Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 18. „Bože Stacyová!"

„No to je mi přivítání po ránu,“ pobaveně se ušklíbne Alex, položí tác s pravděpodobnou snídaní na noční stolek a natáhne ke mně ruku.

„Odkdy jsi tak milá?“ nedůvěřivě si ji prohlédnu od hlavy k patě.

„Ale no tak! Člověk se jednou snaží a stejně je to málo. A ještě schytám tak pěkný pozdrav. Mimochodem dobré ráno,“ nečeká, zda ruku příjmu, prostě mě vytáhne na nohy, přitom hudruje a pak se zarazí.

„Teda spíše dopoledne. Díky tomu, že si hraješ na otočenou,“ povytáhne obočí a pustí mne.

„Nehraju si na otočenou, prostě nechci mezi ně a nemám hlad,“ naštvaně si založím ruce na prsou a otočím se čelem k oknu a zády k ní. Vzápětí mi zaručí v břiše, což mě donutí protočit očima.

„Jo, to slyším, že nemáš hlad,“ znovu se uchechtne a usadí se bez mého dovolení na mou postel.

„Tak neměla no,“ poupravím svou výpověď.

„To můžeme napravit. Přinesla jsem ti snídani,“ v odrazu okenice zahlédnu, jak se zazubí.

Pomalu se otočím a přimhouřím na ni oči.

„Kdo jsi a co jsi udělala s Alex?“ naznačím hlavou její chování.

„Hele, ale teď mi křivdíš! Zase tak strašná nejsem,“ nafoukne tváře jak malé dítě a mlsně šilhne k donatu, co přinesla jako součást snídaně.

„Jen si ho vem. Já nebudu jíst,“ cuknou mi koutky nad jejím chováním.

„A mimochem jo, jsi někdy tak strašná,“ vzápětí jí setřu její spokojený úsměv, jak se natáhla pro donut a zakousla se do něj.

„Tohle zabolelo,“ skřiví obličej.

„No někdo ti to už musel říct,“ přejdu k posteli a posadím se vedle ní.

„A teď mi řekni pravý důvod, proč jsi tady,“ pobídnu ji a vezmu si šálek kávy. Alespoň to si dám, když mě přešla chuť na jídlo.

„Jde o tvou ruku,“ zamumlá s plnou pusou a její pohled automaticky směřuje na mou pravačku, na které šly vidět nepatrné modřiny.

„Co je s ní?“ naoko nechápavě nakrčím obočí a schovám ji do kapsy. Tušila jsem, kam tím míří.

„Nedělej ze mě idiota Jeanne. Už když jsme tě našli a bojovali s nimi, tak jsem si všimla, že si ji často chytáš a přitom se křeníš jak křeček,“ polkla poslední sousto a vážně se na mě podívala.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odseknu, dopiju kávu a chci šálek položit zpět na tác, ale Lex mi ruku pevně a zároveň jemně chytila a odhrnula rukáv, kde se náramně výjimaly modřiny všech barev. Nutno podotknout bolestivé modřiny.

„O tomhle mluvím. A vím, že to není normální. Já se totiž taky necítím nějak ve formě, ale Bruce s Tonym si mě zavolali a řekli, že našli příčinu,“ pokusila se o soucitný tón.

Vyškubnu pravačku ze sevření, vstanu a opět přejdu k oknu.

„Tak to není normální a oni zjistili příčinu, fajn. Vyřešeno, ale nehraj na mě soucitnou, na to tě mám dost prokouklou,“ možná trochu hrubě řeknu.

„Chtějí nám pomoct Jeanne,“ zamumlá. Vycítím z té věty ublížený tón.

„Já vím, o co se snažíš Alex. Chceš mě dostat do laborky, kde pak ze mě udělají pokusného králíka, protože to není normální. Ale já už dál nechci Lex! Už nechci to prostředí po tom všem ani vidět! A víš co? Jo, opravdu nejsi ve formě, protože ses takhle nikdy nechovala!“ nejspíš po ní zbytečně vyjedu, ale jakmile se k ní otočím zpátky, mohla v mých očích vidět bolest a zoufalost z bolestivých vzpomínek.