Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 9. Mise a zrádci aneb Jeanne útočí

Tělocvičnou na základně Hydry se pod vlivem mých pěstí ozývaly pravidelné rány a ty se pomocí ozvěny šířily dál do útrob tohohle prokletého místa. Měla jsem obrovský vztek, že ho ani popsat neumím. Ať už na sebe, pitomce Victora, který mi v hlavě nadělal naprostý zmatek, ještě většího blbce mého papíčka a zároveň velitele této nesmyslné komunity, na tu tělocvičnu, chodby, cely, pokoje a prostě na všechno. Boxovací pytel mi ale nestatačil, abych to ze sebe všechno dostala.

„Purple Witch," ozve se od vchodu tělocvičny mnou nesnášený hlas.

Ignoruju ho a sázím rány do pytle dál. Nestojí mi o nějaké vyrušení z činnosti. Stejně tak i celá Hydra. Nikdy mu neodpustím, co mi před pár hodinami udělal, přestože to je můj otec.

„To že budeš dělat ze mě vzduch, si moc nešplhneš. Chtěl jsem s tebou mluvit," nasadil ostřejší tón hlasu, avšak to na mě neplatilo. Fakt si myslí, že budu tak poslušná.

Jen cosi zavrčím, ze vzteku prudce zvednu nohu, tím kopnu do boxáče, který se následně utrhne z háčku a když volným pádem opouští své stanoviště, mávnu rukou a pošlu ho na osobu u dveří na konci místnosti. Přímý zásah! Svalil se na zem jak pytel brambor, ani nestihl zaklít.

„Eh....měl jsem to čekat," otec se po chvilce šoku vzpamatoval, chytajíc si břicho a určité partie se pomalu zvedal ze země a uchechtl se.

Zpražím ho pohledem, dalším švihem ruky dám boxovací pytel na původní místo, odstraním si obvazy na rukou, přivolám sportovní tašku a zamířím k východu.

„Tak moment!" zabránil mi v tom tatíček a přivolal jednotky Hydry, aby mi znemožnila odejít.

Zatnu zuby, celá se napnu a v tom stavu se k němu otočím.

„Nepřišel jsem, aby sis na mně vylila vztek, ale protože mám pro tebe opět misi. Potřebuju, aby ses vloupala do malé základny Shieldu a "vypůjčila" od nich pár zásob zbraní a munic, složku máš v pokoji," mávl rukou, jednotky se rozestoupily a nechal mě v tělocvičně samotnou.

S povzdechem se seberu a došourám do mého pokoje, kde následně očima zběžně prolítnu složku a jdu si pro uniformu. Alespoň konečně ze sebe dostanu ten vztek na misi. Sejmu přitom pár agentů a uleví se mi.

Po pár minutách už sedím v letounu Hydry a rozdávám novým vojákům povely hak a co udělat. Tentokrát jsme lépe ozbrojeni a oni jsou lépe vycvičeni, tak snad konečně neselžeme. Ani jeden neprotestoval a budeme táhnout za jedno.

'Sláva bohu za piliny, co mají v hlavách,' ironicky si v duchu řeknu při těch jejich kamenných výrazech. Posléze to však všichni odsouhlasili a šli jsme do akce.

Do skladu Shieldu jsme se dostali pomocí ventilace ze střechy, kam jsme seskočili s padáky. Plížili jsme se téměř nepozorovaně a sem tam zabili agenta Shieldu. Jenže jakmile jsme opouštěli po přebrání zbraní a munic sklad, zkřížil nám cestu jeden neoblomný a celkem na vysoké úrovni maník.

„Ale, ale. To jsou k nám hosti," prohlásil.

„Běž z cesty nebo zle dopadneš," ledově procedím skrz zuby.

„Jeanne Stacyová. Tebe převelili?" pomlaskl si, vyndal z pouzdra zbraň a namířil ji na mě. Mí společníci mu to oplatili.

„To ani nezkoušej," probodnu ho očima a nechám si vyvolat schopnosti. Kolem mne se obalila fialová mlha.

„Máš pravdu, nebudu zkoušet," uchechtne se, mezitím co jsem měla možnost mu vklouznout do mysli a zjistit pár zajímavých informací. V tom jsem tam narazila na něco velice závažného, ale to by nesměl mlít dál.