ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 6.

,,Nancy! Nancy!" ženský hlas mě probral ze snů a já sebou leknutím prudce trhla. Vymrštila jsem se do sedu, div se mi nerozpadly záda. Neviděla jsem vůbec nic, mé oči zamlžila nekonečná temnota a nepříjemné mžitky. Bodavá ostrá bolest ničila mé mozkové buňky.
,,Co?! Co?!" zatřepala jsem hlavou prudce do všech světových stran. Ovládalo mě neprolomitelné zmatení a nějakou chvíli jsem snad ani netušila své jméno, ani kde se právě mé nebohé unavené tělo nachází. 
,,Zaspala jsi! Vždyť je sedm pryč!" spatřila jsem zděšenou Ellie ještě v pyžamovém overalu v myší šedé barvě a s papučemi. Asi sama vstávala do práce. Já se zděsila a vystřelila při jejích slovech k telefonu, který jsem měla odložený na stole. Vyděšeně jsem hledala tlačítko zapnutí. Když se mi to podařilo, uklidnila jsem se. Budík jsem měla připravený na osm, dnes jsem mohla spát dlouho. Ale no tak! 
,,Klid, jdu až na devátou." oddychla jsem si sama a šoupavým zničeným krokem se dostala zpátky ke své posteli. Zachumlala jsem se do svých ještě zahřátých, však provětraných peřin jako malé dítko a zavřela oči. ,,Ale děkuju." dodala jsem jen a téměř ihned zase upadla do nekonečných říší snů. 

"Utíkej!" křičel hlas za mými zády. 
"Neohlížej se!" okřiknul mě znovu. 
Dala jsem se do běhu a sama jsem netušila, proč vlastně běžím. Utíkám snad před někým? Nebo něčím? Nebo vstříc někomu? Něčemu? Vše mi bylo neznámé. I cizí okolí městečka, ve kterém jsem v životě nikdy nebyla. Nechápala jsem to. 
V tom jsem se však místo kroku na silnici propadla do propasti. Obklopila mě nekonečná černočerná tma. 
"Klid. Nebraň se tomu." další neznámý hlas. Nikde jsem neviděla světlo. Nad sebou, vedle sebe, natož pod sebou. Sotva jsem dohlédla na špičku svého nosu. Nemohla jsem dýchat. Plíce se mi příčily. 
Když v tom jsem pocítila čísi dotek na svém rameni. Leknutím jsem sebou trhla. Pohlédla jsem oným směrem, ale nic ani nikoho jsem neviděla. A přesto jsem si byla jistá, že cítím jemný dotek na své obnažené kůži. 
Nalezla jsem zbytečky odvahy a vztáhla svou dlaň k cizí. Jakmile se naše prsty dotkly, rozzářilo se kolem nás sněhově bílé světlo. Slabým míněním jsem oslepla, na malou chvíli. Jakmile se mi však zrak vrátil, naskytnul se mi pohled na překrásného anděla s tmavými vlasy a uhrančivým oříškovým pohledem. V tom světle působila tak nevinně a přesto troufale a sexy. 
,,Tak už se tomu nebraň." pobídla mě a svou dlaní sjela níže, přes mé boky na bříško. Druhou dlaň přiložila k mé tváři a šibalsky mne uzemňovala pohledem. Pociťovala jsem její příjemné doteky, které po mé kůži do nervů. Ty následně do celého mého těla vysílaly nekonečnou dávku euforie a vzrušení. 
,,Buď má." šeptla a usmála se. Jen letmo, lehounce jako jarní čerstvý vánek, který sotva přišel probudit přírodu a obyvatele země ze spánku a odpočinku. 
Její tvář se až nebezpečně blížila k té mé. Neodolala jsem a v jednu chvíli zavřela oči. Vyčkávala jsem na ten nekonečný pocit slasti a vnitřní krásy.

"Been sitting eyes wide open 
behind these four walls, hoping you'd call
It's just a cruel existence like 
there's no point hoping at all."

Probouzí mne počáteční tóny jedné z písní, které jsem měla nastavený budík. Překvapeně jsem otevřela oči a pohlédla otráveně směrem ke stolu, kde netrpělivě vyzváněl můj telefon. 
