Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 15. Další bitka na světě

Kapitola 15. Další bitka na světě

Ani nevím, jak dlouho jsem tak mohla spát, ale když jsem se probrala, v místnosti nikdo nebyl. Pomalu se tedy na posteli posadím a prohrábnu vlasy. Kdybych popsala, co se momentálně dělo v mé hlavě, nazvala bych to jako jeden velký šílený zmatek. Sice už mám pocit, že ti se kterými jsem se porvala u jeskyně, nejsou nepřátelé, ale lidi, co se mi nejspíš snaží pomoct, ale že bych v nich měla velkou důvěru, to se říct nedá. Už jen proto, kolikrát si vzpomenu, že se mi vrtali v hlavě.

Najednou do mého přemýšlení z vedlejší místnosti vstoupí tlumené hlasy, pravděpodobně těch třech zbylých, kteří vstoupili do mé dobrodružné cesty alias útěk před Hydrou. Moment, jak si pamatuji Hydru? No to je jedno. Konečně se vyhrabu z pohodlí, udělám pár kroků ke dveřím a potichu je otevírám zrovna ve chvíli, kdy Lincoln říká.

„Divíš se jí. Všichni ji lhali, a ještě se ji hrabali v hlavě. Taky by si nikomu nevěřil."

A Alex mu na to odpoví: „Teď to stejně nevyřešíme. Musíme počkat, až se vzbudí."

V hlavě mi to začne chaoticky šrotovat. To mluví o mně?

„Alex? Lincolne?" ozvu se po chvilce stále ve futrech dveří.

Alex se hned na to otočí. V očích jí byla znát nejistota.

„My o vlku a vlk za dveřmi," zamumlal pobaveně James. Takže mluvili o mně, no bezva.

„Jeanne? Poznáváš mě?" Alex si stoupnula a podívala na mě.

„Trochu. Ale. Mám všechno v mlze," zmateně skrčím obočí. Možná, kdybych neprožila, to co prožila, tuhle konverzaci bychom vůbec nemuseli vést.

„Potřebovala bych, aby si mi řekla, co si pamatuješ, jako poslední?" nasadila posléze milý úsměv. Začíná to být ještě více matoucí. Proč se vůbec ptá?

„Poprali jsme se u nějaké jeskyně. Pak mám okno," zachmuřím se ještě více zmatením a snažím se vzpomenout na detailnější věci z toho dne. Bylo to vůbec včera?

„Co se stalo?" zeptala jsem se vzápětí a podívala po nich.

„Chtěla si utéct. Tak jsem tě uspala a James nás přenesl jsem. Pomocí kamene duše jsem si vrátila aspoň nějaké vzpomínky na nás dva, aby si nás už nebrala za nebezpečné," vysvětlila mi to pomalu bruneta s červeným ombré, jako kdybych byla mentálně postižená. Význam jejich slov mi došel však až o chvilku později.

„Cože jsi?!" překvapeně vyhrknu. A cože to udělala?? „Dovolila jsem ti snad hrabat se mi v hlavě?!" rozhodila jsem rukama a podívala se dotčeně jejím směrem. Už zase někdo mi vlezl do myšlenek, aniž by se zeptal. To už je moc!

„Jeanne, klid. Nemusíš vyšilovat. Vysvětlíme ti to," snažil se mě uklidnit Lincoln.

„To si snad děláte srandu!" vyjeknu a přistoupím k oknu, odkud začnu sledovat okolí, abych se trochu uklidnila. „Vy mě tu pošlete do limbu a já nemám pak šílet? Úplně v cizím prostředí??"

„Hele, kdo ti vrátil část vzpomínek? Já! Tak děkuj, čekám," odfrkla si Alex.

„Vážně nechápu, jak s tebou může někdo vydržet, takový egoismus snad nemá ani Stark," utrousím a založím si ruce na hrudi.

„To je mimochodem kompliment," ušklíbne se. V odrazu okna zahlédnu nesouhlasný pohled Lincolna a Jamese.

„Ne, to je srážka ega," protočím očima. V tom najednou zahlédnu skrz okno něčí pohyb, respektive siluetu, jak se škrabe na okap a následně na střechu téhle polorozpadliny.