Quiet Nights 🌙completed🌙

part 35

 Dva na první pohled bezstarostní chlapci vylezli z vlaku, v rukách drželi svá zavazadla a oba dva měli na tváři nepřítomné pohledy. Jak už bylo dříve zmíněno, jeden z nich kvůli svému strachu o svého nejlepšího kamaráda a druhý kvůli strachu o svého přítele. 

Vlaková stanice byla opuštěná, ale vypadala mnohem více opečovávaná než ta, ze které odjížděly. Světle zelené stěny na sobě neměly jedinou známku po spreji či jiné barvě. Po každé straně před vchodem stály lavičky a čekaly, kdo se na ně posadí. Za lavičkami ale nepřijeli, takže se jen lehce porozhlédly jak to tu vypadá a vykročili vstříc jejich chatě. Nebyla daleko, asi 10 minut pěšky. I přes to, že se to zdálo být tak blízko vlakovému nádraží, chata se nacházela uprostřed lesa, u rybníčku. Taehyung tam nikdy nebyl, takže byl jeho přítel natěšený, až mu to za denního světla všechno ukáže. Stoprocentně to totiž za pohled stálo. Jeho rodina mu tuto chatku ponechala, za což byl velice vděčný. Jeho rodiče nebyli nijak extra bohatí, ale tohle si dovolit mohli. 

Když tam došli, Jungkook čekal, jestli se ten druhý nějak vyjádří. On ale úplně ignoroval prostředí a se sklopenou hlavou se prostě orientoval ke dveřím. Mladší si nad tím jen zklamaně povzdechl, ale chápal ho. Jimina skoro neznal, viděl se sním zhruba dvakrát v životě, ale už jen z toho věděl jak sympatický tenhle kluk je. Bylo mu s ním dobře, když si povídali a to ho, jak už jednou řekl, neznal. Prostě svého přítele chápal, že se o něj bál. Vypadal totiž na silného a odvážného chlapce. V jeho očích se ale odrážela zastíraná bolest a strach. Ostatně, jako u většiny lidí v dnešní době. 

-

Chata byla jednopatrová a byla tam jen jedna ložnice. Jungkook taky počítal s tím, že budou spát spolu. Přeci jsou pár. Hned co ale vešli do chaty, blonďáček se stále sklopenou hlavou zamířil přímo do ložnice, kde se jako doma, zavřel. Chvíli to neřešil, ale když to trvalo dlouho, rozhodl se. Musejí si promluvit. Takhle by se akorát pohádali, protože by jednomu z nich z toho ignorování došly nervy. Zaklepal třikrát na dveře, tak jak byl zvyklý. Když se ozvalo pobídnutí ke vchodu, zaskočilo to hnědovláska, protože ho nikdy dovnitř nepouštěl. Pravděpodobně toho už i on sám měl dost a chtěl to vyřešit. 

Vešel tedy dovnitř. Taehyung stál venku. Ložnice měla totiž dveře, které vedly ven na zahradu, kde byla menší dřevěná plošinka a tam dvě židle a stůl. Hlavu měl nakloněnou k obloze a pozoroval hvězdy. Vždycky ho to uklidňovalo, to o něm věděl. Řekl mu to, když spolu byli jednou v noci venku a Taehyung nemohl odtrhnout oči od nebe. Prý byl nervozní z jeho přítomnosti, tak se uklidňoval pozorováním hvězd. 

Hnědovlásek se vydal za ním. Chtěl mu obmotat ruce kolem pasu a obejmout ho zezadu. Chtěl ho zahřát, protože viděl, jak se jeho tělo občas pod návalem chladného vzduchu otřepalo. Stoupl si tedy vedle něj, ale ne na nijak velkou vzdálenost. Stále chtěl zřetelně vidět do jeho krásného obličeje. Chtěl vidět, jaké reakce bude projevovat a jak se bude tvářit. 

  „Tae, měli bychom si promluvit"

Blondýn se uchechtl. Jeho pohled zesmutněl, ale jeho rty se vytvarovaly do smutného úsměvu. Není těch smutných nějak moc? Pod světlem měsíce mohl vidět, jak se zaleskla na jeho tváři malinkatá, sotva viditelná slzička. 

 „Chceš se se mnou rozejít, že?"

Jungkook se začal smát - nervozně smát. Nemohl uvěřit tomu, že si tohle jeho drahý přítel myslí. Tolik ho miluje, jako nikoho ještě vůbec a on si myslí tohle. Je sice pravda, že to mezi nimi skřípe a skoro už spolu neprohodí ani slovo, ale proto si chce přeci promluvit. Protože to chce napravit a znovu se cítit jako jeho opora.

 „Ty hlupáčku, co to povídáš? To bych neudělal ani kdyby mi za to měli urvat ruce a nohy. Miluji tě ze všeho nejvíc na světě a vzdal bych se pro tebe všeho, takže nad tím ani nepřemýšlej. Chci si promluvit o tom, jak moc odtažitý poslední dobou jsi. Skoro už se mnou nemluvíš a zdáš se uzavírat čím dál více do sebe. Mrzí mě to, protože už si přijdu jako bys mě nepotřeboval. Jako by - jsi mě přestával milovat"

Při poslední větě se jeho hrdlo a srdce stáhlo. To bylo to, z čeho měl obavy. Že jeho milovaný Taehyung se ztrácí natolik, že už ho nikdy nedostane zpět.

„Kookie..."

Taehyung uchopil jeho ruce a donutil ho se mu podívat do očí. Propletl si s ním prsty. Cítil se tak pak více odvážný a dodávalo mu to pocit, že bude říkat jen a jen pravdu.

 „...já bych tě nikdy nemohl přestat milovat. Jsi to nejlepší co mě mohlo potkat, opravdu. Jenže ty nevíš jak těžké je rozdávat lásku, když ji sám ztrácíš. Není nic těžšího na světě, než milovat někoho, když nemiluješ sám sebe. Tak hrozně moc to bolí a já si přijdu jako ten nejhorší přítel na světě. Ubíjí mě to. Kvůli tomu co se mu stalo se začínám nenávidět. Kdybych jen byl s ním a více si všímal. Kdybych jen neignoroval to, jak moc mu ubližují a to- to jak se trápí. Bývalo by se nic z toho v ten večer nestalo a on by stále viděl Yoongiho. Stále by měl po boku toho jediného člověka, který pro něj něco znamenal. Ty jsi neviděl jak se tvářil, když se probral. Neviděl jsi, jak mrtvě vypadal. Bylo to, jako by jsi přímo před očima Quasimoda krutě zavraždil Esmeraldu. To prostě- kdybych jen-"

Tae se rozplakal a pustil ruce mladšího. Ten ho jen se slzami na krajíčku pozoroval, jak se kácí k zemi. V tu chvíli se probral, slzy zahnal a přivinul si ho do náručí. Stíral Taemu slzičky, které ne a ne přestávat. Nevadilo mu to. Musel to tak dlouho držet v sobě. Jen ať se vypláče, tady je nikdo neuvidí a neuslyší. Pevně ho svíral ve svých rukách.  Snažil se ho uklidnit tím, že mu zajel pod triko a na holých zádech ho hladil. Neměl nic v úmyslu, ale Taehyung měl rád doteky. Když se dotýkal jeho nahé kůže, působilo to mnohem více než přes látku.

  „Vždy budu po tvém boku, ať se děje cokoliv, to se neboj"