,,Argh,.." zavrčela jsem nenávistně a přehodila si zoufale peřinu přes hlavu. Každý kousek mého těla se chtěl vrátit do toho snu. Tak krásného snu, naprosto nepopsatelného. Byl tak živý, ještě teď jsem na svém rameni cítila její dotek, jemný jako samet. 
Po asi pěti minutách se budík sám vypnul a automaticky posunul o deset minut. Snad ještě nikdy se mi nestalo, že bych nevstala hned nebo snad zaspala. Teprve pak mi však došlo, že musím do práce. A v ten moment jsem byla na nohou. Uvědomění toho, že ji dnes zase uvidím a zase s ní budu trávit čas, mě nabilo do nového dne pozitivní energií. 
Elyon už byla dávno pryč. Na kuchyňské lince mi nechala vzkaz- "Omlouvám se za to ráno, ať se ti dnes daří! Ellie <3". Také tento vzkaz donutil mé rty k úsměvu. 
Stihla jsem si udělat i čaj. Pečlivě jsem vybírala kousky oblečení, které jsem měla ráda. Sněhově bílá volnější sukně nad kolena, skvěle ladící svetřík a lodičky, na kterých jsem se nehodlala zabít. Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem si i po cestě do Seattlu zpívala. Což bylo vzhledem k ránu plného rozrušení a zuřivosti zvláštní. A nebo také ne? 
Zaparkovala jsem na jednom z míst v garáži a vydala se spolu se svou taškou s notebookem, kabelkou a termoskou s čajem k výtahům. Nemohla jsem si nevšimnout mužů u vchodu k nim. Působili jako dvě obrovské sopky, které mají jen při přiblížení k nim vybouchnout. Maličko jsem se vyděsila, avšak byla jsem motivovaná k tomu, dostat se nahoru. Přeci jen zde pracuji, řekla jsem si opět jako výmluvu sama k sobě. 
,,Dobrý den, slečno. Váš průkaz, prosím." vyzval mě jeden z nich a přeměřil si mě zkoumavým pohledem. Zkoprněla jsem a mé svaly prudce ztuhnuly v kámen. 
,,Můj průkaz? Ale ano, jistě." dostala jsem ze sebe a hledala horlivě v kabelce svou připínací vizitku. Nebo doklad o tom, že tady patřím. Kdo by tomu věřil, když opět nevypadám jako všechny zdejší ženy. Nevadilo mi to, byla jsem zcela sama sebou a cítila se pohodlně. Zároveň jsem působila elegantně a ne arogantně. 
,,Tady." podala jsem muži v uhlově černém saku svůj průkaz a ten podezřele létal očima z papíru na mne a zase zpátky. Snad mi stále ještě nevěřil, neměla jsem mu už jak jinak dosvědčit to, že zde pracuji. Nikdy tady nestáli, tak co se stalo? Pomyslela  jsem si.
,,Prověřeno, můžete jít." pokusil se o milý úsměv a zavolal mi výtah. Nesežrala jsem mu to, i když to jistě byla jeho práce- chránit společnost. 
Zanedlouho jsem opět byla v náladě, zvlášť po vystoupení z výtahu. Vydala jsem se chodbou dále ke své kanceláři, když v tom se její dveře náhle otevřely. Srdce se mi zastavilo a nohy taktéž. Srdce zapomnělo bít a čerpat krev do mých svalů. Hledala jsem ji očima a nakonec našla. Nevěděla o mně, její pohled patřil druhé ženě, kterou vyprovázela. 
Zrzka tak okolo čtyřicítky jí s úsměvem na něco odpovídala. Působila tak profesionálně a zároveň sympaticky, mile a příjemně. Vyzařovala jakýmsi ochranitelským dojmem.
,,Moc ti děkuju, zkusím na tom zapracovat." přikývla žena, vycházející z její kanceláře a otočila se mým směrem. Setkala jsem se s jejími dvěma smaragdy, zasazenými hluboko do čela. Její výrazné lícní kosti a brada způsobovaly dojem baziliška. Přesto zářivé zrzavé vlasy s jasnými odlesky slunečních paprsků jí dodávaly na přitažlivosti a síle.
,,Nancy, počkejte na mě v mé kanceláři. Hned se Vám budu věnovat." usmála se na mě Leonie a poukázala své návštěvě k výtahu. 
