Quiet Nights 🌙completed🌙

part 15

Když Jimin zabořil svou hlavu mezi svá kolena a plakal, jeho hlava tepovala a on měl pocit že mu každou chvíli vybouchne. Chtěl, aby všechna ta bolest šla pryč, ale přece to vydrží pár dní a poté spolu s modrovláskem může ukončit tu bolest, i když ji on sám způsobil. Jimin uslyšel cvaknutí zámku a dveře se odsunuly. Min vešel dovnitř, znovu je za sebou zasunul a otočil se na růžovovláska. Ten byl trochu vystrašený, vzhledem k tomu, že spolu málem měli pohlavní styk a taky kvůli tomu, že Min otevřel dveře bez jediné pomoci rukama.

„J-jak jsi otevřel ty dveře?"

Modrovlásek nad tím mávnul rukou a přešel blíže k Jiminovi. Sedl si k němu, svírajíc ho ve své teplé náruči. V tu chvíli z mochiho všechen strach opadl a on si užíval jeho teplé tělo, které ho pevně drželo co nejblíže u sebe. Yoongi jeho hlavu přitiskl ke svému hrudníku, aby věděl, že jeho srdce bije jen a jen kvůli němu, což byla až moc velká pravda.

„Neboj, už jen pár dní"

Jimin přikývl, ale povzdechl si. Jakoby ho něco na jeho duši tížilo a on měl potřebu to všechno vykřičet ven, cítil se v pasti. Uvězněn ve svých vlastních myšlenkách na hrudi staršího usnul, smutný.

-

Taehyung ráno opět čekal před ubytovnou, ale Jimina stále nikde neviděl. Rozhodl se jít znovu podívat do jeho pokoje. Otevřel dveře do jeho pokoje, ale nikdo tam nebyl. Bylo tam prázdno a vypadalo to, jakoby tam někdo dobrých pár let nežil. Zavřel je tedy a chystal se jít zpět na cestu do školy, ale uslyšel nějakou ranu, jakoby něco tvrdého spadlo na zem. Vyšlo to z druhého pokoje, proto šel tam a jen nakoukl dovnitř. Když uviděl bledého Jimina spát zachumlaného v peřinách, usmál se a mávl nad tím rukou. Potichu přivřel dveře a vydal se do školy, aby nemeškal.

-

Modrovlásek seděl naproti tělíčku Jimina a pozoroval jak mu jeho růžové vlásky padají do očí. Nic krásnějšího v životě neviděl. Bylo to, jakoby před ním ležel samotný anděl, na kterém si bůh dal obzvlášť záležet. Něco mu do hlavy šeptalo, aby ho chránil před vším zlým, ale to by ho musel chránit i před sebou samým. Jenže to on nemohl dopustit, protože se do toho malinkého roztomilého stvoření asi zamiloval.

-

Po pár hodinách co se Jimin pořádně prospal se spolu vydali ven, jen tak na procházku po pláži. Už se stmívalo, ale o to byla procházka krásnější. Sundali si boty a jejich chodidla se zabořila do jemného písku. Vlny, které se občas dostaly až k jejich nohám, se odrážely od blízkých skal a kamenů. Vycházející měsíc tomu dodával skvělou romantickou atmosféru a oba dva se nad tím museli usmát. Min po chvilce pohlédl na dlaň růžovovláska a neváhal ani chvíli. Jeho dlaň sevřel v té své, propletl si s ním prsty a usmál se na něj, i když to možná přes tu tmu neviděl. On však nepotřeboval vidět, věděl, že se usmívá. Chvíli na sebe hleděli, když ho Min zastavil. Přibližoval se k jeho rtům pomale, ale sebevědomě. Už už by se znovu políbili, ale někdo na Jimina z dálky zakřičel.

„Hej buzničko, co tu děláš tak pozdě, sám?"