ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 12.

,,Tak můžeme začít?" optal se. Já jen přikývla a Leonie souhlasila téměř nezaujatě. Jake zapnul diktafon a vytáhnul si poznámkový blok a otázky. Odkašlal si a nasadil výraz, který bych nedokázala k ničemu přirovnat. Byla jsem zvědavá, copak se dozvím. Uvědomovala jsem si, že vlastně o Leonii nic nevím a nyní jsem byla pouhý doprovod. Mohla jsem se pohodlně usadit a stát se nezávislým pozorovatelem. To mi více než vyhovovalo. 
,,Vaše celé jméno je Leonie Rose Peterson, ale tak jste se nejmenovala, mám pravdu?" pronesl otázku, která mě již nyní překvapila. Létala jsem pohledem mezi mužem a svou nadřízenou- velmi blízkou nadřízenou. 
,,Ano, mé původní jméno bylo Rose Jacquet." odvětila pouze zcela jednoduše. Nehodlala říci víc, než na co byla kladena otázka. Přišlo mi to chytré avšak podezřelé. Působilo to tajemně a záhadně, jako by se snad o ní nesměl nikdo nic dozvědět. 
,,Jistě. Adoptovali vás v šestnácti letech a přijala jste nové jméno a příjmení Peterson. Od koho přišel nápad pro Leonii?" rozebíral ji zcela dopodrobna a už jsem chápala, proč tvrdila, že tyto rozhovory nemá ráda. Nikomu by se nelíbilo, kdyby jej takto zkoumali. 
,,Mé matky." 
,,Oh ano, moc hezké. A jak jste se dostala k podnikání?" další otázky byly už docela nevinné. Jake se vyptával na byznys a úspěchy, inspiraci a další podrobnosti, týkající se Peterson Global s.r.o. Nebylo to nijak zajímavé, mé myšlenky zůstaly u zmíněné adopce a změně jména. Přišlo mi to nemožné a přesto to dle všeho bylo nepopiratelné. O to víc mě tato informace zajímala a já byla zvědavá. 
,,Je vám skoro třicet let a stále nemáte partnera. Netíží Vás to?" zajímal se dále Jake a změřil si ji tázavým pohledem. Leonie se zamyslela nad svou odpovědí. Já jen tiše seděla a přihlížela. Dychtivě jsem vyčkávala na její odpověď. Ale ona jako by se ztratila ve vlastních myšlenkách daleko odsud. 
,,Ne. Zaměřuji se na profesionální život tak, že by se do mého osobního času partner nevešel." její hlas nabral všechen chlad, jež jen mohl a v její tváři se odrážel kamenný výraz. Působila bezcitně, jako by pro ni existovala jen práce a nic dalšího. 
,,Jistě, tomu rozumím." zapsal si Jake pečlivě poznámku. 
,,A poslední mou dnešní otázkou bude, jaký byl Váš dětský sen? A odráží se nějak ve Vašem nynějším životě?" usmál se mile. Přišlo mi to jako nevinná roztomilá otázka, i já se musela usmát a čekala jsem nějakou něžnou odpověď, jako třeba princezna nebo modelka. I když jsem si nedokázala zrovna Peterson představit jako třeba cukrářku. Ale Leonie mě opět vyvedla z omylu, jak měla vždy ve zvyku. 
,,Na tuto otázku nebudu odpovídat." zamračila se a vstala. Nechápavě jsem si ji přeměřila pohledem. 
,,Mohli bychom pokračovat plánovanými fotkami? Čekají mě další schůzky." naléhala a Jake okamžitě přikývnul. 
,,Samozřejmě. Pojďte." zmatený redaktor odložil své poznámky a vypnul diktafon. Pustil nás jako gentleman první dveřmi a v ten moment jsme si vyměnili nechápavý pohled. Leonie Peterson nepřestávala udivovat nikoho z nás.

