Shadows Behind You // h.s.

I. Dear Madison

"Madison, vstávej! Dole jsem ti nachystala snídani. No honem, jinak na tebe vyliju kýbl studené vody," smála se mamka a pobaveně si mě prohlížela.

Ta představa byla natolik komická, že jsem se usmála i s hlavou zabořenou do polštáře.

"Dobře, už jdu, mami," zamumlala jsem a doufala, že to slyšela.

"Za patnáct minut buď dole!" zavolala ještě předtím, než odešla z mého pokoje.

Ještě dalších deset minut jsem se převalovala, ale nakonec jsem usoudila, že nemá cenu zůstat v posteli. Odhodlaně jsem zamířila ke svému šatníku. Vybrala jsem černé skinny džíny, tmavě zelené tričko s dlouhým rukávem a černý svetr, který hezky ladil s celým outfitem.

Můj otec se s mamkou před časem rozvedl, a proto teď žijeme s jejím novým manželem, Colem. Je to milý a hodný muž, který se ke mně chová opravdu hezky. Doufám, že to tak i zůstane, protože jeho nedávný příchod do našeho života byl pro mě velkou změnou. Mamka jejich vztah dlouho tajila, ale zdá se, že spolu jsou opravdu šťastní, a to je asi nejdůležitější.

Seběhla jsem dolů do naší prostorné kuchyně, kde u stolu seděl Cole a mamka.

"Dobré ráno všem!" zazubila jsem se a posadila se ke stolu, kde na mě čekal hrnek ovocného čaje a krajíc chleba namazaný pomazánkovým máslem.

"Jdete dneska s Bayley společně do školy?" zeptal se Cole.

"Ne, Cole, dnes si pro mě přijede princ z Ugandy a odveze mě do školy zřejmě na oslovi," odpověděla jsem s pobaveným výrazem a nemohla si odpustit tichý smích nad jejich udivenými pohledy.

"Jasně, že jdu s Bayley," dodala jsem rychle a oni na mě konečně přestali podezíravě hledět.

Když jsem dojedla snídani, zamířila jsem nahoru pro svůj batoh. Jakmile jsem byla připravená, vydala jsem se ke své stejně staré kamarádce Bayley, která bydlela jen kousek od nás. Jako obvykle jsem na ni musela čekat před jejím domem kvůli její nedochvilnosti.

Netrpělivě jsem vyčkávala, kdy se konečně otevřou ty zatracené dveře. Těšila jsem se, až uvidím svou blonďatou kamarádku, ale nic se nedělo. Dveře zůstávaly zavřené, což mi přišlo podezřelé. Máme už jen 10 minut na to, abychom se včas dostavily do školy před zvoněním.

Svět kolem mě jakoby náhle utichl. Ticho přerušil jen jemný závan větru, který mi pročechral mé tmavě hnědé vlasy. Po ulici pomalu projíždělo černé auto, jehož značku jsem neznala. Auta mě nikdy příliš nezajímala, ale jak se přibližovalo, všimla jsem si nápisu Range Rover na přední masce. Skrz zatmavená skla jsem však nemohla zahlédnout, kdo se nachází uvnitř.

Z chodníku jsem rychlým krokem vkročila na zahradu patřící k domu. Jakmile jsem to udělala, černé auto se jako na povel prudce rozjelo a pokračovalo po ulici směrem k hlavní silnici vedoucí do centra Londýna. Ulevilo se mi – skoro jsem cítila, jak mi spadl kámen ze srdce.

Když se přede mnou konečně otevřely dveře, stála v nich rozespalá Bayley. Obě jsme se srdečně objaly a vyrazily směrem ke škole.

Bayley je má nejlepší kamarádka. Otevřená, přátelská a věčně usměvavá, ale taky dost sprostá, drzá a občas nevychovaná. To je ale součást jejího kouzla. Oproti ní jsem hodně spolehlivá a slušná, takže na nás dvou skvěle sedí pravidlo, že protiklady se přitahují.

Do třídy jsme dorazily před osmou hodinou, ale k našemu překvapení byla třída prázdná. Naše pohledy spočínaly na společné lavici, kde ležely dvě krvavě rudé růže a dva dopisy. Rozklepanýma rukama jsem vzala jeden z nich, který nesl mé jméno, a opatrně ho otevřela. Obsah mě okamžitě zarazil: