Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 11. „Jsou to přeci Avengers... "

Znáte ten pocit, když se vyspíte do růžova a vzbudíte, aniž by vás cokoliv bolelo a jste krásně odpočatí? Já teda ne. Alespoň poslední dobou, nevím jestli jsem se třeba jako malá takhle nevzbudila, ale v téhle době snad nikdy. Vůbec si nepamatuju na minulost. Co jsem studovala, s kým jsem žila, jakou jsem měla rodinu.....absolutně nic, jako by mi někdo všechny vzpomínky vyrval z mysli a někam zahodil. Do toho mě ještě šíleně bolí hlava, snad jsem minulou noc neflámovala, protože to se občas může stát. Co se vůbec sakra stalo a kde to k čertu jsem??

Protřu si opatrně oči a zmáčknu dvěma prsty kořen nosu, abych tím alespoň trochu odehnala tu bolest. Pak se teprve pomalu rozkoukám a rozmrkám mžitky, ikdyž teoreticky to možné není, když všude panuje tma. Teď mě napadlo, jak se vůbec jmenuji a kolik mi je? To jsem toho musela hodně vychlastat, když si ani to nepamatuji. Zatraceně to je noc, že je tady taková tma?- pomyslím si, když v tom se mi najednou fialově rozsvítí pravá dlaň. Prudce se vyšvihnu do sedu a nemohu uvěřit vlastním očím. To...dělám...já?

„Purple witch, jsem rád, že už jsi vzhůru,” náhle se otevřou dveře, přičemž pokoj rozjasní světlo z chodby, já sebou cuknu, schovám dlaň za záda a vyděšeně zírám na tři osoby, které vkročily do pokoje. Nějaký mladý světlovlasý chlapec, vysoký červenooký muž a nižší starší chlap. Ten starší zrovna mluvil.

„K-kdo jste?!” vyjeknu sledujíc každý jejich pohyb. Počkat, jakže mě to nazval? Purple witch? To je k smíchu.

„Tvůj otec, jsi pod mým velením v organizaci jménem Hydra. Ten mladej je James Collins a ten vysoký Victor,” představil všechny. Snažím se to všechno vstřebat. Hydra, můj otec, James a Victor. Takže tady makám?

„Je zmatená, pane,” promluvil Victor, ale ignoruju to. Víc mě zajímá táta.

„Sloužíš tu odjakživa má drahá, jen jsi při jedné misi byla vážně zraněna a přišla o vzpomínky. Ničeho se nemusíš bát,” vysvětloval otec.

„Aha?” vykulím oči. Jako dává to smysl, nevím, proč bych jim nevěřila. Ale že zrovna já sloužím pod někým? Na to jsem moc tvrdohlavá.

„No nic, do práce. Victore?” spráskl ruce velitel.

Ten kývl a společně s Jamesem ke mně přikročili, červenoočko mi chytil paži a světlovlásek do ní vpravil injekci s jakousi fialovou tekutinou. Tohle se stalo během deseti sekund, nestačila jsem ani zareagovat natož se bránit.

„Co to bylo?!” hlas mi přeskočil snad o oktávu. Začínala jsem v sobě pociťovat nějakou abnormální sílu a nebyla schopna racionálně a sama za sebe myslet.

„Jedno vylepšené sérum. Ti nejlepší vědci ho vyrobili, abys mi mohla sloužit bez protestů a zároveň ti to zesílilo schopnosti. Je navržené přímo pro tebe. Teď jdeme do tělocvičny trénovat,” v klidu s neutrálním výrazem oznámil Victor, kývl na velitele Hydry, ten mu to oplatil a všichni jsme se vydali bludištěm chodeb směrem k tělocvičně.

Uvnitř sebe nic nechápu, zvenku vypadám plně oddána Hydře a poslušně kráčím mezi Jamesem a Victorem, mezitím co hlava Hydry šla před námi. Zatraceně, to musel být včera hodně velký mejdan, že jsem teď tak poslušná.

Jakmile dorazíme do tělocvičny a já dostanu pokyny, postaví se přede mě James a nějací dva vojáci Hydry. Boj pak mohl začít. Měla jsem střídat schopnosti a zároveň dříve naučené chvaty sebeobrany a kombinace juda, karate a pěstního souboje. Velitel Hydry a Victor sledovali každý můj pohyb a občas potěšeně kývli hlavami.

To sérum ale muselo fungovat! Cítila jsem se tařka neúnavně a hravě odrážela Jamesovy útoky s ledem a telepatií a nerozhodilo mne, když se najednou někam teleportoval, aby mě zmátl a odněkud jinud zaútočil. Ten pocit byl nezaplatilený! Skoro jako bych byla nejsilnější osoba v téhle základně.