Quiet Nights 🌙completed🌙

part 37

  „A dál?"

Optal se vyděšeného černovláska záchranář. Jeho tvář zdobil jediný škrábanec, nic víc. Na těle měl jedinou modřinu a to na loktě, když padal a snažil se chytit nějakého záchytného bodu. Ten ale jen záporně zakroutil hlavou. Se slzami v očích se koukl na záchranáře. Nechtěl mu říct jeho pravé jméno, protože by mu to stejně bylo k ničemu. Nikdo o něm nic neví.

  „Jeho pravé jméno neznám"

Postarší muž tedy kývl. Přišlo mu to podivné, že ho nazývá kamarád a ani nezná jeho jméno, ale nijak to neřešil. Nebyl na to čas. Druhému chlapci totiž záležel život už jen na jejich rychlosti. 

-

Když se dostali k nemocnici, těžce zraněného Yoongiho vezli na nosítkách rychle do nemocnice. Pro druhého chlapce si přišli záchranáři, co seděli vepředu u řízení. Jelikož Jimin nebyl nijak vážně zraněn, nikam nespěchali. Byl už ohlášen u sestřičky, která ho jen prohlédne a pro jistotu se mu ještě udělá rentgen, kdyby měl něco zlomeného. Prvně protestoval, protože jediné co v tu chvíli chtěl bylo vidět jeho Yoongiho. Jeho ztraceného Yoongiho.

Jiní by se radovali, že se jejich dlouho ztracený přítel vrátil. Jenže Jimin ne. On si to uvědomoval. Uvědomoval si, jak špatné tohle všechno je. Všechny ty zlé vzpomínky se mu vrátili. Všechny ty zlé věci které se staly, když se s ním bavil. Když ho stále viděl a znal. Jedna malá část jeho já byla neuvěřitelně šťastná, že ho vidí. Jenže druhá část byla tak moc zraněná a smutná, že ho to donutilo udělat tu hříšnou věc. Pokusit si vzít to nejdražší čím jsme byli obdařeni - život. 

Sledoval střídající se světla na stropě. Jak se míhají společně s místnostmi, kterými právě projížděli. Chtělo se mu opět plakat. Chtěl do koupelny na internát, kde by ho nikdo neslyšel. Ignoroval by modrovlásého chlapce a nic z toho by se nestalo. Hobi by stále byl jeho nejlepší kamarád. Nikdy by neodjel, takže by zůstal s Taehyungem a on by nikdy nebyl smutný. Lépe mohl znát Jungkooka. Nikdy by nepoznal Jina, takže by mezi ním a Namjoonem nikdy nevypukla stará nenávist vůči sobě. A jako hlavní, nikdy by nepoznal pravého Yoongiho. Nikdy by se nestalo to, že člověk kterého on zná celou svou duší a celým svým tělem, - při tom on o něm nic neví - by teď právě kvůli němu ležel na operačním sále. Nikdy by mu nešlo v tak mladém věku o život. Nebo aspoň by to nezavinil úplně zbytečně on. Dále by se v klidu mohl starat o svůj skvěle úspěšný podnik o samotě, což mu velice dobře šlo, dokud se neobjevil. 

Tak moc mu to užíralo mysl, že nevnímal nemocenský pokoj.

Ležel již na upraveném lůžku smrdícím po desinfekci a gumy z rukavic. Byl v pokoji sám, což mu naprosto vyhovovalo. Pořádně si nestihl ani prohlédnout pokoj a usnul. I přes to, že byl v bezvědomí, byl unavený. Stále mu ale v hlavě kolovala otázka, zda je v pořádku jeho drahý, stále nejmilovanější Yoongi.

-

  „A-Ahoj"

Černovlasý pohledný muž pozdravil vykuleného, neupraveného a v pyžamu převlečeného hnědovláska. Zíral na jeho návštěvu ještě několik dlouhých minut. Je to totiž poslední člověk, kterého by tu čekal. Když se mu podařilo zaklapnout čelist, ustoupil více do svého bytu, čímž nabídl návštěvě vstup do jeho obydlí. Elegantně si oklepal boty a poté si je sundal. Vešel do čistého a provoněného bytu, což ho mile překvapilo. Nebyl vždy takhle čistotný, pomyslel si. Hnědovlásek ve volných teplácích a černém velkém triku doběhl do kuchyně, kde ukázal na kohoutek s vodou. Nebyl schopný jediného slova, takže ho musel pochopit, nic jiného mu nezbývalo. 

  „Nechci nic. Nepřišel jsem tě vyrabovat. Chci s tebou jen probrat, kam zmizel tvůj spolubydlící. Už několik dní nebyl v práci a jeho šéf totéž"

Namjoon se jakoby zamyslel, ale tušil toho asi tolik, kolik jeho bývalý manžel. Pokrčil rameny, což stačilo jako odpověď.

  „Fajn, díky teda za tvoji užitečnou odpověď"

Odfrkl si Jin a už se otáčel na odchod. Zastavil ho ale ten sladký hlas, který už tak dlouho neslyšel. Nechtěl si to připustit, ale tak moc mu chyběl.

 „P-počkej! Já opravdu nic nevím. Sám jsem ho už hledal, ale je dospělý a já ani nevím kde ho hledat"

Černovlasý se otočil na patě zpět k jeho zmačkanému obličeji a zavadil pohledem o jeho hladkou kůži.  

 „Ano. V tom případě není žádný důvod proč bych měl zůstávat. Mám práci, Joone. A k práci potřebuji šéfa"

Založil si ruce na hrudi jako nějaká uražená žena a tvářil se vážně. Namjoon ho také bral vážně. Co když se jim doopravdy něco stalo? Kdyby jen věděl, že jeho spolubydlící se pokusil o sebevraždu a šéf jeho bývalého manžela v nemocnici bojuje o život.

  „Prosím. I když nemáš důvod, zůstaň. Aspoň na chvíli"

 „Joone to nejde. Říkám, mám práci. Moc dobře to víš"

Opět se otočil směrem ke dveřím a už scházel schody, když na něj ještě jednou zařval aby zastavil. Frustrovaně vydechl, neotáčejíc se k němu obličejem. Čekal jen, co z něj vypadne.

 „Šlo by- já jen- dej mi jen šanci. Jeden nevinný večer..."

Seokjin se stále neotáčel a přemýšlel. Zároveň čekal, jestli něco dodá.

 „...prosím"

V tu chvíli se rozhodl. Ani jednou se neotočil a sešel schody úplně. U vchodu teprve zastavil a zakřičel odpověď:

  „Moje číslo máš. Dávám ti jednu první a poslední šanci. Využij ji rozumně, Namjoonie!" 

S tímto zabouchl vchodové dveře od baráku a odešel. Hnědovlásek tam jen stál s opět otevřenými ústy, dokud z bytu naproti nevyšla sousedka a neuviděla ho v jeho pyžamu. V tu chvíli zaklapl čelist a zabouchl dveře od bytu. Sesunul se po dveřích, schovávajíc si tvář do dlaní.

  „Já budu mít rande se Seokjinem!"