Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 3. Útěk a esemeska

Sedím v cele na chladné zemi, mám kolena skrčená k sobě, rukama je objímám a na nich mi spočívá hlava. Jsem tu už bezmála 24 hodin od mého chycení a zatím mě vyslechli pouze jednou a to Starkem. Díky němu už v podstatě konečně vím, pro koho pracuju. Měl pravdu. Veškerá špína teď padá na mě. Když si vzpomenu, kolik přišlo lidí o život, dělá se mi z toho zle.

Díky přemýšlení se mi však v hlavě začal rýsovat pomalu ale jistě plán na útěk. Utéct odtud, smazat minulost a začít od znova. To si teď přeju. Udělat tlustou čáru a na všechno zapomenout. Vždyť si to snad zasloužím ne? A ne tady trčet zavřená jak divoká zvěř na bůh ví jak dlouho. A to ještě nevím, zda mě nebudou chtít testovat kvůli schopnostem.

„Můžeš mi sakra říct, jak se jim povedlo chytit jednu z našich nejlepších členek Tiger's mafia a navíc se schopnostmi?!” zavrčel kdosi vedle mě ve vedlejší cele.

Zvednu hlavu a pootočím ji k vedlejšímu vězni.
„No ahoj Michaeli, tebe taky chytili tak co,” odfrknu si. Michael byl jeden z těch podřadnějších členů mafiánské skupiny, spíše něco jako bodyguard, který samozřejmě minule nesměl chybět.

„Já ale narozdíl od tebe nemám schopnosti,” zabručel.

„A já zase speciální výcvik z boje na blízko a střelby,” opáčím.

„Nedokážeš nás odsud dostat?” raději změnil téma, abychom se tu zbytečně nerafli.

„Kdyby jo, dávno tu nejsem,” odseknu a skloním zpět hlavu.

„Jeanne! Dostali jenom nás a pokud se do dalších 24 hodin v mafii neukážeme, vezmou tuto základnu útokem a zabijou nás!” začal vyšilovat.

„Hele je mi už dost u zadku ta naše mafie. Už se k ní nikdy nevrátím, rozumíš?! Věděl jsi o tom, že spolupracuje s Hydrou?!” naštvaně vyštěknu.

Jeho náhlé mlčení mi odpovědělo.

„To si děláš srandu,” vydechnu a se zaduněním trhnu hlavou dozadu do zdi.

„Chtěli tě toho ušetřit. Přeci jenom ti je teprve osmnáct, nejsi ani plnoletá. Mně už je pětadvacet, takže jsem o tom mohl vědět,” horlivě vysvětloval.

„Ty jako souhlasíš s těmi vraždami nevinných lidí a experimenty na nich?” nevěřícně se na něj zadívám.

Chvilka napětí aaaa.... „Ano,” tiše odpověděl.

„Cože?!” zděšeně nakrčím obočí.

„Nivinní lidé to dvakrát nejsou a díky experimentům pokročí věda vpřed,” hrdě prohlásil na svou obranu.

„Michaeli, to je ilegální....nezákonné.....trestné!!! Ty lidi zbytečně umírají!” ani nevím, proč mu chci změnit stranu. Možná proto, že to mám v povaze. Chci lidi přivést na dobro světla. Ale sebe jsem nejspíš vynechala- hořce v duchu dodám.

„Jak jsem říkal. Věda by chtěla už konečně vpřed,” paličatě si stál za svým. Tvrdohlavej kozel!- zanadávám si. Je jak ohraná deska.

„Jdi k čertu!” skončím tuto konverzaci. Ten útěk ale musím podniknout. Nejlépe hned. Čím dřív uniknu, tím líp. Hlavně abych dojázala využít ticha základny.

Rozhlédnu se, jestli se někdo nachází v blízkosti mé cely. Sice spatřím dvojčlennou hlídku, avšak ta si spokojeně pochrupkávala, takže byl vzduch čistý. Jeden se dokonce nacházel v takové blízkosti, že bych mohla z jeho pasu ukrást čipovou kartu.

Natáhnu tedy spoutané ruce k mřížím a....

„Jau!!!” bolestně syknu, jakmile dostanu šlupu. Musí to mít ochranné magnetické pole, které mohu vyřadit schopnostmi, kdybych neměla ta podělaná pouta, co to blokují.