Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 33. Jsi na konci cesty

Svět se se mnou točil. Kolem mě se prolnulo tolik barev, že jsem nebyla schopna rozlišit, zda jde o halucinaci nebo snad posmrtný život. Přišlo mi, že to trvalo strašně dlouho, než mi došlo, že bych s tím asi měla něco dělat. Snažila jsem se vážně moc, ale můj mozek až příliš bolel, aby mi vymyslel cestu ven. Nakonec ale přišel anděl strážný.

„Jeanne...,“ šeptal tak přenádherným jemným hlasem.

Rozhlédnu se kolem sebe. Blízko se nacházela bílá osoba s přátelským milovaným až mateřským obličejem. Zalapu po dechu, když rozpoznám její rysy.

„Mami...,“ vydechnu. Slzy mi začnou téct po líčkách. Tak strašně dlouho jsem ji neviděla... Naposledy jako mrně. Vím, že je nesmysl, když si člověk pamatuje na miminkovská léta, ale... Na ní zkrátka zapomenout nelze...

„Ty jsi tak vyrostla.. A ty vlasy,“ dojatě se usmívá.

S rukou na rtech potichu pláču. Proč se mi vlastně až teď objevuje? Po tom kolapsu? To jsem měla se normálně bouchnut do hlavy, abych ji mohla vidět?

„Jsi téměř na konci,“ zašeptá smutně.

„Na konci?“ rozmrkám další slzy a natáhnu k ní ruku.

„Brzy se uvidíme zlatíčko,“ zopakuje můj pohyb. Už se skoro dotýkáme prsty, jenže najednou se rozplyne a mě vtáhne prudká rána do hrudníku zpátky do reality.

Zalapu po dechu a okamžitě otevřu oči.

„Dobrý, je zpátky, panebože,“ ozval se nade mnou úlevný mužský hlas.

Nakrčím obočí, když i s otevřenýma očima nic nevidím. Do toho mi něco překáželo v krku. Začnu panikařit.

„Klid Jeanne, klid. Brzy tě toho zbavíme,“ laskavý muž mi silou dal ruce zpátky podél těla, abych si to cosi v krku nevytrhla.

Někdo jiný mi dělal něco u pusy a pak už to v krku jen tahalo, až mě to donutilo kašlat.

„To nic, to brzy přejde, hlavně že tě máme zpátky,“ muž mi konejšivě hladil hřbety rukou, abych s nimi stále nehýbala a hlavně se uklidnila.

Znovu zkusím zamrkat, jestli už něco neuvidím. A povedlo se konečně.

Rozpoznám Bruce, který mi ruce pustil, když se uklidním a je po všem. Lincoln nad mou hlavou ještě něco studoval, ale věděla jsem stále o něm. Zrak přemístím naproti na skleněné dveře, kde postával zbytek týmu.

Clint, Steve, Alex, Tony, Nat, Wanda, Petro, Thor, Sam a Rhodey. Něco bylo špatně. Obtížně se mi dýchalo, srdce tlouklo jak zběsilé.

Lincoln mi nasadil masku, která přiváděla kyslík, ale i tak jsem měla dojem, že moje tělo řeklo už dost.

„Poznáváš nás všechny Jeanne?“ do mého zorného pole se zase postavil Bruce.

S obavou, co řekne dál na něj kývnu a snažím se do sebe dostat co nejvíce kyslíku.

„Je tu bohužel jedna věc, které jsme si dříve nevšimli...,“ šel na to přímo, což bylo možná lepší, než kdyby to dlouho okecával.

„Vzpomínáš na tu látku, co do tebe i Alex vpustila Hydra a Alexina krev to měla srovnat?“ upřeně mě sledoval a já mu to potvrdím znovu kývnutím hlavy. „Dali jsme ti konečně tu protilátku s krví Alex, protože jsme si mysleli, že tvůj kolaps způsobila ta cizí látka.“

Podmračeně ho sleduji a posunkem naznačím, ať pokračuje.

