Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 10. Vzpomínky

Vzpřímeně sedím na velice nepohodlném lékařském křesle, nechce se mi ani o tu věc opírat, tupě zírám kamsi do zdi naproti, nechávám si sešívat čelo, přestože u mě nedávno začala silná fobie jak z lékařů, tak i z jehel a podobných lékařských serepetiček, a ignoruju tupou bolest v hlavě, kterou mi způsoboval poblíž stojící Victor s momentálně červenýma očima. V tom mi před očima propluje jakýsi obraz připomínající nějakou vzpomínku.

„Ale, ale. To jsou k nám hosti," prohlásil docela neznámý vysoký tmavovlasý muž s jasnýma modrýma očima.

„Běž z cesty nebo zle dopadneš," ledově procedím skrz zuby.

„Jeanne Stacyová. Tebe převelili?" pomlaskl si, vyndal z pouzdra zbraň a namířil ji na mě. Mí společníci mu to oplatili.

„To ani nezkoušej," probodnu ho očima a nechám si vyvolat schopnosti. Kolem mne se obalila fialová mlha.

„Máš pravdu, nebudu zkoušet," uchechtne se, mezitím co jsem měla možnost mu vklouznout do mysli a zjistit pár zajímavých informací. V tom jsem tam narazila na něco velice závažného, ale to by nesměl mlít dál.

„Já vyzkouším o mnohem lepší věc," blýsklo se mu v očích, změnil dráhu náboje z glocku a střelil přesně mezi mě a mým věrným vojákem. Základnou se automaticky rozezněl poplach a ze všech stran se na nás začaly hrnout jednotky Shieldu.

Zaraženě zamrkám a mírně zatřesu hlavou, načež si nesouhlasně pomlaskne nejspíše lékař, co mi sešíval tu ránu a provrtá mě pohledem, což jsem mu dokonale ignorovala. Přesunu svůj zrak na Victora a zamračím se. Vypadá to, že si všimnul a malinko znejistěl, ale to už mě pohltila další vzpomínka.

„Sakra, co blázníš?" nechápavě vykřikla jakási bruneta a vykrývala všechny mé rány. Neměla možnost se ani vzpamatovat.

„Překvápko," ironicky prohlásím. Fialovou mlhou jí podmetu nohy, a zatímco se to snažila trochu vybalancovat, a dopadla na koleno, jsem se od ní pár kroků vzdálila a zaujala bojovný postoj. Bylo na ní vidět, že jí to zarazilo a donutilo se zamyslet.

„No, fajn, účel to splnilo. Překvapila jsi nás. Ale co chceš doopravdy?" otráveně si odfrkla a pomalu stoupla na nohy. Snažila se být opatrná. Viděla jsem to na ní. A měla taky proč, jelikož nehodlám pykat za to, že jsem nesplnila misi. Už jsem trpěla moc.

Pevně sevřu víčka k sobě, jak se snažím vzpomenout, kde, jak, kdy a proč jsem s ní byla. Mezitím mi bylo čelo sešito a už mi jen ošetřovali drobné ranky po obličeji, ale to jsem moc nevnímala, můj hlavní střed zájmu byly ty vzpomínky a Victor, který se mnou něco dělal a já zoufale nevím co. Znovu prudce otevřu oči a zabodnu je do těch jeho. Zrovna si k sobě přivolal nějakého kluka, z kterého jsem cítila zajímavé schopnosti, a cosi mu zamumlal. Chlapec poslušně kývl a zmizel z ošetřovny. Než jsem stihla cokoliv říct, opět se mi před očima objevil obraz.

„Jeanne, mám to!" v tom vtrhne do pokoje Alex, ale jakmile si mě všimne na zemi se sklopenou hlavou, malinko se zarazí. „Hej, jsi v pohodě?"

„Jdi pryč!" odseknou má ústa, ale ve skutečnosti v mé hlavě řvu po Alex jak blázen, že to je celé past a ať co nejdříve zdrhne.

„Proč jako? Nechce se mi a když už jsem si dala tu práci s vymýšlením plánu, přeci teď jen tak neodejdu," povytáhne obočí a založí si ruce v bok.

