Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 22. Lincolnovo sebeobviňování

Pohled Lincolna.....

„Proboha dělejte něco!"

„Tony tím, že na mě budeš stále takhle křičet, ničemu nepomůžeš."

„Je to má sestra!!"

„To jsme viděli v tom obýváku."

I přes mlživé vidění a příšerný bolehlav jsem se dokázal pomalu vytáhnout alespoň do sedu a rozhlédnout se kolem sebe, co se to děje. Stále jsme byli na základně, ale vypadalo to, že už je po bitvě. A my i za početné ztráty dokázali veškeré agenty vyhnat nebo zabít a zabránit převzetí kontroly nad naší základnou. Ale co se k čertu stalo?! A proč je kolem mě tolik povyku?

„Lincolne, tak už ses probral," vytrhnul mě ze zamyšlení Jamesův hlas.

„Co se děje?" zamumlám a chytím se za zátylek, mezitím co ze mě sundal veškeré zelené liány.

„Ztratili jsme spojení s Clintem a Alex," trochu vyhýbavě odpověděl. Byl taky docela dobitý, ale vrásky na obličeji mu dělaly jiné věci. Viděl jsem to na něm.

„Proč jsme ale stále zde?" svraštím obočí a zaměřím se na skupinu superhrdinů sklánějících se nad něčím nebo někým. A pak mi to došlo. „Kde je Jeanne?! Co je s ní?"

„Klid bratře, v klidu. Máš otřes mozku a za chvíli pojedeme, jen Bruce musel trochu..."

„Kašlu ti na pitomej mozek! Co je se Stacyovou?!" skočím mu do řeči, vytrhnu ze sevření a při motání hlavy se dobelhám k Tonymu, Brucovi, Buckymu, Nat, Thorovi, Wandě, Pietrovi a Stevovi.

Ty nejspíše vyrušil jak můj neohrabaný příchod, tak i bratrovo volání mého jména, ze zamyšlení a tak ke mně trhnuli pohledy. Tentokrát takhle zblízka jsem měl možnost vidět Jeanninu bledou tvář a nejen tu. Z nosu jí tekla krev, z boku čela měla díru....

„Jeanne?!!!" zděsil jsem se a chtěl se k ní nahrnout, ale Stevova a Buckyho paže mi to nedovolily.

„Odveďte ho do quinjetu, tady taky pomalu končíme," vážně promluvil k mým věznitelům Bruce, který celou tu dobu fialovovlásku ošetřoval a snažil se jí zachránit život.

Snažil jsem se prát, ale oni mě drželi příliš pevně a ani to s nimi moc nehnulo, když jsem se pokusil do nich vpálit menší výboj. Prostě mě posadili na sedadlo vedle pilota, kde přesně seděla Jeanne před touhle bitvou a hlídali mě do té doby, než nedorazili ostatní i s Jeanne.

Chtěl jsem se alespoň na ni otočit, jak ji pokládají na lehátko a napojují na infuze a přístroje měřící životní funkce. Ale při tom pohledu se mi sevřel žaludek, ačkoliv jsem vyučený lékař. Byla na tom hodně zle. A to víc než to. Jen by mě zajímalo, co se to s ní stalo, proč to tolik schytala. Pamatuji si jeny jak jsme stáli proti Victorovi a já to trochu schytal, dál mám tmu.

„Victor jí zase vlezl do hlavy," najednou zleva na mě promluvil Tony a nastartoval tenhle letoun. „Úplně jí muselo přeskočit. Protože my už jen viděli, jak bere do ruky glock a střelí se do hlavy. Je ale pravda, že těsně před tím se jemu zabodl její nůž do hrudě. Bruce a Wanda ještě pak udělají podrobnější vyšetření."

Mluvil neobvykle vážně a bez sarkasmu. Vypadalo to, že už konečně přiznal, že stojí o svou sestru.

„Ten parchant. To mu nedaruju," povzdechnu si a složím obličej do dlaní.

„Sice nechápu, proč si to bereš víc, než ostatní, ale jedno je jasné. Tys ji nedokázal ochránit," úplně zčistajasna ke mně ledově promluvil.