Quiet Nights 🌙completed🌙

part 28

  „Ho-"

„Ještě před tím něž mě pošleš ke všem čertům, řekneš mi jaký kretén jsem a jak moc mě nenávidíš, že mě nechceš už nikdy v životě vidět, vyslechni mě"

Jimin zaklapl svou vlastně nepřipravenou pusu a zaraženě sledoval jeho bývalého nejlepšího kamaráda. Aspoň jak si to z jeho strany myslel. Jak dlouho to je? Dva roky? Možná skoro tři? Už takovou dobu spolu neprohodili slovo a on tu před ním najednou stojí. Připraven mluvit o Taehyungovi, jeho jediném, zbývajícím kamarádovi. Jimin si s ním jednu chvíli na střední psal, ale nějak pak přišli oba dva o čas a na takové věci si ho nenašli. Teď o sobě navzájem nevěděli absolutně nic.

 „Poslyš. Vím, že mě asi v hloubi duše nenávidíš a nejradši by jsi mě zmlátil do krve, ale jak víš, jedná se o tvého nejlepšího kamaráda. Jde o to, že od doby co jsi odjel se Taehyung chová divně. Celkově je uzavřený do sebe, nevnímá okolí a dokonce se přestal tolik bavit s Jungkookem, se kterým mimochodem chodí. Nikdo neví co se stalo, ale mám takový pocit, že s tím má co dočinění tvůj odchod. Mohl by jsi, možná se vrátit a zkusit s ním promluvit?"

Wow. Takže jeho kamarád má trable kvůli tomu, že ho opustil? A jak to vlastně Hoseok může vědět? Copak oni mezi sebou mají nějaký kontakt? 

Každopádně, černovlásek měl jasno. I přes ten fakt, že odpověď měl v mysli jasnou, stále nic neřekl. Zíral dobrých pár minut nepřítomně do hnědých očí chlapce s rudýma vlasama. Rudá mu slušela, co si budeme, ale komu také slušela, ať už byla na hlavě či na těle, byla jiná osoba. 

Proč na ni sakra myslí, když se má teď rozhodovat nad pomocí jeho očividně hodně utrápeného kamaráda?!

„F-fajn. Kdy?"

Hoseokovi se očividně velice ulevilo. Byl rád, že ho nemusí nijak extra přemlouvat. Nebyl tu vlastně kvůli ničemu jinému, takže bylo fajn, že to šlo rychle.

„Bylo by nejlepší co nejdříve. Můžeš kdykoliv. Taehyung se nikam nechystá"

On pouze přikývl a otočil se na patě. Nezajímalo ho, jak se sem Hobi dostal, jak to že o tom ví, nebo jestli to je vše. Ani se nerozloučil, nijak ho to ale netrápilo. Tolik mu tehdy ublížil, že k němu přestal cítit jakoukoliv náklonnost. Rudovlásek nic nedělal. Za což byl rád. Aspoň ho do ničeho nenutí. Pořád si v hlavě přemítá, jak to jen mohl udělat? Byli to tak skvělí přátelé a v tolika ohledech mu byl oporou, tak proč jen? Co ho vedlo k takové zradě?

-

„Pane Parku, vítejte. Rád vás zase vidím" 

Černovlásek se uklonil na pozdrav a vyzul si před vchodem boty. Vzal pár svých bot se značkou nike do ruky a jako správný host si ještě oprášil nohy. Vešel a když se jeho nohy zahalené v černých ponožkách setkaly se studenou dřevěnou podlahou, musel se oklepat. Jak je možné, že nemá vytápěnou podlahu, když je takový zbohatlík?

„Počkejte, zapnu vytápění podlahy. Vidím, jak sebou ošíváte"

Nevermind.

Proč si vlastně pořád vykáme? Ne, že by si jeden z nich stěžoval. Oba dva byli vlastně s vykáním spokojeni. Nejen kvůli dodržování správné etikety ale taky kvůli pocitu. Bylo by podivné, kdyby si šéf a zaměstnanec tykali, ne? 

„Nuže, chcete provést po domě, aby jste se tu lépe orientoval? Přeci jen, od teď tu budete trávit každičký svůj den"

Pomalu přikývl, byl si nejistý. Stále mu jeho přítomnost dělala problémy s jeho tělem. Jednu chvíli se potil kvůli nervozitě, druhou by byl rád, kdyby se ho dotýkal. Jeho tělo samotné - stejně jako on, bylo zmatené. Procházeli po celém jeho domě, ne-li vile a on mu postupně popisoval místnosti.

Ložnice, koupelna, pokoj pro hosty, koupelna, záchod, další ložnice, hrací místnost a poslední pokoj pro hosty. Když vešel do bytu, uprostřed byl velký bar. Za barem byla něco jako kuchyně, plně vybavená i něčím, co v životě Jimin neviděl. Za kuchyní byla obrovská sedačka a naproti ní, samozřejmě, domácí kino. Tedy, nebylo to domácí kino, ale ta televize byla tak obrovská, že se tomu tak říkat dalo.

Budete můj sugar daddy, pane Somi?

FUJ JIMINE.

Myslím, že je více než jasné, jaká místnost Jimina nejvíce zaujala. Ano, přesně tak. Nebyla to ložnice, ačkoliv to zní jako lákavá nabídka. Hrací místnost bylo to, co si vysloužilo pozornost jeho uší. Má tam snad něco jako pomůcky na trestání? Ne, nejsme v odstínech. Nebo snad plyšáky? Pche. Počítačové hry? Jo, to by šlo. 

„Ale jako první bych potřeboval udělat něco k večeři. Nějak jsem nestíhal před vaším příchodem. Pomůžete mi, pojďte"

Prosím milý Jimínku, pomůžeš mi udělat večeři? Jsem totiž moc neschopnej udělat i blbý špagety, takže to vlastně odděláš celý ty.

Nešlo by to říct i takhle? Protože přesně takhle to vypadalo v jeho mysli. 

I přes to nevydal ani hlásku a následoval jako poslušný pejsek Somiho. V kuchyni na sebe nasadil černou zástěru. Až teď si Jimin mohl pečlivě prohlédnout, co má vlastně na sobě. Šedé volné tepláky a perfektně obtahující černé triko. Jeho vlasy nebyly nijak extra upravené, ale ani tohle k zahození nebylo. Slušelo mu to i v tomhle. 

„Budete tam jen tak stát s otevřenou pusou a slintat nade mnou, nebo mi pomůžete, pane Parku?"

Shit.