Quiet Nights 🌙completed🌙

part 38

 Jak už každý jednou určitě zažil, ať už déle či krátce, všichni známe nemocniční světla. To nepříjemné, bodavé a prudké světlo, které vám svítí do očí. Tohle je jedna z nevýhod korejských nemocnic. Jsou až tak moc modernizované, že se snaží vylepšit co se dá. Nikdo si ale nestěžuje, protože Korejci nemocnice milují. Jdou tam s každým škrábnutím, s každou sebemenší rýmou. Milují také doktory. Prostě o sebe rádi pečují a rádi si udržují svůj zdravotní stav na té nejlepší úrovni. Vždycky se ale v každém případě najdou výjimky, že? Tou byl samozřejmě Jimin. Kdyby tam měl chodit s každým škrábnutím, stráví tam přes polovinu svého života. Což ovšem, jako nikdo jiný, nechtěl. Doktoři už mu stihli vynadat za zanedbané zdraví. Jeho tělo bylo na mnoha místech velice pohmožděné a mělo spoustu jizev. Některé už nepůjdou ani odstranit. Jimin se nad tím ale nijak zvlášť nezabýval. Jediné co ho v posledních pomalu ubíhajících hodinách zajímalo byl jeho přítel. Ten, který byl kdysi imaginární. Stále se neprobral. Už je to pár dní, ale doktoři tvrdí, že by se každou chvíli měl probudit. Musí mu dát jenom ještě chvilku času na zotavení. Přece jen není sranda nechat se srazit vlakem. Kdyby bylo po Jiminovi, nic by netušili a řekl by, že spadl ze schodů. Pro jeho smůlu pro ně přeci přijela záchranná služba až ke kolejím, takže neměl šanci cokoliv zatajit. Pokoušeli se z něj ještě dostat pravé a celé jméno jeho kamaráda, ale Jimin jim ho ne a ne říct. Nechtěl. Věděl totiž, že by to on sám nechtěl. Hlavně stále neznal důvod, proč své pravé jméno Yoongi utajuje. Každopádně je to to první, na co se ho zeptá jakmile se probudí.

Zvedl hlavu, kterou si původně opíral o svou dlaň a vydal se pro kelímek teplé, energie naplňující kávy. Musel jít o dvě patra níže, protože jediné patro kde byly automaty bylo přízemí. Objednal si černou kávu bez cukru, jeho nejoblíbenější. Na světě je velmi málo milovníků černého, silného kafe, protože se většině zdá až příliš aromatické. Jimin s tím neměl ale problém, proto ho také pil. Nejen že mu pomáhalo, ale docela mu i chutnalo. 

S kelímkem plným kafe vyšel nespěchavým krokem ven z nemocnice. Před ní byl něco jako park, pro zpříjemnění pobytu pacientů. Když už nemohli pryč z nemocnice úplně, dopřáli jim aspoň chvilkový pobyt v parku. Je to od nich velice milé. Samozřejmě to muselo něco stát, ale jak už bylo řečeno, Korejci rádi tráví čas v nemocnici, tím pádem nemocnice má spoustu peněz a může si to dovolit. Navíc tímhle přilákají ještě více pozornosti a mají díky takovému kroku mnohem více pozitivních hodnocení. 

Procházel se po parku. Po krajích byly zasázené nějaké druhy stromů které neznal, na každém druhém kroku byla umístěna lavička, uprostřed travnatého plácku stála dokonce i fontána a vedle laviček stály lampy. I přes to že měli vycházky pacienti určené jen do 5 do odpoledne, i tak je tam pořídili pro případné výjimky. Jimin se posadil na jednu z laviček a sledoval čisté nebe, které na něj doléhalo svou sytou modrou barvou. Nebylo na něm ani mráčku, takže měl skvělý výhled na zářivé oči vypalující slunce. I když to jeho oči bolelo, nemohl se od slunce odtrhnout. Bylo jako magnet přitahující lidské oči. 

Ani si to neuvědomil. Strávil tam tak dlouhou dobu, že se na nebi začaly sbíhat černé, nadýchané mráčky. Než se stihl pořádně nadechnout, začalo lít jako z konve. On tam ale jen tak dál seděl s prázdným kelímkem od kafe. Po lících mu stékaly kapky deště. Jeho tělo začalo slábnout. Byl už zdravý, ano, ale tíha mokrého oblečení se zdála být čím dál větší. Byl naprosto přitisknutý k lavičce. Rychle se tedy zvedl a utíkal zpět do nemocnice. Po cestě vyhodil do nejbližšího koše papírový kelímek a vydal se po schodech do pokoje jeho přítele. Nevěděl, co má očekávat. Bál se. Bál se toho co se stane, až se probere. Měl tolik otázek ale byl si jistý, že se nezeptá ani na jednu jakmile se probere. Bude tak moc v šoku a tak moc vyděšený, že to nezvládne. 

Už šel po patře, kde ležel. Všude kolem pobíhali doktoři, jakoby se něco stalo. Jimin to neřešil, protože to se přece v nemocnicích děje. Čím blíž ale byl u pokoje Yoongiho, tím více se potil. Tím více nervozní byl. Doktoři a sestřičky běhali do jeho pokoje. Šel odtud takový hluk. Slyšel přes sebe překřikovat snad desítky lidí, ale nejsilnější hlas co slyšel byl právě ten Yoongiho. Jak je to možné? Vždyť takovou chvíli po tom co se probral nemohl mít takovou sílu v hlase aby přeřval snad deset lidí, ne? 

Rozběhl se k pokoji a snažil se vejít dovnitř. Vevnitř však bylo nacpáno tolik doktorů a sestřiček, že neměl šanci přes ně cokoliv vidět, natož se přes ně dostat. Když ale uviděl jak do vzduchu vyletěla židle, rychle se vzpamatoval. Protlačil se hrubě mezi doktory. Několik z nich se ho snažilo zastavit, ale nikomu se to nepovedlo. Jimin byl sice malý, za to ale mrštný a rychlý. Jakmile byl u Yoongiho, spadl mu na hruď. Ten držel nad hlavou už druhou židli, připraven ji hodit. Když se mu okolo pasu ale omotaly ty ručičky Jimina, uklidnil se. Jeden z doktorů opatrně přistoupil blíže a židli mu vytrhl z rukou. Dál na ně ale nijak nikdo nesahal. Všichni v místnosti věděli co by se stalo, kdyby od něj Jimina odtrhli. Vypadalo to, že na Yoongiho působí jaksi uklidňujícím způsobem. 

Objal ho nazpátek a zabořil nos do jeho hebkých, mokrých vlasů. Jeho nemocniční košile už byla celá promočená, ale bylo mu to jedno. Bolela ho žebra jak ho Jimin svíral silně, to mu taky bylo jedno. Jediné co ho zajímalo byl on. Jeho přítomnost. 

Personál nemocnice opustil místnost bez jediných slov a nechal tam ty dva samotné, aby si mohli vyříkat vše co potřebovali. Byla to ta jediná věc, která jim zbývala. 

Jimin se od Mina odtáhl a podíval se mu do unavených očí. Vypadal tak moc zraněně. Ne jen vypadal, on taky byl. 

  „Co jsem ti to jen provedl"