ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 8.

Už jsem nemohla dál čekat. Nahnula jsem se k její tváři a vnímala tu krásnou vůni. Tak překrásně voněla. Pociťovala jsem její dech na svých lících. Ještě o to víc mě to vybízelo k činům. Měla mě zcela ve své moci.
Zavřela jsem oči a prolomila ty nejmenší vzdálenosti mezi námi. Její sametové rty se setkaly s těmi mými. Byla tak sladká jako čerstvé lesní ovoce. Už jsem se od ní nechtěla nikdy odloučit. Chtěla jsem vnímat její blízkost a nikdy se jí nevzdat. Pocítila jsem její dlaně na svých bocích. Svými doteky vysílala velmi intenzivní impulzy do celého mého těla. Polibky mi oplácela velmi chtivě.
Plíce se mi po chvíli příčily, ale já se nechtěla od ní odtrhnout. Chtěla jsem tento okamžik navždy zastavit. Zapomenout na vše okolo a jen nechat ten božský pocit rozlévat do mých žil. Srdce mi pumpovalo tu euforii do všech svalů. Motýlci třepotali svými jemnými prachovými křídly v mé břišní dutině. Co motýlci, ale celá zoo. 
Nakonec se však oddělila nenásilně ona a já si ji zkoumavě měřila pohledem. Jakmile se má mysl vracela zpátky do reality, uvědomila jsem si skutečné okolnosti. A přišly mi neuvěřitelné, až příliš nemožné a neskutečné. Políbila jsem svou šéfku.
,,Já - já se moc omlouvám." dostala jsem ze sebe najednou. Mluvil ze mě rozum, který se vrátil opět zpátky na své zasloužené místo v mé hlavě. Jeho velící pozice zapříčinila, že se mé pocity stáhly. Styděla jsem se. Celá má existence se najednou rozplynula a já měla pocit, že jsem se provinila tím nejhorším způsobem. Co jsem to udělala?! 
,,Ale za co, prosím tebe? Za to, že jsi byla pár vteřin sama sebou?" podivila se s úsměvem na tváři. Působila tak klidně a uvolněně. Ale tak proč já jsem měla pocit, že je všechno najednou tak moc špatně? 
,,Já.. tohle.. Promiňte mi." vykoktala jsem jen a chtěla se otočit na podpatku a zmizet z této zpropadené místnosti. Mé myšlenky najednou byly tak černé a výčitky zachvátily mou duši. Nechápala jsem nic, vůbec nic. Mé touhy se obrátily proti mně čelem. Vždy se mi líbili muži,  i když jsem nikdy nezažila vážnější vztah. Nebo jsem si to jen namlouvala?
,,Stůj!" popadla mě za ruku a tak prudce zastavila můj rychlý pohyb ke dveřím. V jejích očích byla lítost a zároveň pochopení. 
,,Uklidni se." šeptla zcela vyrovnaně a nechápala jsem jak, ale po jejím rozkazu se každá buňka v mém těle uklidnila, ne zcela, ale výrazně ano. Mé oči se zaměřily na špičky mých vlastních bot. Neměla jsem odvahu vzhlédnout, styděla jsem se. Nenáviděla jsem se. Bylo mi jasné, že nyní přijdu o práci a napíše mi strašné hodnocení k úžasné výpovědi. 
,,Podívej se na mě." svou něžnou dlaní mě jemně chytila za bradu a donutila jí pohlédnout zhluboka do těch nekonečně nádherných kaštanově zbarvených očí. Utápěla jsem se v nich. Z pocitů, které ve mně způsobovala, mi vyhrkly slané perličky smutku. Zanedlouho se mi valily po tváři a leskly ve slabém slunečním světle v místnosti. 
,,Proč pláčeš?" zajímala se tiše a setřela mi první slzy. 
,,Mrzí mě to." špitla jsem jen a znovu se snažila uhnout pohledem pryč. Tížilo mě svědomí. A můj rozum mi říkal, že v tomto štěstí nepokvete. Přesto mé srdce tomu věřit nechtělo, ale mělo velmi malou moc nad mým chováním. Potlačila jsem veškerou svou lidskost. 
,,Lituješ?" optala se najednou a já se ocitla v pasti. Byl to šach mat pro mé city k ní. Moc dobře věděla, jak to mám. Její moc a vůle nade mnou sílila a přesto si můj mozek, moje hlava vydupala své. A to byla konečná. 
,,Ano." můj hlas se rozezněl okolím a proletěl mou hrudí jako ostře nabroušený šíp. Byla to chyba, litovala jsem jedině své odpovědi na její otázku. A ji to očividně také zasáhlo dle výrazu ve tváři. Změnil se ze soucitného, na chladný a nepřístupný. Její oči potemnily a já myslela, že se snesla krutá bouře mezi nás. Sluneční paprsky se vytratily, nastal další dešťový den v Seattlu. 
