ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 3.

,,No tak, ukaž se!" slyšela jsem vyzývavý hlas zpoza závěsu za mými zády. Já svým pohledem létala po osobě v odrazu zrcadla. Měla jsem to být já, ale vůbec mi to tak nepřišlo. Pak jsem se střetla s modrými oceánovými kukadly a málem se sama sebe lekla. Vzpamatuj se, okřikla jsem se v duchu a zhluboka se nadechla. Mám být přece elegantní a zapadnout. Je to nutné.
Otočila jsem se a vztekle roztáhla rudý závěs kabinky. Spatřila jsem Ellie, která na mě koukala výrazem říkající "Wow". Ale já se tak ani zdaleka necítila. 
,,Tak to je dokonalé!" žasla nad mou minisukní ve vínové barvě a k němu skvěle padnoucí stejně barevné sáčko, vzhled sekretářky doplnila sněhově bílá košile. Scházely mi pouze lodičky. Přišla jsem si jako učitelka z porna, která se ale moc nevyvedla. Možná by mi ještě chyběly brýle. Ne, mnohem lepší by byl pytel přes hlavu. 
,,Je to tak těsné a krátké." otočila jsem se zády k ní a poukázala tím na opravdu krátkou sukni. Sotva mi zakrývala zadek. Sebemenší špatný pohyb a myslím, že by každý viděl víc, než bych chtěla. 
,,Tohle je dokonalé, musíš si to vzít!" zazubila se a otočila si mě opět k sobě. ,,Sežrala bych tě." ušklíbla se. Chytla mě za ramena a zkoumavě si mne prohlížela. ,,Každý chlap by tě teď musel buď zabít nebo chtít dostat." opět nasadila zářivý úsměv od ucha k uchu. Z tohoto výrazu se mi otočil žaludek. Možná už putoval střevy někde na jiné místo v mém těle.
,,Jen to ne." protočila jsem oči v sloup a chtěla se vrátit do kabinky, abych to mohla sundat a už nikdy znovu neobléci. 
,,Stejně si to vezmeš." nasadila zcela vážný až výhrůžný výraz. Zkřížila si paže na hrudi a já měla pocit, že jí z očí budou šlehat blesky.
,,Ne." odsekla jsem jí odvážně a opět se skryla do soukromí kabinky. Už jsem se na sebe raději ani nepodívala. Jak jsem si jen mohla myslet, že bych zapadla? Nejraději bych si vzala své oblíbené baleríny. Nebo třeba tenisky, ale to by mě vyhodili sotva při vstupu. Stejně to Peterson udělá. Oddychla jsem si a svlékla se.

Když mi zazvonil budík, měla jsem pocit, že jsem usnula sotva před chvílí. Což byla téměř pravda, jelikož jsem většinu noci probděla se strachem a stresem. Jen jsem si na to vzpomněla, schovala jsem se opět do peřiny a doufala, že mě postel pohltí do sebe. Ale nestalo se tak.
Měla jsem co dělat, abych se nakonec postavila na nohy a nějak se doklopýtala do koupelny k zrcadlu. Pohled na sebe samou mě skoro až vyděsil. Opláchla jsem si obličej studenou vodou pro probrání, moc to nepomohlo. Sotva jsem si vyčistila zuby a dostala se do kuchyně, spatřila jsem Elyon plnou energie s cestovním hrníčkem na kafe v ruce. V druhé už měla připravené klíčky od auta a na rameni kabelku. Docela jí to i slušelo, očividně se zkrášlovala opět velmi dlouhou dobu. Na to bych neměla nervy ani chuť natož motivaci.
,,Dobré ráno! To je dost, že ses vykopala z brlohu. Už jsem myslela, že tě půjdu budit!" ušklíbla se a já jí to jen vrátila s kyselým výrazem. ,,A uvařila jsem ti kávu." kývla ke kuchyňské lince. Vděčně jsem přikývla a zamířila rovnou ke kávovaru. Připadala jsem si jako by mě někdo vytáhnul z rakve. Nebo můj pohřeb teprve přijde? A zároveň jsem se přistihla s uvědoměním, že se vlastně i těším. Na ni se těším. 
