ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 2.

Žádná osoba na tomto světě na mě nezapůsobila tak, jako Leonie Peterson. Její chování vůči okolí a jistá nadvláda nad celou tou společností byla uchvátivá. Byla to jistě velmi vlivná osoba v celém Seattlu.
Musela jsem přemýšlet nad tím, proč se mé smysly rozjely v nejvyšších otáčkách při pouhém pohledu na ni. Mé myšlenky se upíraly na její vzhled. Nebo to možná bylo tou mocí a bohatstvím. Dalším možným vysvětlením byl ten její pronikavý, slovy nepopsatelný pohled plný tajemství. Ano, bylo na ní něco velmi tajemného a zvláštního.
Po uklidnění svého organismu jsem opět nasedla do auta a strčila klíčky do zapalování. Stáhla jsem si vlasy do svého oblíbeného nepravidelného drdolu a pohlédla do zpětného zrcátka. Tohle jsem byla já- nijak zvlášť upravená a nenamalovaná Nancy, zakládající si na pohodlnějším oblečení. Přesto jsem se sukněmi neměla problém, ale co budu zažívat v Peterson Global s.r.o. je jiná liga.
Nastartovala jsem a vyjela ze svého parkovacího místa, po menších kličkách rovnou na dálnici do Portlandu. Provoz byl minimální a tak jsem se rozhodla více sešlápnout plyn. Zapnula jsem si hudbu, a to dost nahlas, a nechala jsem se zcela unášet tóny písní v rádiu. Můj dech se již vrátil do normálu, i tlak v žilách se dostatečně uklidnil. Ale přesto jsem stále musela myslet na Leonii Peterson.
Cesta ze Seattlu mohla trvat necelé tři hodinky. Blížila jsem se k Portlandu. Vystudovala jsem zde vysokou školu spolu se svou spolubydlící Ellie. Elyon Brown jsem znala z prvního ročníku a hned jsme si padly do oka, přestože jsme byly zcela opačné strany mincí.
Konečně jsem poznávala ulice města, ve kterém jsem trávila poslední tři roky. Míjela jsem centrum a dále i koleje vysoké školy, kterou jsem donedávna navštěvovala. Přišlo mi to jako včera, kdy jsem se zde ocitla poprvé. Ten čas strávený zde byl úžasný a utekl až nad mé očekávání příliš rychle.
Zastavila jsem u několika malých věžových domů kousek od okraje města. Byl zde klid a ani do školy jsme dříve s Ellie nemusely zacházet přílišně daleko. Ona sama si před měsícem našla práci v jednom ze zdejších hotelů, kde vykonává funkci účetní. Přesto je to vášnivá básnířka a spisovatelka. Chce v brzké době vydat svou vlastní knihu, už ji přijali v nakladatelství ve Vancouveru.
Já se plánuji stěhovat do Seattlu. Bylo to mé vysněné město a práce v Peterson Global s.r.o. stejně tak. Ellie i já se budeme stále vídat, ale začneme žít svými vlastními životy.
Vešla jsem do bytu a sotva jsem se objevila v menším obývacím pokoji, už u mě stála malinká blonďatá slečna s copánky po stranách hlavy. Ty nosí stále a stejně tak i její oblíbený fialový svetr. Co vím, má ho už snad deset let a stále jej bezvýhradně miluje. Možná víc než burákové máslo nebo žáby, které měla také všude v pokoji i na batohu, v autě, prostě kdekoliv.
,,Tak jak to šlo?!" zazubila se nadšeně. V očích se jí blyštily jiskřičky zvědavosti. Nemohla se dočkat mé odpovědi. Připomínala mi neposedné pětileté dítko, čekající na dárky od Santy.
,,Vzala mě, zítra nastupuji." přikývla jsem a vydala se do kuchyně. Odložila jsem své věci na zem a popadla svůj oblíbený hrníček. Byl obrovský, pro obejmutí dvou dlaní ideální. Běžně jsem sedávala jen tak na parapetě okna a pozorovala dění na ulici. Život lidí byl tak pozoruhodný, zrychlený a sobecký. Idealistický a kariéristický. Málo kdo se však na chvíli zastavil, aby toto všechno mohl spatřit z pohledu třetí osoby. Zamyslet se nad tím a cokoliv změnit.
,,Tak to je parádní!" vyjekla nadšeně, div si neposkočila na místě. ,,A jaká je Leonie Peterson? Hodně jsem o ní četla, je to velmi impozantní osoba." zamyslela se na chvíli, mezitím co se usadila na barovou židličku. Postavila jsem vodu na čaj a sáhla po třtinovém cukru. Sladkosti jsem nevyhledávala, ale když se jednalo o můj horký nápoj, vždy byl přeslazený.
,,Já nevím, jsem ráda, že to mám za sebou. Přišla mi tak trošku děsivá tím, jak vše bere profesionálně. Působila i chladně a odměřeně. Přesto na ní zároveň bylo něco," zastavila jsem se a přinutila se pomyslet na to, co mě na ní vlastně zaujalo nejvíce. A že toho bylo spousta. ,,tajemného?" ptala jsem se spíše sama sebe, jelikož lepší výraz jsem pro Peterson nenacházela.
,,Tajemná? A profesionální ti přišla proto, že je to její práce." pokrčila nad tím rameny a sáhla po svém notebooku, který ležel kousek od ní. Nechápala mě, musela by mou novou šéfovou poznat tak jako já, aby se vcítila do mé kůže. Byla jsem si zcela jistá tím, že by ji uchvátila stejně tak jako mě. Tak jako jistě všechny, kteří měli tu čest mluvit s ředitelkou Peterson Global s.r.o.
,,O svém osobním životě nikdy nepromluvila. Vyrostla v bohaté rodině doktorky a soudce spolu se svými dvěma bratry," předčítala z internetu informace, které mi byly zcela neznámé. Stála jsem otočená zády k ní a netrpělivě vyčkávala na vařící vodu. Pohledem jsem popoháněla varnou konvici k rychlejšímu výkonu. Bylo mi to k ničemu. ,,Její rodiče jsou opravdu vlivní lidí." dodala.
,,Hádám, že chce, aby její osobní život byl stále soukromý, Ellie."
,,Tak samozřejmě," probodla mě svým troufalým úšklebkem, sotva jsem k ní vrátila svůj pohled. Měla zelenkavé oči, jako dva zářivé smaragdy. ,,Ještě něco mi k ní řekneš?" snažila se dále vyptávat. Netušila jsem, proč ji to tak zajímalo. Vždyť to byla jen moje nová nadřízená.
,,Odkdy jsi tak zvědavá?" pronesla jsem a jako na povel se otočila s cvaknutím konvice. Zalila jsem svůj oblíbený jablečný čaj se skořicí. Už jen pro tu vůni bych zabíjela.
,,Protože mi přijde, že mi neříkáš vše. " opřela se lokty o linku a zaujatě si mě měřila pohledem. Tvářila se nevinně a přesto jako by měla něco za lubem. Tohle vyslýchání se mi nelíbilo ani v nejmenším. Jen jsem podrážděně protočila oči v sloup.
,,Co bych ti neměla říct? Že má velký nos, který jí v každých novinách a časopisech retušují?" pozvedla jsem jedno obočí a letmo se usmála. Díky mé grimase a možná spíš té poznámce propadla záchvatu neukojitelného smíchu. Jen jsem ji pozorovala a vdechovala krásu své nejmilejší drogy v hrníčku.
,,No dobře fajn, asi máš pravdu. Ale dobrá představa!" seskočila z židličky a posbírala si své věci z obýváku. Měla zde roztahané ještě nějaké papíry, těžko říct jestli z práce nebo jen třídila nepotřebné zápisky ze školy. Což už dělala od začátku týdne a nemohla se pohnout z místa. Stále jsem jí během těch tří let říkala, aby si poznámky třídila od začátku. Neposlouchala mě a teď ji karma doběhla.
,,Nemusíš to sklízet, půjdu k sobě." oznámila jsem jí a vydala se i se svými věcmi dále do chodby. Přesto mě však ještě zastavil v rychlém kroku její hlas.
,,Pojedeme dneska do města!"
,,Cože? Proč?" nechápavě jsem si ji prohlédla. Sáhla po svých sluchátkách, očividně se opět plánovala zabrat do hromady papírů na konferenčním stolku. Ve svém pokoji měla obrovský pracovní stůl- jistě by to měla lehčí tam, napadlo mě.
,,Nákupy!" zazubila se nadšeně a pak už se jen zaposlouchala do písniček. Já se nad tím ušklíbla a byla ráda, že zpovídání skončilo. Zabouchla jsem dveře za sebou a usadila se na parapet okna. Vytáhla jsem smlouvu, kterou jsem od Leonie Peterson dostala a začetla se do ní. Byla velmi detailní a obsáhlá. Jako poslední byla smlouva o mlčenlivosti. Byla jsem velmi zvědavá. 

