Quiet Nights 🌙completed🌙

part 40 (The End)

Busan. Přišlo mu to jako roky co ho naposledy navštívil. Při tom to nebyla tak dlouhá doba. 

Popadl svůj kufr a vyšel ven z vlaku. Busan měl dvě nádraží. Jedno to hlavní a to druhé, které se nacházelo skoro na konci města. Vystoupil právě na tom, které nebylo v centru. Udělal to proto, protože se nechtěl vidět s nikým známým dokud si pořádně neurovná v hlavě co vlastně chce.

Doopravdy by si přál vrátit se za Yoongim a už nikdy ho neopustit.

Ale věděl, že to nejde.

Nádech, výdech.

Narovnal svá možná až přespříliš namáhaná záda a protáhl se. Rozhodoval se nemalou chvíli nad tím kde zůstane přemýšlet, potřebuje nějaké místo, kam nechodí lidé. Zase se mu ale nechtělo chodit nikam daleko, když už měl ten kufr.

Pak ho napadlo, že by přece jen mohl zůstat na nádraží, ale schová se před sklad kam nikdo nechodí. Přesunul se tedy tam a pod zadek si urovnal svoji dlouhou mikinu. Před ním se táhlo pět párů kolejí, při čemž na jedné trati stály nákladní vlaky. Vypadaly jako by se o ně nikdo už několik let nestaral. 

Jelikož byl večer, lampy podél kolejí svítily jako o život. I když, to se úplně říct nedalo, protože to byla žlutá zastaralá světla. Aspoň to vypadalo, že se snaží svítit ze svých posledních sil. Stejně jako Jimin. Ze svých posledních sil.

Vzpomněl si na ten den, kdy se pokusil nechat srazit vlakem. Přemýšlel nad tím. Přemýšlel hodně. Než si to stihl uvědomit, stékala mu z koutku oka slza. Kdyby mě jen Yoongi nechal tu noc zemřít, říkal si. Kdyby se ho nepokusil zachránit, nic z toho by se nemuselo stát. Kdyby ho nikdy nepotkal, nic by se nestalo. 

Na druhou stranu se bude určitě trápit až se v nemocnici probere a zjistí, že tam není. Že není ani ve městě. Že zmizel.

Setřel si své slzy, které ho chladily na tváři díky větru. Nehodlal to už řešit. Proto přece odjel, ne?

---------

Chodí už snad hodinu po městě a přemýšlí.

Přemýšlí, jestli by měl jít za Taehyungem a přespat u něj, dokud si snad někde nenajde byt a novou práci. Na druhou stranu ale nechce rušit, protože tam musí být s Jungkookem. Přece jim nebude kazit tu krásnou, zamilovanou chvíli.

Už zase.

Zase nad ním přemýšlí.

Copak mu nedá pokoj ani když je od něj několik hodin daleko?

Bude muset odjet dál. Přesně tak. Musí jet někam dál. Pryč, kde ho nikdo nezná. Absolutně nikdo. Ještě chvíli se tedy procházel dokud ho nenapadlo kam by mohl odcestovat už navždy. Angličtina Jiminovi nikdy nešla, takže do Ameriky nemohl i kdyby chtěl. Jediný jazyk který znal byla korejština, protože to byl jeho rodný jazyk. 

Proč bych nemohl překonat svoje hranice? Řekl si Jimin a v tu chvíli se rozhodl. Zašel na nádraží, kde za pultem seděla nesympatická vyžraná žena, a chystal se si objednat jízdenku. Žena k němu znechuceně vzhlédla a čekala na to, co za čas a místo vyřkne. Chvíli váhal, ale už se definitivně rozhodl.

„Jednu jízdenku do New Yorku, prosím"

Žena jen přikývla a něco naťukala do počítače. Vedle ní vyjel z faxu papír na kterém byla vytisknutá jízdenka a ona mu ho předala. Jimin jí předal požadovanou sumu peněz a oddechl si.

Za 10 minut mu to odjíždí.

Ještě si zašel tedy na záchod a upravil si bundu. Jakmile se podíval ven, spatřil již přijíždějící vlak. Cítil se zvláštně, když ještě před pár dny se pokusil pod vlak skočit a teď pojede v něm.