,,Já už musím běžet a ty bys taky měla. Za půl hodiny bys měla vyjet do Seattlu, abys stihla být na osm v Peterson Global." zvážněla a já sebou prudce škubla. Můj pohled jsem namířila ostře proti hodinám visícím na zdi za mnou. Celá jsem zbledla a přitom se mé srdce dalo jako s větrem o závod. 
,,Sakra!" prskla jsem a vyletěla zpátky do svého pokoje se obléknout. Neměla jsem ani nachystané věci, natož své papíry a další. A nemohla jsem najít tu smlouvu v tom šíleném zmatku a změti polštářů a dek na mém parapetě.
,,Vyprala jsem ti ten vínový komplet!" křikla za mnou ještě Ellie a pak už se jen bytem rozeznělo bouchnutí domovních dveří. V tu chvíli jsem se opět zarazila. Ten vínový komplet.

Auto jsem zaparkovala ve firemní podzemní garáži. Najít volné místo bylo horší, než se tehdy protlačit davem lidí k namyšlené a arogantní ženě za pultem. Bylo za pět minut osm, když jsem se vyřítila do výtahu a stiskla nejvyšší číslo v budově. Pomyslela jsem na to převýšení, které jsem musela podstoupit během pár minut.
Upravovala jsem si ještě rychle neposedné blonďaté pramínky svých vlasů. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se nenahlásila opět u brunetky s mikrofonem. Ale jsem přeci zaměstnankyně, doplnila jsem si. Stále mi to znělo stejně neuvěřitelně. 
Když výtah opět cinknul, proběhnul mi mráz po zádech. To způsobilo, že mi všude po těle naskákala nevítaná husí kůže. Nuceně jsem se celá oklepala a vešla na mne sotva známé patro. Váhavě jsem se nesla na vysokých lodičkách purpurové barvy k místnosti, jež jsem navštívila posledně. Cítila jsem, jak moc se tisknu v novém oblečení a doufala, že takto více zapadnu do zdejšího kolektivu. Vlasy jsem si však nechala rozpuštěné volně na ramena, přestože většina žen zde nosila dokonale upravený drdol. Ten jsem bohužel neuměla vykouzlit a neměla jsem ani moc času si hrát na kadeřnici. 
Zaklepala jsem a protentokrát vyčkala na pozvání, které přišlo téměř okamžitě. Sáhla jsem roztřesenou dlaní po kovové klice, jejíž chlad se mi zarýval do kůže jako led. Nejdříve jsem svým pohledem zkoumala mramorovanou podlahu, která se nádherně leskla. Byla po celé místnosti, tedy s výjimkou posezení po pravé straně. Tam byl položený koberec.
,,Zdravím Vás, slečno Duke. Už jsem si myslela, že mou nabídku práce odmítnete." seděla u pracovního stolu přímo naproti mě. Opírala se lokty o plochou dřevěnou desku a zkoumavě si mne prohlížela. Její čokoládově zbarvené oči mne propalovaly skrz na skrz. 
,,Dobrý den, to určitě ne."
,,No tak pojďte přeci dál." slabě se zasmála. Přirovnávala bych její smích k zvonění vánočních zvonků, které oznamovaly radost a štěstí. Byla jsem nucena se také bezděky usmát. Nervozita ze mě slabě opadla, a tak jsem dveře za sebou zavřela a usadila se opět naproti ní. 
,,Máte pro mě podepsanou smlouvu?" vyptávala se a já souhlasně přikývla. Okamžitě jsem sáhla pro svou složku do kabelky a z té vytáhla potřebné papíry. Podala jsem jí je a ona si vše zkontrolovala. ,,Neměla jste žádné výtky?" ptala se ještě zvědavě avšak zcela vážně. 
,,Ne, vše je v pořádku." odpověděla jsem jí zcela rozhodně a odhodlaná se pustit do práce.
,,Provedu Vás tady velmi krátce." postavila se a já taktéž. Ukázala k východu a já byla nucena ji mít za zády. Cítila jsem její ostrý zkoumavý pohled ve svých lopatkách. Proběhla mi však hlavou i jiná myšlenka a to ta, zdali opravdu pozoruje jen mé lopatky. Rychle jsem na vše zapomněla, jakmile se Leonie Peterson znovu dala do řeči. 
,,Tato chodba je výhradně má soukromá. A nyní i vaše. Kancelář si vybavte, jak jen budete chtít." odemkla první dveře zprava od jejího království, zdali se to tak dalo říct. Chladné království pro ledovou královnu, nebo byl vše jen povrchní dojem, odvádějící pozornost od skutečnosti?
