Quiet Nights 🌙completed🌙

part 19

Jimin vystřelil do sedu. Do jeho těla při tom vystřelila nepříjemná bolest, kterou však ignoroval. Jeho hruď se prudce a rychle zvedala. Po spánku mu stekl pramínek potu a z očí mu padaly slzy, které dopadaly na nemocniční povlečení. Mohly být tak dvě hodiny ráno, takže venku byla tma a jeho pokoj osvětlovalo jen světlo měsíce. Prohrábl si své růžové hebké vlasy, pořádně se nadechl a poté vydechl. Jeho plíce i bušící srdce se trochu uklidnily a on ještě jednou úlevně nasál vzduch, který pak znovu vydechl. Rozhlédl se po pokoji. Nebyl nijak zajímavý, ani obdařený, ale co by se dalo čekat od nemocnice? Podél stěny u okna stál malý konferenční, plastový stolek a u něj obyčejná plastová židle. V rohu místnosti byly dveře, které pravděpodobně vedly na záchod a do koupelny. Ve zdi vedle jeho postele byla zabudovaná dřevěná skříň. Jeho postel stála hlavou u zdi, jako to tak má většina nemocničních pokojů.

Už neměl dýchací masku na obličeji, ale v levé ruce měl stále zavedenou hadičku, která vedla ke stojanu hned vedle jeho postele. Nic ho však nepoutalo k posteli, proto se rozhodl vstát a jít na balkon, který tam měl. Uchopil do levé ruky stojan a vezl ho za sebou. Jeho nohy byly trochu osláblé, avšak nebyl žádná bábovka, takže se držel. Došel k proskleným dveřím které pomocí kliky otevřel. Jeho kůži ovanul příjemný studený větřík. Nebyla ani zima, ani teplo. Prostě ideální teplota pro noční procházky. Vstoupil bosýma nohama na balkon a otřásl sebou kvůli studené kachlikované podlaze. Musel se usmát když vzhlédl k naprosto čistému nebi. Bylo poseté hvězdami, ale ze všeho nejvíce zářil ovšem měsíc. Noční obloha ho vždy uklidňovala. Mohl přemýšlet nad jeho životem, ať už byl jakýkoliv, a stejně se nestresoval. Momentálně byla jediná věc na kterou myslel a která ho neopustila ani při zdravém spánku.

Yoongi.

Opravdu není reálný?

-

„Pane Park, vypadáte, že se rychle zotavujete"

Oznámil šťastně milý doktor a zapsal si něco do papírů, když si Jimina prohlédl. Růžovovlasý se též usmál a kývl souhlasně hlavou. Byl rád, že už je v pořádku. Po tom co se to stalo tříčlennou skupinku odvedla policie, a jelikož byli stále nezletilý, promluvila si s jejich rodiči, kteří to řeší už společně se sociálkou. Navíc, teď měl důvod žít. Musí najít Yoongiho.

„Myslím, že zítra už budete moci domů, vedete si skvěle"

Park se opět usmál a poděkoval doktorovi, když odcházel z jeho pokoje. Hned co odešel se do jeho pokoje vřítil Taehyung. Byl tak nepozorný, že zakopl o roh postele a rozplácl se obličejem přímo na zemi. Chvíli tam jen tak bezhybně ležel až se Jimin lekl, že se mu něco stalo.

„Sakra"

Ozval se a začal se pomalu zvedat. Promnul si čelo na které spadl a podíval se na jeho kamaráda. Ten se hned začal smát až se popadal za břicho, protože měl Taehyung na čele velký červený flek. On se na něj akorát tak mračil, že se mu směje, ale po chvíli se přidal taky. Když se chlapci uklidnili, usmáli se na sebe. Taehyung popadl plastovou židli u stolku a přesunul si ji k jeho posteli. Posadil se na ni a pohladil jeho kamaráda na hřbetu dlaně.

„Takže zítra domů, že?"

Růžovovlásek přikývl a jeho tváře zrůžověly. Bylo příjemné jak o něj Tae pečoval i přes to, že se sotva znali. Byl mu za to vděčný.

„Co máš vlastně v plánu dělat až se vrátíš?"

Jimin se zamyslel. Měl jasno, co chce. Jenže nevěděl kde má začít, nevěděl co má dělat, nevěděl nic. Ví však, že to splnit musí. Musí ho najít. Jeho úsměv z tváře zmizel a starostlivě se na Taeho podíval. Nevěděl, jestli mu o tom může povědět. Co když si bude myslet, že to je blázen? Řekl by to doktorům a ti by si ho tady nechali, což nepřipadá v úvahu. Rozhodl se proto, že mu nic neřekne.

„Nevím, asi dodělám školu, přestěhuji se a budu prostě žít dál"

Blonďáček se usmál. Myslel si, že mu řekne něco spojeného s jeho neexistujícím přítelem, naštěstí se to nesplnilo. To však nevěděl, co v hlavičce Jimina kolovalo. Přikývl tedy a zbytek dne strávili spolu, dokud neskončily návštěvní hodiny a on musel odejít. Chlapci se navzájem rozloučili a domluvili se, že pro něj druhý den blonďák přijede.

-

„Tak pane Park. Propustíme vás, ale dostanete prášky proti vaším halucinacím. Každý den stačí dva. Ráno a večer před spaním. Měl by jste je brát po jídle, ale na tom zase tolik nezáleží"

Růžovovlásek kývl na souhlas a oranžovou oválnou krabičku si převzal. Strčil si ji do svého batohu, který mu včera donesl Taehyung a vydal se pryč před nemocnici, kde na něj již čekal. Nastoupil za ním do auta a rozjeli se zpět na ubytovnu. Nejradši by Jimin jel domů protože na ubytovně má příliš vzpomínek na něj, jenže doma to taky nebyla žádná sláva.

-

„Tak dobrou noc, Jimine"

Jimin mu zamával a zalezl do svého pokoje. Chladno, jako vždy. Přesunul pohled na svou postel, kde se mu objevila vzpomínka jak ho Yoongi objímá, zahřívá ho a on mu pláče do trika. Jak krásná vzpomínka. Škoda, že není reálná. Zatřpal hlavou a přesunul pohled na svuj stůl, kde ležela trochu zaprášená modrá kniha.

Schody do nebeského pokoje.

Růžovovlásek neváhal a usadil se za svůj stůl. Knihu uchopil do svých malých rukou a přetočil na stranu, na které skončil. Hltal řádky jako by mu na tom záležel život. Pak se to však stalo. Dostal se do té části. Dal si ruku před ústa a utíkal na záchod, kde vyprázdnil obsah svého žaludku.

Pane Bože, čím jsem si tohle zasloužil?