Quiet Nights 🌙completed🌙

part 4

"Jimine a dost, jdu volat policii, tohle nemohu nechat zajít dále"

Růžovovlásek se opět zarazil, podíval se na svou doktorku a jemně zvýšil hlas aniž by chtěl.

"N-ne!"

Jimin chytil svou doktorku za ruku, čímž jí zabránil v tom vzít do ruky mobil a vytočit policii.

"J-já si to vyřeším, slibuju"

Skoro plakal jak zoufalý byl. Opavdu, možná by mu policie vše pomohla vyřešit a ochránila ho, ale proč by to riskoval?

"Jimine to nejde, už to zašlo moc dal-"

Zarazil svou doktorku ve větě a skoro po ní zakřičel. Nechtěl, avšak zpanikařil.

"Nemůžete. Prosím. Poslední týden. Slibuju, přijdu zdravý, bez modřin, aspoň bez nových"

Doktorka se na Jimina chvíli dívala a bylo vidět, že přemýšlí o svém dalším rozhodnutí. Nakonec si povzdechla a chytila Jimina druhou rukou za tu jeho. Vypadala, že jí na Jiminovi opravdu záleží. Jak by také nemohlo? Růžovovlásek je jen malé nevinné stvoření, které žije mezi špatnými lidmi. Každý si přece zaslouží lásku, úctu a ne diskriminaci jen kvůli barvě jeho vlasů, hudbě co poslouchá, nebo snad kvůli tomu jak se obléká.

"Jestli příští týden přijdeš a najdu na tobě jediné škrábnutí, jedinou modřinu, nebo pohmožděninu..."

Růžovovlásek začal zběsile kývat a jemně se usmál. Byl své doktorce vždy vděčný za to, jak milá na něj byla. Nevěděl, co by dělal, kdyby tam byla jiná.

"Slibuju"

Doktorka kývla a usmála se. Co jiného jí zbývalo?

-

Jimin otevřel dveře do bytu ubytovny a šel chodbou ke svému pokoji. Z batohu si vytahoval klíče, když omylem vrazil do člověka, který právě vyšel z pokoje naproti tomu jeho. Vypadl mu z batohu i dopis od neznámého S. Rychle se bez pohledu na toho člověka, do kterého právě vrazil, sehnul pro dopis a opět se zvedl.

"Moc se omlouvám"

Zvedl hlavu, avšak nemusel moc. Růžovovlásek byl téměř stejně vysoký jako ten naproti němu. Na jeho tváři však panoval úsměv.

"V pohodě".

Jimin zůstal stát na místě a jen sledoval jak se neznámý chlapec vzdaluje. Byl velice pohledný, ale nejvíc růžovovláska zaujala barva jeho vlasů. Byla mentolově modrá, dalo by se říci i tyrkysová. Barvy jejich vlasů by se k sobě perfektně hodily.
Jimin jen zatřepal hlavou nad tím jak přemýšlí a odemčel do svého pokoje, kde se usadil ke stolu a začal si opět číst tu úžasnou knížku.

-

Jimin si projížděl instagram, zatímco mu přišla zpráva. Lekl se, protože zprávy mu nikdy nechodily. Neměl kamarády, rodina se o něj nestarala, takže nebyl nikdo kdo by mu psal. Otevřel ji a podivil se.

"To snad ne.."

"Nazdar buzíku, jestli na nás zítra nepočkáš v parku, příští týden dopadneš třikrát tak hůř, a myslím, že to by se tvojí doktorce nelíbilo"

přijmout / odmítnout

"Jak našli můj účet?"

Zeptal se růžovovlásek sám sebe, dokud si neuvědomil co vlastně napsali. Ani ho nepřekvapovala věc o čekání na ně, spíš jak věděli o jeho doktorce a že by měli mít strach z policie, ne se tím ještě chválit.

přijmout / odmítnout

"Jak víte o mé doktorce..?"

"Máme své zdroje"

"Jestliže mi ještě jednou ublížíte, zavolá policii"

"V té představě žiješ jen ty"

Jimin se ihned rozplakal a utíkal do koupelny, kde se následně i zamčel. Ani nezaregistroval, že už je večer. Plakal dlouho. Velice dlouho. Bolela ho hlava z toho jak se snažil být co nejvíce potichu. Nebyl schopný se ani pořádně nadechnout. Vše ho tolik bolelo a měl strach. Podruhé za život, měl chuť ho ukončit. Najednou někdo zaklepal.

"Haló? Je tam někdo? Potřeboval bych si vyčistit zuby"

Jimin otřel svá uplakaná očka a z hluboka se nadechl. Nesmí být poznat, že plakal.

"J-jasně, promiň"

Odsunul dveře a se sklopenou hlavou rychle doběhl do svého pokoje, kde skočil do postele a schoval se pod peřinu. Věděl, že to byl ten modrovlásek. Spolubydlícího, jehož vlasy jsou modré totiž nezná a neví, jak by zareagoval na to, že brečel. Vysmál by se mu? Pomohl by mu? Nebo by to nechal jen tak plavat? To nemůže vědět, ale nehodlá to riskovat.

Byli by jste radši kdyby byly kapitoly delší nebo tohle stačí? 👀