Leonie stála před šedým plátnem v prostorné prázdné místnosti. Fotograf si dával obzvlášť záležet a blesk se jen odrážel všude kolem. Na vystoupení dohlížel nejen Johny Hans ale i Jake. Ona se tvářila chladně a nepřístupně. Očividně pózovat uměla, ale její úsměv byl zcela nezachytitelný. Po chvíli jí fotograf donesl okrasně vyřezávanou dřevěnou židli a Leonie se usadila pěkně s nohou přes druhou. Maličko zvedla bradu a jemně tvarovala své rty. Oči přimhouřila a poté nepohlédla do objektivu, nýbrž na mě. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo, nebo alespoň vynechalo hned několik úderů. Plicní sklípky volaly o kyslík a můj mozek přestával pracovat. 
,,Perfektní!" zvolal fotograf Vancouver Times a zabíral Leonii v zasněném pohledu na svou asistentku. Po chvíli k ní fotograf přikráčel a ukázal jí svůj výtvor. 
,,Je velmi zajímavé, jak z tebe nezpustí oči." šeptnul Jake tak, abych jeho slova slyšela jen a pouze já. Tušila jsem, kam tím mířil, ale nereagovala jsem. Pozorovala jsem ji při domluvách s Johnem a jeho fotografem. Následně si podali ruce a ona se vydala ladným krokem ke mně. Nasadila šibalský úsměv a mně se opět podlamovala kolena.
,,Můžeme vyrazit do kanceláře. Těšilo mě, Jaku." podala ruku muži po mém boku a společně jsme se vydaly za Ryanem, který vyčkával u dveří. Vyvedl nás společně ven. 
,,Já parkuji támhle." kývla jsem na druhou stranu ulice, zatímco její mercedes vyčkával přímo u vchodu. 
,,Ryan ti jej převeze k firmě, pojeď se mnou," nabídla mi a já se nad tím zprvu zastavila. Přeci jen mám své autíčko ráda a nechtěla jsem jej předat jen tak někomu cizímu do rukou. ,,Neboj se, je velmi schopný řidič." dodala, jako by snad ihned tušila mé myšlenky. Přesvědčila mě tak velmi jednoduše a já předala Ryanovi klíčky. Nasedla jsem na místo spolujezdce a Leonie sešlápla plyn. 
,,Rozmyslela sis mou nabídku?" zajímala se sotva jsme zastavily na křižovatce na Elliott Ave. 
Rozhlížela jsem se kolem sebe a přemýšlela.
Doslova jsem milovala to město, které čišelo životem a krásou. Budovy byly tak jedinečné a dokonalé. Líbila se mi nejen architektura, ale i rozmanitá kultura celého Seattlu. Na každém kroku zde se dalo narazit na zajímavou osobu nebo muzeum, nemluvě o knihovnách, divadlech a parcích s úžasnou zelení. 
,,Nancy?" oslovila mě Leonie už znovu za jízdy. Projížděla okolo parku Denny, kterému dominovala kopulovitá prosklená stavba, připomínající včelí úl, lidské oko nebo také duši čehokoliv živého. Bylo to tak fascinující. 
,,Myslíš nabídku na cestu do New Yorku?" optala jsem se zaujatě pozorujíc okolí. Neodpověděla mi, jen vyčkávala na svou odpověď a sledovala silnici před sebou. Pouštěla vzorně chodce na přechodu, což zde málo kdo dělává.
,,Pojedu s tebou ráda." pohlédla jsem k ní a ona se usmála. Očividně byla ráda z mého souhlasu, což mě taktéž těšilo.
,,Už tak jsi zcela zaujatá Seattlem, co teprve budeš dělat v New Yorku?" rýpla si do mě a já se zasmála. 
,,To není pravda, Seattle je jedinečný. Žádné město se mu nemůže rovnat, ani Velké jablko."  zazubila jsem se. 

Seděla jsem v parku Portlandské univerzity. Všude okolo mě kvetly třešně Sakury a studenti se procházeli okolo, povídali si nebo nacvičovali různé proslovy. Cítila jsem se tady dobře, i když už jsem odpromovala. Těch pět let zde strávených mě hodně poznamenalo- v dobrém samozřejmě. Stále jsem vzpomínala na všechny zážitky spojené s tímto parkem a vůbec celou univerzitou. 
Jen jsem seděla a rozhlížela se. Měla jsem asi půl hodinky před odjezdem za Leonií. Ryan mě měl vyzvednout a odvést k ní. Byla jsem nervózní a proto jsem se rozhodla na chvíli odejít na vzduch do prostředí, které mě vždy uklidnilo i před závěrečnými testy. Bohužel jsem neměla moc času a byla jsem nucena se opět vrátit zpátky k bytu. Sotva jsem došla, přijel Ryan a klepal nám na dveře.
,,Dobrý den, Ryane." pozdravila jsem jej vřele. Byl velmi sympatický a milý, vždy mi vracel úsměvy.
,,Dobrý den i Vám, slečno Duke. Můžeme vyrazit? Paní Peterson už na Vás čeká." 
,,Ano jistě." pomohl mi s kufrem a vydali jsme se na cestu do Seattlu. Jen jsem se rychle rozloučila s Ellie, která se chystala na rande s Orlandem. Netušila jsem, zdali o tom Leonie věděla, nedělala jsem si s tím starosti. Jistě byl milý, nebo na mě tak minimálně působil...