Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 5. Děláte si p*del??

Probudil mě zvuk zavírajících dveří. Sice to bylo tiché a nepatrné, ale mým uším a schopnosti vycítit dalšího člověka se schopnostmi to neušlo. Vzhledem ke struktuře dobře střežené mysli a záplavě hnědých vlasů, které jsem stihla přimhouřenýma očima spatřit šlo o naši drsnou brunetu Alex. Co dělá tak brzy vzhůru? Bylo teprve čtvrt na sedm. A kde to jako k čertu jsem?

Chvilku počkám, až klapnou vchodové dveře, kterými se dostala ven a pak teprve začnu jednat. Vyhrabu se z postele a rovnou zamířím z postele ven z pokoje, abych obhlédla situaci. V kuchyni narazím na spícího Lincolna, kterého se mi kupodivu nepovedlo probrat a pak mé kroky směřují ven. Tam pro změnu spatřím naši drsňačku, jak si tam střílí šíp po šípu. S myšlenkou, že bych jim mohla zdrhnout pomocí teleportace, jsem nažhavila schopnosti. Vím, že jsme měli dohodu, ale já odmítám jít pak někam, kde jim zemřel parťák a zároveň Lincolnův bratr. Před chvíli jsem si to všechno přečetla z jeho hlavy, jelikož měl zrovna o tom noční můru a to se fakt nedalo přeslechnout. Na druhou stranu je mi ho i líto.

„Být tebou, tak se otočím a vrátím se zpět dovnitř, nebo se může stát, že ti hlavou proletí šíp,“ najednou mě vytrhl z mého činu hlas osoby pár metrů ode mě a tím jsem sebou trochu cukla. Ona pustila zrovna nataženou tětivu a šíp, co tam byl se zabodl do středu terče na stromě.

„Jak vidím, asi by ti nedělalo problém se trefit,“ zachovám klid, mírně povytáhnu koutek v pobaveném šklebu a narážím svou větou na její čin.

„Jakmile jde o střelbu z luku, není nikoho lepšího než mě. Ani ten pošuk s lukem od těch šašků neumí to co já,“ otočila se mým směrem a trochu si zvedla ego.

„Co se vůbec stalo včera? Mám okno. Poslední, co si pamatuju je, že jsem nás přenesla pryč a pak už nic,“ docela mě zajímalo a zastrčím si přitom za ucho neposedný pramen vlasů.

„Zastřelila jsem plechovku, ukradla auto, odvezla nás sem a Lincoln tě odnesl do pokoje. Nic víc, nic míň,“ mykla rameny a otočila se zpět k terči, což byla má jediná příležitost odsud nenápadně zmizet.

„Tak tedy díky za útočiště, nebudu dál otravovat. Jinak moc ráda jsem vás zachránila před těmi šašky, ” nasadím na oko veselý tón, dovolím si připomenout, že jsem je vytáhla z bryndy, otočím se na podpatku a chci odkráčet.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ křikla na mě. Kruci, to si mě brzo všimla.

„Že by pryč?“ otočím se zpět a nevinně povytáhnu obočí.

„Tak na to zapomeň. Teď se pěkně vrátíš dovnitř a pak s námi hezky pojedeš za šéfem,“ naše drsňačka nasadila svou hydráckou tvář.

„Na to zas zapomeň ty. Do Hydry mě nedostanete!“ napřímila jsem se a zaťala ruce v pěst. Vzteky uvnitř sebe začnu vřít. Nebude mi tady nějaká egoistická agentka rozkazovat, co mám a co nemám dělat.

„Věř mi, že tě tam klidně dotáhnu i za ty tvoje fialové vlasy, když budu muset. Buď po dobrém nebo po zlém. A být tebou vyberu si variantu číslo jedna,“ dokonce i přešla na výhružky a stihla se k tomu ušklíbnout.

No to určitě- ironicky si pomyslím a naštvaně se zamračím. Ucítím, jak nažhavila schopnosti, proto udělám totéž. Jojo holka, máš mít proč obavy. Tak, kdo zaútočí jako první?

„Bylo by zajímavé vidět, jak se do sebe vy dvě pustíte, ale nechte to na jindy. Teď si pojďte dát snídaní,“ ozvalo se pobaveně od vchodu do domu.

Obě jsme se s lehkým cuknutím otočili tím směrem. Lincoln stál ve dveřích, opřený o futra s úšklebkem na tváři.

„Až přestane tady naše slečna důležitá chtít přestat utíkat, přestanu mít chuť jí jednu vrátit,“ zabručela otráveně drsňačka Alex a rozešla se dovnitř. Tím mě dostala.