ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 40.

Ze sladkých snů mě probraly jemné pomalu se linoucí tóny klavíru. Místnost působila tak temná, když jsem otevřela oči. Světlo Seattlu sem doléhalo jen slabě skrz prosklenou stěnu na balkón. Vládl zde naprostý klid a ticho narušovala jen ona ponurá hudba. 
Zvedla jsem se a popadla triko, hozené přes židli. Otevřela jsem posuvné dveře a pomalu se vkradla na chodbu. Má bosá chodidla ťapkala po chladné dřevěné podlaze velmi tiše. Sešla schody a nahlédla do obývacího pokoje, ale nikoho jsem neviděla. Mlčky jsem pokračovala dál přes kuchyň do chodby a naslouchala sílící hudbě. Minula jsem ložnici, jejíž dveře byly taktéž otevřené, ale nikoho jsem neviděla. Pracovna, napadlo mě a tak jsem ještě kousek dál popošla. Spatřila jsem Leonii, vyhrávající jemně na klavír. Nepoznala jsem autora skladby, nebyla mi moc známá. Nějakou chvíli si nejspíš nevšimla, že jsem tady. Byla příliš zabraná do své hudby a také ponořená hluboko do svých myšlenek. Ani jsem netušila, kolik mohlo být hodin. 
,,Leonie?" oslovila jsem ji a dlaň položila opatrně na její rameno. Slabě ucukla leknutím, čemuž jsem původně chtěla zabránit. Obešla jsem ji a opřela se o bok velkého klavíru, které mě docela fascinovalo. Kromě něj byl v místnosti také psací stůl, velký monitor a jakási kartotéka. Místnost to byla docela prostorná, ale postrádající okna. 
,,Pročpak nespíš?" ptala se nechápavě a dál bříšky prstů narážela na bílé a černé klapky. Už jen z té skladby se mi chtělo brečet jako malé bezbranné dítě.
,,Na to bych se mohla ptát stejně tak tebe." pokrčila jsem nad tím rameny. 
,,Já se ptala první." trvala tvrdohlavě na svém jako malé dítě. Někdy mi dětinská přišla, bylo to roztomilé. 
,,Nemůžu spát v prázdné posteli, když vím, že jsi kousek ode mě. Chybíš mi." snažila jsem se svá slova co nejvíce procítit a dát tak najevo svůj malý vzdor vůči jejím pro mě nepochopitelným pravidlům. Ale ona jen mlčela. Otočila se mým směrem a vše kolem nás utichlo. Pozorovala mě, nedokázala jsem z jejích očí nic vyčíst. Po chvíli se dál pustila do hraní. 
,,Je to tak smutné." podotkla jsem a ona jen přikývla. ,,Proč hraješ tak smutně?" 
,,Učila jsem se hrát jako malá, chtěla jsem potěšit svou novou rodinu. A taky jsem tak vyjadřovala to, co cítím." přiznala a to mě překvapilo i znepokojilo. 
,,Teď máš špatnou náladu?" 
,,Ne, Nancy. Jsem s tebou šťastná." přestala hrát a zadívala se mi zhluboka do očí. ,,Ale to, co se mi stalo, se mnou bohužel zůstane navždy." doplnila a zvedla se k odchodu. 
,,Měla bys jít spát." vydala se ke dveřím. 
,,Ne, mluv se mnou." dohnala jsem ji a chytila za ruku. Atmosféra mezi námi byla najednou ostřejší a hustší. Bála jsem se toho, co přijde, ale musela jsem trvat na svém. 
,,Nepotřebuješ nic víc vědět." vytrhla se mi. Hodně rychle se pak vydala do kuchyně a já ji následovala. 
,,Proč nemluvíš o svém dětství? O tvých rodičích?" 
,,Nepamatuju si je." odbyla mě jen, ale já moc dobře věděla, že mi lže. Vyhýbala se očnímu kontaktu a její hlas byl nejistý. Byla vykolejená a já toho hodlala využít. 
,,Vždyť tě adoptovali v pubertě, nevěřím tomu, že si na ně nepamatuješ, Rose." použila jsem záměrně její rodné jméno. Ale jen jsem ji víc vytočila. 
,,Takhle mi neříkej. Tohle už dávno nejsem já." zasyčela nenávistně plná zlosti, div nehodila se sklenkou vody o zem. Plameny vzteku jí hořely v očích. Třepala se zuřivostí a očividně se přestávala kontrolovat. 
,,Jdi spát." poručila mi ostře. 
,,Ne, dokud mi neřekneš, co se to s tebou děje." odsekla jsem jí. 
,,Nebudu to více opakovat!" varovala mě a zvýšila hlas. Její sebekontrola se vytrácela a já dostávala strach. 
,,Jak to mám pomoct, když se mi neotevřeš?" slzy se mi vkrádaly do očí.
,,Nechci ničí pomoc!" zaječela a já sebou leknutím trhla. Jen jsem zůstala stát a koukala jsem na rozzuřenou ženu, stojící přede mnou. Měla jsem strach. Slané perličky se mi kutálely po tvářích.
,,Běž spát, Nancy." pronesla najednou a zmizela mi z dohledu. Já to v ten moment vzdala a uposlechla ji.

