Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 13. Hydrácké komando

James se mi snažil všechno vysvětlit, jakmile jsme si vyhledali penzion a ubytovali se, ale moc jsem věcí nepobírala, proto to trvalo snad víc jak tři hodiny. Nakonec jsme se vzdali, že vysvětlování nemá smysl. Protože jak chcete do pochroumané paměti nacpat tolik věcí? Navíc se mi vůbec nic z toho, co mi říkal, nevybavovalo, nešlo to. Byla jsem beznadějný případ. A vůbec nic mi neříkala jména Alex a Lincoln.

„Fakt si na ně nevzpomínáš? Sloužili Hydře, měli za úkol tě přivést na základnu, několikrát jste se setkali a mluvili spolu,” snažil se mi pomoct James. Jeho výraz už byl opravdu zničený a zoufalý z toho věčného vykládání.

Smutně na něj pohlédnu a pomalu zavrtím hlavou. Bylo mi ho líto, opravdu. Ale mému mozku se nějak nechce spolupracovat.

„Ach jo. Jak ti jen pomoci?” vjel si rukama do vlasů a mírně za ně zatahal.

„Jestliže už jsou vzpomínky pryč, je to nadoživotí. Definitivně,” skepticky si povzdechnu.

„Hmmm, a co kdybych na tebe použil telepatii a vyhledal je za tebe?” zamyšleně se zadíval na zeď pokoje.

„Já ti nevím Jamesi, tohle je moc komplikovaná věc. Můžeš odbočit a zapomenu i na to, jak se jmenuju,” začnu si nervózně hrát s prstama.

„Kdybychom v životě neriskovali, ničeho bychom nedosáhli,” podotknul.

„No dobře, ale jakmile se mi to přestane líbit, vypadneš z mé mysli, ano?” předem ho varuju, on chápavě pokýve hlavou. Tak oba zavřeme oči, já otevřu v mysli pomyslná vrátka a on ke mně opatrně vstoupí.

„Sss! Promiň!” hned si bolestivě stisknu spánky a vykopnu ho.

„Au!” nechápavě si promne kořen nosu a pohlédne na mě.

„Omlouvám se, takovou bolest jsem nečekala,” vydechnu a snažím se rozmrkat mžitky.

„V pořádku. Zkusíme to znovu jo?” uklidňuje mě. Posléze dám svolení, on mi opět vleze do hlavy. Tentokrát ho nevykopnu a snažím se uvolnit a dát mu prostor.

Před očima mi najednou lítaly obrazy. Jako vzpomínky na jednotlivé dny, ale bylo to hrozně zmatené a zamotané, vůbec ničemu jsem nerozuměla. Tuhle tam byl výbuch základny, tuhle s někým rvačka, tuhle mučení....moment! Mučení?!

„Proboha!” špitnu a těžce polknu. Ucítím i cosi mokrého na tvářích. Já i James jsme otevřeli oči.

„Ty pláčeš?” zamrkal a nasadil starostlivý výraz.

„Co? Ne. Ne! Určitě ne, promiň, já jdu pro jídlo,” zcestně blekotám, vstanu z postele a zmizím z pokoje. Cestou po schodech dolů, kde se nachází kuchyňka, si stírám slzy z tváří i očí a nemohu uvěřit, co jsem viděla. Oni mě tam doslova mučili! Co to je sakra za život!

Konečně vejdu do prázdné kuchyňky, něco sobě i Jamesovi vezmu k jídlu a pití a už jsem zpět na odchodu. Když v tom mě cosi donutí se vrátit a přimhouřit oči.

„Ale nee,” zašeptám. Sotva to dořeknu, oknem se vyhrne kupa ozbrojených agentů, stejně tak i ze dveří a hádám, že i James má malinké překvapení.

„Agentko Purple Witch, jste předběžně zadržena z podezření velezrady, máme přímý rozkaz od velitele Hydry,” promluvil jeden a vytvořili kolem mě kruh, abych nezdrhla. Pche, to si teda fandí.

„Tak to jste na špatné adrese,” zamračím se.

„Pokud budete klást odpor, budeme nuceni použít donucovací prostředky,” hlásal jiný.