,,Ano jistě, paní Peterson." přikývla jsem a nechala je okolo mne jednoduše projít. Měla jsem pocit, že po vyřčení mých slov jí v očích blesklo několik jiskřiček. Ale asi jsem měla jen velkou fantazii. Já se vydala opačným směrem. Vzpomněla jsem si na důvod, proč jsem měla dnes přijít později- schůzka s Kelly Nelson. Zprudka jsem se nadechla a otočila ještě k nim ve dveřích. Leonie přivolávala výtah jisté Kelly a loučily se. Co je vůbec zač? Vypadaly, že jsou si blízké.
Usadila jsem se v jednom z kožených křesel v pravém rohu místnosti. Pozorovala jsem upoutávající časopisy s Peterson Global s.r.o. Na titulních stranách i uvnitř časopisů působila Leonie velmi sebevědomě a vyrovnaně, možná až chladně a necitelně. Elyon měla v čemsi pravdu, poznamenala jsem pro sebe. 
Nemohla jsem přeslechnout klapot podpatků, blížících se ke kanceláři. Okamžitě jsem zahodila v afektu časopis zpátky na stůl. S čímž jsem nepočítala, bylo, že se sklouzne ostatních s hladkým povrchem a spadne na podlahu u křesel naproti mne. 
,,Sakra." zaklela jsem tiše, avšak už jsem se nestihla zvednout, abych jej zvedla. Byla tady, zjevila se z čista jasna. Žasla jsem nad její celkovou krásou. Její pramínky kaštanově zbarvených vlasů působily tak jemně, až mě popadnul neuvěřitelný chtíč se k ní přitulit a zachumlat se do nich. 
,,Dobré ráno, slečno Duke. Ráda vás opět vidím." pozdravila mě a já okamžitě stála na nohou. 
,,Dobré ráno i Vám." vyřkla jsem, ale ona mi okamžitě pokynula k posazení. 
,,Mám pro Vás několik zpráv. Začala bych tou, že mě budete dnes doprovázet na schůzce představenstva spolu s Vašimi dokumenty. Pouze budete naslouchat a vše zaznamenávat." usadila se naproti mě a velmi provokativně si přehodila nohu přes tu druhou. Ukazovala tak svou sebejistotu, také však odhalovala své vypracované lýtka- dle všeho musela svůj volný čas věnovat cvičení. Měla jsem co dělat, abych pozorovala její tvář a ne odhalenou část krásné postavy. 
,,Další podstatná věc je ta, že zítra mě čeká focení pro naši novou reklamu, budou zde novináři, požadující i interview. Byla bych velmi ráda, kdyby jste mě doprovázela. Tyto záležitosti nemám zrovna dvakrát v oblibě." pokračovala a já se podivila nad tímto pozváním. Přesto jsem neměla jediný důvod odmítnout, ba naopak. 
,,Bude mi potěšením." usmála jsem se co nejvíce mile a snažila se doufat v to, že si nevšimne časopisu jen kousek od jejích nohou. 
,,Krása." věnovala mi troufalý výraz ve tváři a já ztratila na okamžik kontrolu nad sebou. Při pohledu na ni jsem se ocitala na zcela jiné planetě daleko odsud. 
,,A teď se můžete pustit do další práce. Porada začíná až v jednu odpoledne, takže máte času dost." zadívala se na mě a poté se chtěla postavit. Cosi jí v tom ale zabránilo, a já měla menší tušení, copak to mohlo být. Po celém těle mi naskákala husí kůže. 
,,Průvan?" optala se spíše řečnickou otázkou a zvedla z mramorované podlahy časopis s vlastní fotografií na titulní straně. Opět vrátila pohled k mé osobě. Pociťovala jsem jistý druh nervozity a nejistoty uvnitř každého svého orgánu.
,,Očividně." pokusila jsem se o velmi lživý maskující úsměv a vydala se do své kanceláře. Ještě jsem letmo postřehla její šibalské oči, jako by snad sama tušila všechno o pocitech její asistentky. Mé tělo s ní zde chtělo zůstat, však můj rozum mi radil utéci. A tak jsem také udělala. Malý kousek mě doufal, že mě třeba zastaví. Tak se ale nestalo. Jen koukala za mými zády, jak odcházím...