Místnost voněla schnoucími barvami a novotou díky nábytku. Byla ještě docela prázdná. Musela jsem si vytisknout obrázky do rámečků a donést knihy do knihovničky. Ale papírů na vyřizování bylo víc než dost a tak jsem v nich byla zahrabaná skoro celý den. Bylo náročné se soustředit, jelikož jsem myslela na Leonii a náš nehezký rozhovor. Ten den ráno odjela do práce dřív, než jsem vstávala já a tak jsme se neviděly. 
Každou chvíli mě v kanceláři chodil kontrolovat Richard a cítila jsem se díky tomu dosti svázaná. Měla jsem už jen tři dny do podání návrhu autorů na radě šéfredaktorů a já sotva měla zpracovaného jednoho z nich. A pak ty další povinnosti jako hlídat stálost nynějších autorů, schůzky s nimi a také jsem se musela seznámit s jejich díly, jak už vydanými, tak novými připravenými k vydání. Hanna se mi snažila pomáhat, jak to jen šlo. Úžasně jsme si sedly jako kamarádky. Musela jsem říct, že mi v některých ohledech připomínala Ellie. Také byla cílevědomá a tak trochu bláznivá. 
,,Děkuji Vám za tu úžasnou obálku. Dokonale mou knihu vystihuje." žasnula Theresa, jedna ze stálých spisovatelek. Předložila jsem jí jeden návrh, který jsem pečlivě vybírala a později sama doupravovala. Něco málo z grafiky jsme ve škole měli a já svou práci hodlala dělat opravdu dokonale. 
,,Neděkujte. Na písmu a dalších nezbytných úpravách pracujeme. Vše bych vám zaslala ke schválení do mailu, ať sem nemusíte neustále cestovat kvůli každé maličkosti." vstaly jsme a potřásly si dlaněmi. Spokojeně a s úsměvem odcházela z mé kanceláře. 
,,Koho máme dalšího na programu?" zaskočila jsem za Hannou. Ona měla jedno z vedoucích sezení ve velké místnosti, kde všichni ustavičně pracovali na mých pokynech a schváleních. Měla jsem pod sebou asi deset lidí a každý se specializoval na jinou odbornost, ať už se to týkalo písma, papíru, obálek knihy po grafické i fyzické stránce a dalších podrobností. A jedenáctou byla právě Hanna jako má asistentka. 
,,Nikoho, Nicolas požádal o přesunutí na příští týden a tak už bys měla mít pro dnešek od návštěv klid." věnovala mi milý úsměv a tak jsem jí ho oplatila. 
,,Ideální." pronesla jsem a hodlala se vrhnout do zpracování druhého návrhu autora, když v tom mi zabrněl telefon na pracovním stole.

Leonie 10:10 AM: Hezké dopoledne slečno Duke, doufám, že se Vám dnes daří. Ráda bych Vás pozvala na oběd, zdali si na mě najdete chvíli času.

SMS na kterou jsem čekala už ví než den rázem přišla. Já byla příliš tvrdohlavá se svými zásadami, abych se jí ozývala první. Jedna z mých nehezkých vlastností, se kterou jsem bojovat nedokázala, byla vztahovačnost. Odůvodňovala jsem si své rozhodnutí svou nevinnou a tím, že jsem vlastně nic neudělala. Nejsem provinilá, a tak jsme snad poprvé od doby co se známe, delší domu nemluvily. Přesněji dva dny. Myslela jsem na ni každou minutu a nemohla jsem nic udělat.

Nancy 11:51 AM: Dobré poledne paní Peterson. Ráda Vaši nabídku přijmu. Končím za hodinu po náročném dni a tak budu za zpestření velmi ráda. Budu Vás čekat u Harryho na Bellevue Ave.