„Ta protilátka začala napadat tvůj oběhový systém a míří k srdci... Ovšem, zjistili jsme, že někdo tu protilátku zde vyměnil. Takže ve výsledku ti tohle všechno způsobuje něco jiného. A my nevíme co. Proto jsme s Lincolnem vymysleli řešení, který by ten proces měl o hodně zpomalit,“ nakonec si smutně povzdechl, sundal brýle a očistil si je do pláště.

„Stázová komora,“ promluvil poprvé Lincoln a položil dlaň na mé temeno hlavy. „Jenže nemáme souhlas od ostatních, takže jsme tě museli probrat, abys ten souhlas mohla podat ty sama. Bohužel probuzením se tvůj stav zhoršil.“

Těkám mezi nimi vyplašeným pohledem a nakrabatím čelo. Chce se mi brečet. Zatraceně na umírání jsem ještě mladá!

„Do doby, než dostaneme tvůj souhlas, se tě budeme snažit co nejvíce stabilizovat, neboj, ale-“

„Ale čím dál to budeme odkládat, tím v horším stavu se dostaneš do stázové komory,“ dokončil za Lincolna, který se zasekl, Bruce.

Vydere se ze mě tichý vzlyk, který už dlouho nemohu potlačit. Opuštěná slza mi sklouzne z oka po tváři a zmizí někde na polštáři. Ovšem tím se mi zhoršuje příjem kyslíku.

„Chceš sem poslat ostatní?“ soucitně navrhl Lincoln.

Přesunu pohled od nich zpátky ke skleněným dveřím. Všímám si, že tam najednou není Alex. Asi si musela odskočit...Pak pomalu pokývu hlavou.

Nejdříve vešel Steve s Maximovovými, Thor, Sam, Rhodey a Nat. Měli totožný výraz plný lítosti. Taky i nesouhlasu, že mě nechtějí dát do té komory, že se nemusím třeba už nikdy probrat.

„Prosím,“ ztěžka se nadechnu „respektujte mé rozhodnutí, že souhlasím,“ znovu potřebuji více nadechnout, „se stázovou komorou.“

Všichni to slyšeli. I ti za dveřmi. A přesně to nechtěli. Ale je to stále mé tělo, mé rozhodnutí, má duše. Alespoň budou mít čas to všechno napravit. Takhle by byli moc pod tlakem.

„Bruci, saturace,“ potichu zamumlal Lincoln za mou hlavou.

Nevím, co Bruce na to řekl, jen jsem se rozloučila s přítomnými s tím, že se za nějakou dobu zase uvidíme.

Pak přišli mí nejbližší, Clint a Tony. Přítel a bratr.

„Já ti říkal, ať máš za tím Bruce jít hned,“ s bolestí v očích šeptl Clint, zatímco Tony zůstával v šoku a mlčky mě držel jen za ruku.

„Mrzí... Mě... To,“ velmi obtížně se mi mluvilo, už jsem se moc nezvládala nadechnout. „Miluji... Vás.. Vyřiďte Alex... Ať vás už neodhání a že jí.... Mám ráda.“

Přístroj za mnou pípal více než obvykle.

„Nemůžeme už dál čekat, takže opravdu Jeanne?“ Bruce s Lincolnem něco za mnou neustále dělali a připravovali.

„A... No.“

„Clinte, Tony, přeneste ji opatrně sem,“ požádal Lincoln muže.

Ti bez problému mě zvedli s prostěradlem pode mnou a přesunuli do otevřené komory. Doktoři obstarali kabely, hadičky a vše, co na mě viselo nebo bylo zavedené.

Pak obsluhovali nějaký stroj těsně u komory a mlčky kývli k mužům.

„Vrať se mi sestřičko,“ líbl mě Tony do vlasů a odešel.

„Miluji tě,“ špitl Clint, pro změnu mě líbl na tvář, stiskl naposledy ruku a též odešel za dveře.

Tam se jako hurikán přihnala najednou Alex. Něco měla v rukách a nadávala, že chce za mnou, ale Steve i kluci jí to nedovolili a chytli ji za paže.

„Uvidíme se později,“ pousmál se Lincoln, odendal mi masku a nakonec se zavřel poklop od komory.

S pohledem upřeným na ně jsem jako poslední pocítila chlad.

Sbohem rodino...