"Asistentka ředitelky Peterson Global s.r.o. má povinnost mlčet o informacích týkajících se společnosti Peterson Global s.r.o. a také o osobních záležitostech ředitelky Leonie Peterson. 
Citlivé informace, prozrazující chod celé firmy,.."

Čím dále jsem pokračovala, ztrácela jsem se. Byla to změť složitých politických a soudních obratů, které jsme probírali ve škole a přesto byl tento případ extrémní. Stejně jsem neměla v plánu probírat pracovní záležitosti s kýmkoliv. Ellie se možná bude maximálně tak zajímat o samotnou ředitelku, ale z toho jsem mohla velmi snadno vybruslit. 
Nakonec jsem podepsala vše co bylo nutné a odložila celou smlouvu stranou. Přitiskla jsem si okraj hrníčku ke svým rtům a slabě upila. Stále byl čaj horký, a tak jsem jej jen tiskla k sobě. Pohled jsem spustila o tři patra níže na chodník prázdné ulice. Obvyklé pracovní doby končily až za čtyři hodiny a tak bylo všude vylidněno. Jindy se rodiče vrací ke svým dětem a nebo také na ně doma nikdo nečeká. Občasně nějaký důchodce venčil svého mazlíčka. 
Zavřela jsem oči a vybavila si pohled na vysokou elegantní brunetku s pronikavými kaštanovými kukadly a troufalými rty. Mé myšlenky se upnuly k její osobě a to jsem nedokázala nijak ovlivnit. Možná jsem ani nechtěla...