale na to jsem přesně čekala. Když totiž v momentě nepozornosti zvedl tu ruku, instinktivně  mi moje koleno vyletí nahoru a tím udeří jeho rozkrok.

Následně se chce předklonit z náhlé bolesti, tak znovu využiji situace, kolenem mu nakopnu hlavu, udělám do strany parakotoul, telekinezí mu podmetu nohy, takže už definitivně skončil na zemi a v tom zmatku svou zbraň upustil, až se odkutálela o několik metrů dál. Ničím neotálím, telekinezí si ji přivolám do mé ruky a aby se o nic útočník nepokusil, střelím ho do stehna. To už tuplem zařve.

„Jak je možné, že jsi zase změnil stranu?! Myslela jsem, že jsi s tím chtěl seknout. Nebo to jsi tak na dně, že mě potřebuješ okrást nebo snad nedej bože znásilnit?“ stále na něj mířím zbraní a přitom zmateně krčím obočím. Pomalu mi docházelo, že se tu pravděpodobně neukázal jen tak a mafie ho nějak donutila po mně jít.

Se sténáním ke mně zvedl hlavu a nasadil škodolibý úsměv. „Zranila jsi svému šéfovi city, tak poslal několik lovců, aby tě zabilo.“

„A ty máš být jako jeden z nich, jo?“ pochybovačně stáhnu obočí k sobě a pevněji stisknu zbraň.

Samuel se začal smát jak nějaký psychopat. Chtěla jsem se co nejrychleji dozvědět informace, co ví, proto jeho smích přerušil další výstřel následován jeho bolestným výkřikem. Trefila jsem jeho druhou nohu.

„Mluv!“ vykřiknu varovně a přesunu prst zpátky na spoušť.

„Ten ti nic neřekne zlato,“ v tom okamžiku se ozval něčí hlas za mými zády.

Celá se napnu a zatajím dech. To všichni mají v oblibě mě vždycky zaskočit takhle zezadu nebo co?!

V rychlosti se sehnu, s prudkou otočkou dotyčnému podkopnu nohy a chci na něj vystřelit, když v tom mě popadne několik párů rukou a odtáhne od něj.

„Hej, nechte mě být!! Vy parchanti!“ mrskám sebou, ale oni mi sebrali zbraň a teď se mi snažili svázat ruce za zády.

Už nebylo pochyb, že mě obklíčila partička z mafie a snažila se mě spacifikovat. Ty uniformy jsem až moc dobře znala a nejsem za ně vůbec pyšná.

„Jeanne Denise Stacyová. Naše talentovaná dívka se schopnostmi, která mi leckdy zachránila krk. Vážně bych do tebe neřekl, že nás pak o několik měsíců zradíš,“ přistoupil ke mně Robert, mezitím co jsem se snažila prát se silnými pažemi.

„To vy jste zradili mě! Celou dobu mě využívali!“ zaprskám a v duchu si plácnu do čela, proč jsem nepoužila telekinezi. Asi reflex či co.

„Ale tohle sis vybrala sama má milá,“ ušklíbl se a naklonil se blíže ke mně, jakoby tím chtěl dokázat, že je tu pořád vyšší on.

„Jo, to asi nikdo nepopře a já musím teď počítat s následky,“ naoko si povzdechnu, přestanu se s nimi prát a sklopím hlavu.

„Správně,“ zcela zaskočený ze sebe vydoloval nad mou náhlou změnou názoru.

„Ale ty se mnou!“ prudce trhnu hlavou dozadu a dopředu, abych Robertovi i těmi za mnou zlomila nos a oni mě pustili.

Telekinezí odmrštím zbytek party na protější zeď nebo popelnici, nadnesu se a přiletím na střechu paneláku. Tam se rozhlédnu, abych zahlédla někoho z mých známých, které jsem už dávno ztratila z očí, ale v tom se na mě vrhl někdo vybaven s nějakými mechanickými křídly a oba nás smetl zpátky na zem.

„Auuu!“ zaúpím, když dopadnu na záda. Ještě že jsem na poslední chvíli zbrzdila pád, jinak bych asi byla mrtvá.

„Honem, na ni! Na co koukáte! Šéf ji chce mít na základně!“ najednou ten dotyčný vyštěkával povely.

Zatnu veškeré svaly a obrátím se na všechny čtyři, ale to už do mě žuchli a já šla nosem na asfalt. Zavrčím a mrštím po nich poslepu popelnici za pomocí telekineze. Jenže ten s těmi křídly, Samuel a Robert mě zase chytili za paže a připnuli násilím pouta.

„Nechte mě, vy idioti!!“ zakřičím. Do toho sebou škubu, kopu do jejich holení, dupu po nohách a snažím se do nich vrazit lokty.

„Jen se zklidni maličká,“ tentokrát se přede mě postavil Sam. Jeho oči nabírající žlutou barvu mě zmátly. A ještě více mě zaskočilo, jak najednou jeho hlas zněl omámeně, skoro až hypnoticky.

Celá jsem zkoprněla v pohybu a povolila svalstvo. Najednou jsem se nemohla vynadívat do těch jeho očí. Najednou mě celou pohltila ta oslňující žlutá barva, až mě to kolébalo ke spánku. Pomalu jsem se začala sesouvat na zem a oni mě nechali.

Naposled zaslechnu ten jeho duši hladící hlas.

„Už ji můžete pustit, je tuhá. A cestou vyzvedneme to pako Jasona. Blbec na sebe upozornil, když tam narazil na svou bejvalku. Šup do aut!“

A nakonec se nechám ukolébat tou krásnou žlutou barvou.

Holá všichni mí zlatí! 💙

Doufám, že stále vyhlížíte novou kapitolku a neodradili jsme vás dlouhým čekáním.

Upřímně tentokrát za to mohu já, poněvadž tohle období zakončení prvního pololetí je opravdu na hlavu.

Přeji krásný zbytek večera a příště zase nashle.🥰🥰

Vaše Rebecca 💓💓💓

Slova: 1207