Nechala mě vejít jako první. Pohltila mě podélná místnost se stejnými okny jako jsou snad všude tady. Přede mnou stál pracovní stůl ve sněhově bílé barvě, kterou jsem milovala, náhoda. Na stěnách visely nádherné fotografie krajin- vinice, pole, hory ale i nekonečné levandulové pláně. Zaujatě jsem se na fotografii zadívala a neubránila se úsměvu. Vždy jsem chtěla zažít tento pohled na vlastní kůži. 
,,Fotografka Raven Davis." odpověděla na nevyřčenou otázku, která mne ani nenapadla. Jméno ženy mi bylo neznámé. 
,,Je velmi talentovaná." dodala jsem jen a pokračovala do místnosti. Ona zůstala stát u dveří a pozorovala mě. Jako by snad čekala na všechny mé reakce a mohla je analyzovat. Nebylo to příjemné, ale tyto pocity přebil úžas z mé nové pracovní pozice a této kanceláře. Mé kanceláře. 
,,Můžeme jít dál? Vše si zařídíte později." narážela na nedostatek času, očividně. Ale já se prostě chtěla zastavit a rozdýchat jeden šok za druhým. Předala mi můj klíček s tvrzením, že sama má vlastní. Což se mi moc nelíbilo, ale asi jsem stejně nehodlala v kanceláři mít nic extrémně osobního. 
Prošly jsme místnosti až k výtahu. Zasedací místnost, kuchyňka, knihovna a záchody. Jinak nic zajímavějšího. Přesto však všechno bylo dokonale upravené a čisté. Kuchyň mi přišla snad ještě nepoužitá. 
Vysvětlila mi, jak funguje celá firma. Zabývala se telekomunikacemi, ale i distribucí různých produktů. Peterson Global s.r.o. se angažoval i do podpory několika knihkupectví a vydavatelství a také se Leonie zmínila, že finančně podpírá jednu malou společnost na ochranu mladých dívek. Přišla mi tato skutečnost zvláštní, přesto mi to akorát potvrzovalo fakt, že není tak chladná, jak navenek působí. 
,,A kde je vlastně tajemství Vašeho úspěchu?" napadlo mě najednou. Protože mi přišlo nemožné až nelegální, že se jí tak v pouhých dvaceti pěti letech daří i bez jakékoliv další větší pomoci. Ani jsem nevěděla. Třeba jí v tom pomohli vlivní rodiče. Všechno mě najednou tak moc zajímalo, chtěla jsem o ní vědět naprosto všechno. 
,,Rozumím lidem a jejich touhám, vášním i skrytým přáním. Když jsem je začala plnit, odvděčili se mi." odpověděla po chvíli, kdy si svá slova velmi pečlivě promýšlela. Přišlo mi to jako hádanka a těm jsem nikdy nerozuměla. 
Po krátkém popisu všech oddělení na patrech mě ještě zasvětila do jejího týdenního programu. Budu ji doprovázet téměř na všechny schůzky a také na pracovních cestách. Když jsem pohlédla do kalendáře, stojícího na mém stole, měla zaplněné snad všechny dny. Tohle snad ani není život, pomyslela jsem si. Ale když jsem si vše pročítala detailněji, zjistila jsem, že se jednalo třeba pouze o pěti hodinovou pracovní dobu. Jak si žijí milionáři. 
Opřela jsem se hluboce do své otáčivé židle v bílé kůži a pohlédla na poloprázdnou místnost. Chyběly mi tady obrázky mých přátel a rodiny a možná také nějaký koberec. Měla jsem tendence si vše zabydlovat a přeci jen, budu tady hodně svého času. Ale stále to byla moje pracovní kancelář- žádné přehánění. 
Vkradla jsem se k oknu avšak s odstupem, výška tolika pater mi neděla zrovna dobře. Přesto mi přišlo krásné mít Seattle jako na dlani. Vše působilo strašně malinkaté a drobné. Tak velké město a bylo tak jednoduché a prosté. A když se na něj člověk podíval z větší blízkosti a ocital se přímo v jeho ulicích, skutečnost byla zcela jiná. Milovala jsem toto město a nyní pro mě bylo o tolik víc než kdy před tím...