Quiet Nights 🌙completed🌙

part 32

 „Tak jsme tady"

Somi zabouchl dveře od auta a jako správný gentleman se vydal na místo spolujezdce, otevřít mu dveře. Jimin si vážil takového gesta, protože v téhle době by se mohlo zdát vymřelé. Podal mu ruku, aby mu pomohl ven. Jeho auto bylo trochu vyšší, takže měl problém se svýma krátkýma nohama vylézt ven. Somi byl sice podobně vysoký jako Jimin, ale už si asi zvykl na výšku svého auta a měl ve vylézání z něj praxi. To se o Jiminovi říci nemohlo, což dobře věděl, proto byl vděčný za pomocnou ruku. Poděkoval za pomoc a mile se usmál. Popadl ze zadního sedadla svůj kufr a když se otočil, stál tváří v tvář jeho šéfovi. 

 „Chtěl by jste ještě něco, pane Parku?"

Ten jen zakroutil záporně hlavou a uklonil se na náznak díku. Domluvili se, že druhý den Jimin opět přijde na návštěvu, tentokrát v 7 večer. Je to přesně ten čas, kdy se začíná stmívat. Zároveň je to ale dobrý čas. Ve dne by se mu tam nechtělo, vzhledem k tomu, že by všichni v sousedství viděli jak tam jde. Klidně by se vsadil, že ho tam všichni znají. Všichni znají jeho jméno, ale on absolutně netuší, kdo vlastně žije poblíž něj. Proč by ho to taky zajímalo?

Obešel jeho šéfa a když došel ke vchodu, ještě se otočil, aby ho mohl dnes už naposledy vidět. On tam stál a propaloval ho svým chladným pohledem. V jeho obličeji se neodrážel ani náznak jediné emoce. Opíral se o své černé lesklé auto. Až teď si Jimin všiml, že měl na sobě oblek. Černý oblek s bílou košilí pod tím. Chtěl tak moc vědět, kdo tohle vlastně je.

 „Povězte, jak zní vaše jméno, pane?" 

 „Kolikrát vám mám ří-"

„Chci znát vaše pravé jméno"

S tímhle Jimin položil kufr před dveře, které vedly do paneláku, ve kterém bydlel. Přešel zpět k jeho šéfovi a možná až příliš blízko u jeho obličeje řekl: 

„Řekněte mi vaše pravé jméno, prosím"

Somi s ním udržoval oční kontakt. Tyhle věci mu problém nedělaly. Přemýšlel, jestli mu má svoje pravé jméno říct či ne. Když mu ho řekne, může se stát spousta špatných věcí. Nikdo totiž jeho pravé jméno nezná a jestli to tomu malému roztomilému klukovi před ním řekne, nemá žádnou jistotu v tom, že to udrží jako tajnost. Vlastně zapomíná na to kdo sám je, vždyť on může zařídit aby držel jazyk za zuby. Pořád tam to velké riziko je. 

Na druhou stranu, k čemu mu to jméno bude? Vždyť jména nejsou nijak důležitá. Akorát dobrá k oslovování toho druhého, ne? 

I přes to, že špatné věci převažovaly, rozhodl se mu své jméno povědět. Možná tohle zničí jeho život, ale je mu to jedno. Ten kluk před ním se mu líbil. Moc se mu líbil a byl ochotný riskovat pro to cokoliv.

„Opravdu chcete tolik znát mé jméno?"

Černovlásek zírajíc mu do očí roztřeseně přikývl a polkl. Somi přiložil svou pravou ruku na jeho teplou tvář. Jimin se do ní povědomě opřel a užíval si jeho dotyk. To co s ním jen tohle dělalo bylo až neuvěřitelné. 

„Řeknu vám ho, pod jednou podmínkou"

 „Pod jakou?"

„Začnete pracovat jako model, ne jako návrhář"

„Tak to teda ne!"

„Tak se neptejte na mé jméno"

Jimin se zamyslel. Opravdu to chce riskovat jen pro nějaké stupidní jméno? Co vůbec čeká? Že se něco změní až ho zjistí? 

No, už stejně nemá co ztratit, takže proč by ne.

„F-fajn"

„Říkají mi Suga, ale vy mi můžete říkat Yoongi" 

 Jimin se zadrhl. Jeho pohled se výrazně rozšířil a jeho dech se zadrhl. Vážně to řekl? Nepřeslechl se jen? Opravdu je to ten Yoongi?

Tak moment. Vždyť vypadá úplně jako on! Jak si toho mohl nevšimnout? Představoval si jeho mentolově modré vlasy, kalhoty s dírami na kolenou a dlouhým černým trikem. Je to on. Celou tu dobu stál před ním a on si toho jen kvůli své ignoranci nevšiml. 

 „M-Min Yoongi?"

Tohle ho zaskočilo. Byl si jistý, že celé své jméno nikde neřekl. Že by se to nějak provalilo?

„Odkud znáte moje příjmení? 

Dřívější růžovolásek od něj odstoupil pár kroků. Jeho dotek už nebyl stejný. Nechtěl, aby se ho dotýkal. Bylo to, jako by na něj sahal samotný ďábel, ale tentokrát ve špatném slova smyslu. Začal kroutit záporně hlavou a snažil se neplakat, ale jeho slzné kanálky ho zradily na plné čáře. Nevěděl co má říct. Prostě chtěl zmizet. Jak to mohl netušit?

Než se stihl vůbec vzpamatovat, už padal k zemi, vystrašený, zmatený a smutný, opět. 

Černovlásek, který právě mohl vidět jak se Jimin skácel uprostřed silnice, stále stál omámeně u svého auta. Nevěděl, jak má reagovat. Udělal něco špatně? Vždyť jeho jméno nikdo nezná a nikdy neznal. Navíc, jak by ho mohlo jeho jméno tolik vylekat, když se nikdy neviděli? Jeho jméno nikdy neslyšel a také ho nikdy neviděl. Celé tohle bylo pro něj divné, ale prvně musel vyřešit ležícího Jimina na silnici v bezvědomí. Nevolal sanitku, protože si myslel, že se nic neděje. Jak hloupé od něj bylo si tohle myslet. Až moc hloupé. 

Vzal ho k sobě domů, kde ho položil do své vyhřáté postele. Normálně by tohle neudělal, protože svou postel miloval ze všeho nejvíc, ale u něj udělal výjimku. Tak moc mu zamotal hlavu, ale právě teď si nebyl jistý, jestli mu ji on sám nezamotal ještě více.

„Jimine, co mi to děláš? Jsem snad v minulém životě až tak špatný člověk?"