Dangerous girls {Avengers}

Kapitola 7. Miniatentát na hlavu Hydry

„Alex Evansová je už dávno odepsaná, rozumíš?"

„Rozumím, zkrátka po ní zaplním místo."

Trhnu hlavou na jednu stranu.

„Tvoje matka stačila dřív zemřít, než aby mi řekla, kam tě schovala. Hledal jsem tě celý život fialko."

„Za jakým účelem?"

„Za mým účelem drahá, jsi pro Hydru velice důležitá."

Cuknu hlavou na druhou stranu.

„Alex se tak vždycky nechová, jen je poslední dobou.....jiná."

„Kvůli mně?"

„Kvůli smrti mého bratra Jamese. Znamenal pro ni tolik co pro mě."

„Je mi líto, že jsem vytáhla tak citlivé téma."

„Vynahradíš to tím, že s námi půjdeš na základnu."

Všechny svaly se ve mně napnuly.

„Jsem její sestra Jeanne, sice jsem se vdala, ale příbuzné zůstaneme navždy. Jen škoda, že ona to štěstí neměla, aby tu byla déle."

„Vy jste její sestra??"

„Ano. Škoda, že tenkrát naletěla tomu parchantovi, který vás obě po tvém porodu vykopl."

„Já ho zabiju!"

S křikem a celá zplavená se proberu a vyšvihnu se do sedu. Tohle byla snad první noční můra, co jsem za celý život měla. V hlavě mi ještě doznívala slova, co jsem slyšela a v hlavě pomalu odezníval hukot kvůli rychlému průtoku krve.

Zamyslím se nad tím, co jsem se v tom snu dozvěděla. Něco mi říkalo, že to byla pravda a že už jsem to zažila. Paní Morseová, otec aka šéf Hydry, Lincoln....a vždycky tam musel někdo zemřít. Ach mami, kéž bych tě někdy poznala!

Zase si ale uvědomím, co je můj otec zač. Moment! Cítím dobře, že Victor opustil mou mysl? Že mohu cokoliv dělat? Ihned toho využiju, pomyslně si okolo mysli postavím pevnou zeď, aby tam už nikdy nemohl a díky svým schopnostem zjistím, že Victor si na chvilku zdřímnul, proto není v mé hlavě.

Ale, ale, tatík nám taky nespí! Na to že je hluboká noc, vypadá vcelku ještě živě. Co to tam v tom kanclu dělá? Cože?! Neudělal to, co si myslím, že udělal! Přepadne mě hrozná zlost vůdči němu. On právě sepsal misi, jak zneškodnit Shield včetně Alex...tu misi mám vést já.....tak tohle mu nedaruju!

Vyhrabu se z postele, pošlu k Victorovi, co tu též obýval, další várku bezesného spánku, během minuty jsem ikdyž trochu s nechutí převlečená do hydrácké uniformy a po špičkách se vyplížím z mého obydlí.

Můj orientační smysl mi napovídal, že mám zatočit doprava a projít chodbou se všemi obytnými pokoji, pak zabočit doleva, proplížit se kolem ošetřovny a sejít schody do předchozího patra. Byla jsem na cestu tak soustředěná, že když se ocitám u ošetřovny, nevšimnu si otevírajících se dveří a právě vycházející osoby.

„Zatraceně!" syknu a třu si čelo.

„Au....Jeanne! Co ty tu?" překvapeně vyjekne ta osoba, která byla o půl hlavy vyšší než já a tudíž si po srážce třel nos.

„Eh....Lincolne!" zaraženě ze sebe dostanu, ale pak si uvědomím, kam to mám zamířeno a výraz se mi zkroutí do naštvané grimasy. „Promiň, musím jít!" procedím skrz zuby, nechám ho tam celého zmateného stát na chodbě a vražedným tempem se za malou chvilku dostávám ke kanceláři.