,,Myslela jsem, že jsi jiná. Ale asi jsem se spletla." prohodila tak pro sebe a pustila mou uslzenou tvář. Snažila jsem se potlačit své vzlyky, nešlo to. Cítila jsem, jak mi po lících stékaly další a další pramínky slz. Jakmile ucouvla o další kroky vzad, o to víc mne to mrzelo. 
,,Můžeš odejít." vyřkla jako propustku. A já zaváhala. Mé srdce se jí chtělo omluvit, vrhnout do náruče a už nikdy nepustit. Tisknout Leonii Peterson těsně ke svému tělu a vdechovat její jedinečnou vůni. Vnímat blízké tělesné teplo pro pocit bezpečí. Já chtěla tak moc zůstat! 
Nemohla jsem. Otočila se ke mně zády a vyhlížela ven z prosklených oken do ulic Seattlu. Chtěla jsem se k ní zezadu přikrást a obejmout ji kolem pasu. Líbnout na zátylek. Místo toho jsem se otočila a vykročila prudce ke dveřím. Pryč odsud! Křičel nepříjemný a až přílišně krutý hlas uvnitř mě. 
Ve výtahu jsem se snažila setřít slané cestičky slz, bylo to marné. Bez možnosti zastavení si razily cestu nové a nové. Vzdala jsem to. Vystoupila jsem na našem patře, popadla své věci z kanceláře rychlostí blesku a vrátila se k výtahu. Cesta kovovou kabinou byla nekonečná. Sledovala jsem svůj zničený odraz v zrcadle. 
,,Tohle nejsem já." pronesla jsem tichounce pro sebe a snažila se sama sebe přesvědčit, že je to jen zlý sen, který velmi brzy skončí. Chtěla jsem se probudit a zapomenout. 
Vyběhla jsem ven ihned po cinknutí dveří a proletěla jsem nekonečným davem lidí v přízemí. Málem jsem vrazila do prosklených dveří v té rychlosti. Ocitla jsem se na zamračené ulici velkoměsta a pozorovala dění kolem sebe. Rozdýchávala jsem šok ze změny klimatu a teploty, běhu ale i nedávných událostí. 
V tom se mračna blýskly a spustila se prudká smršť. Kapky deště bubnovaly do mých tváří i na má ramena. Vlasy mi okamžitě splynuly okolo obličeje a bylo mi jedno, že jsem tam jen tak stála, klepala se zimou a tiskla k sobě kabelku s notebookem. Cítila jsem se naprosto na dně..

Dojela jsem nějakým zázrakem domů. Ellie seděla v kuchyni a popíjela své oblíbené bílé víno. Jakmile mě uviděla, zděsila se. 
,,Nancy! Zapomněla sis deštník?" vytřeštila oči. Nic jsem jí na to neřekla, odhodila jsem svou kabelku na zem a bez jakýchkoliv slov skončila u sebe. Nezapomněla jsem samozřejmě za sebou pořádně třísknout dveřmi. Vyčítala jsem si to, v poslední době jsem se k ní nechovala vůbec hezky. Ale můj život se během několika dní zcela změnil a já najednou stála u protinožců. Vklouzla jsem pod deku na svůj parapet a složila tvář zoufale do dlaní. 
,,Můžu?" ozvalo se klepání a Elyon bez odpovědi vstoupila. Váhala a její kroky byly opatrné a tiché. Jako bych snad byla křehká z porcelánu. Což jsem si právě připadala. Křehká, zlomená a neúplná. 
,,Stalo se něco v práci? Vyhodili tě?" napadlo ji najednou a já si řekla jen- hm, kéž by. 
,,Ne, ale i tak už tam nikdy nevkročím." popotáhla jsem zničeně a vykoukla zpoza svých kolen, které jsem měla přitáhnuté do své těsné blízkosti. 
,,Nezajdeme někam ven?" optala se najednou a já nejdřív hodlala říct jednoznačné "Ne". Ale pak jsem nad tím začala uvažovat. 
,,Už jsme dlouho nebyly nikde nakupovat a co takhle se zajít někam pobavit? Napsala bych Jakovi nebo Kelly. Mohlo by to výt fajn, co říkáš?" navrhovala dál. Neznělo to špatně. Vlastně jsem uznala za vhodné na chvíli zapomenout pomocí aktivit, jako bylo nakupování a hlavně pití alkoholu. 
,,Jo, jdeme." přikývla jsem rozhodně...