„Říkám, vypadni! Já nechci žádný útěk, budu prostě věrná Hydře!" Victor mi nařídí tohle procedění mezi zuby a pohlédnutí na ni. Zkusím alespoň pomocí očí, aby v nich viděla tu naléhavost, varování a strach.

Na chvilku na mě dost překvapeně a rozhozeně zírala, pak se však zamračila, zavrtěla hlavou a spustila: „To si děláš srandu ne? Pomátla ses?! Všichni půjdeme pryč, přála sis to, tady není místo pro tebe!"

„Nevíš snad, kde jsou dveře?! Okamžitě opusť můj pokoj nebo začnu křičet!" moje ústa vyštěknou, ale oči říkaly něco jiného.

„Aha, tak sorry, že jsem ti vůbec chtěla pomoct. Sbohem," nasupeně se otočila, vyšla z pokoje a nezapomněla prásknout dveřmi.

Pěstí jsem odmrštila jednoho lékaře, druhou sestru, až oba narazili do skleněných skříněk a rozbili je, prudce jsem vstala a přes tepání ve spáncích a tupou bolest v hlavě jsem zamířila k momentálně mírně znepokojenému telepatovi, chytila ho za plášť a přišpendlila ho ke zdi.

„Co jsi mi to udělal?! Kdo to všechno byl?!" nepříjemně zavrčím a třesu s ním.

Jen na mě kamenně zírá a nic neřekne, zatímco ta tupá bolest v hlavě přejde na ostrou, ale zatím se dá snést.

„Dost!" v tom prořízne místnost ostrý autoritativní hlas velitele, já sebou škubnu, Victora pustím, kousek od něj poodejdu, sklopím pohled na zem a modlím se, aby se to vyřešilo po dobrém.

„V pořádku Victore?" nejdříve se pohledem ujistí u červenoočka, ale ten stroze kývne, tak pak přesune svou pozornost zpátky ke mně. „Co to bylo?" nakonec se tiše zeptá.

Nic. Jen mlčím, mračím se na tu hnusnou bílou podlahu a ani nevzhlédnu, když na mě mluví. V hlavě se mi stále dokola přehrává poslední vzpomínka s tou brunetou. Kdo to jen je?

Hlava Hydry ke mně rázným krokem přejde a vlepí mi facku.

„Ptal jsem se, co to bylo, proč jsi napadla zdravotnický personál?!" hrubým hlasem vykřikne, až zděšeně polknu a o krok ucouvnu.

Pak pomalu zvednu hlavu do úrovně jeho pichlavě modrých očí, skoro totožných s těmi mými a nasadím ledový výraz. „Kdo je ta bruneta, se kterou jsem párkrát byla?"

Ředitel Hydry se napnul a v očích se mu nesla nepokoj, gestem ruky přivolal znovu toho chlapce, který ho i nejspíš přivedl, a cosi mu zašeptal do ucha. Pak co odběhl se zpátky narovnal a přejel mě neklidným pohledem.

„Co se děje?" byla jsem mírně napružená z těch tajností a toho všeho, co prožívám zde, jakmile jsem se probrala z bezvědomí, ke kterému taky nevím, jak jsem přišla. Celé mi to přijde divné a přitom toho Victora a velitele znám. Jen nevím, jak jsem k nim přišla.

„Vůbec nic se neděje má drahá, Victor to napraví, neboj," konečně na mě promluvil a přešel o pár kroků dál. Do toho se vrátil chlapec tentokrát s doprovodem trojčlenné hlídky hydráckých agentů.

Zděšeně pár rychlými kroky se přesunu za křeslo, aby na mě nemohli, jenže to bylo prd platné. Oni na povel velitele ke mně zamířili, obklíčili, dva hrubě vzali za paže, dotáhli ke křeslu a pouty, které ani nevím, kde vzali, připoutali k té strašné věci. Tep mi v tu chvíli vyletěl nahoru, dech se zrychlil a pot vyrašil na čele.

„Můžeš Victore," poslední co jsem slyšela, než jsem spadla do hrozné agónie a velké bolesti.

Ahojky, tak tu máte čirou novou kapitolku, která sice je slabší, ale je nezbytná pro část tohohle příběhu. Doufám, že se i přes to líbila a snad vám s Kate vydáme kapitolu dříve :D
Vaše nej Reb♥♥♥

Slova: 1053