ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 26.

,,S kým jsi mluvila?" prolomila jsem ticho. Má slova byla doslova nevítanými paprsky v husté mlze, která prostupovala kanceláří Peterson. Vše zde bylo najednou tak ponuré a nálada Leonie se okamžitě změnila. 
,,Kdy?" optala se s hranou nechápavostí, přitom dle všeho moc dobře věděla, nač narážím. Byla nervózní, přešlapovala z nohy na nohu a listovala v neznámých papírech už snad po páté. Její tvář působila odtažitě až chladně. Ale nic z toho mě neodradilo. 
,,V kavárně. Zněla jsi naštvaně." pronesla jsem a přistoupila k ní. Ona, aniž bych to čekala, prudce papíry odhodila na stůl. Následně si mě netečně změřila svým ostrým pohledem. Naskákala mi husí kůže snad po celém těle.
,,Někdo zklamal v úkolu, který byl velmi důležitý. Netýká se tě to." rozsekla to a hodlala ukončit naši debatu, nebo spíš jednostranný zájem o konverzaci. Obešla dřevěnou desku stolu a usadila se elegantně do židle. Otevřela si notebook a hodlala nejspíš pokračovat v práci, která jí zbyla. Ale já se nehodlala nechat jen tak odbýt. Na to jsem byla až příliš zvědavá a tvrdohlavá. 
,,Byla jsi naštvaná, je to pro tebe důležité a ty jsi zase důležitá pro mě. Takže se mě to týká." napřímila jsem se a přimhouřila oči. Sebevědomými kroky jsem s doprovodem klapání podpatků došla až ke stolu, o který jsem se opřela. Zadívala jsem se jí zhluboka do očí. 
,,Fajn, když ti na tom tak záleží." opřela se zády do židle a spojila si dlaně v jedny. Působila tak profesionálně. A já nechápala, kde se ve mně vzala taková odvaha se jí postavit. 
,,Financuji a velmi se podílím na řízení jedné organizace, která je velmi úspěšná pod vedením Kelly Nelson." osvětlila mi jednu záhadu, které jsem nerozuměla velmi dlouhou dobu. Napřímila jsem se a zapřemýšlela. Stále to nevysvětlovalo její podivné chování a také výbuch zuřivosti, se kterým zde Kelly Nelson jednou přišla. 
,,V čem se ta organizace angažuje?" ptala jsem se dál. V tu chvíli se zvedla a odebrala ladnými kroky k oknům. Jen jsem stála na místě jako přibitá a pozorovala každý její specifický pohyb. 
,,Nenazvala bych to angažovaností. Jedná se o neziskovou organizaci, která pomáhá nezletilým dívkám ze zajetí jako obětem obchodu se sexem." spojila si ruce za zády a pozorovala odpolední Seattle. Já musela chvíli zpracovávat tu informaci, kterou mi právě pověděla. 
,,A proč jsi tedy byla naštvaná? Stalo se něco v té organizaci?" dostala jsem ze sebe křečovitě. 
,,Ano. Ale k tomu již ti nemám co říct." utnula naši konverzaci zcela náhle. 
,,Ale," chtěla jsem něco velmi rychle namítat, ale nedovolila mi ani dokončit větu. 
,,Nancy, myslím, že bys už mohla jít domů. Dnes si tady poradím."  její slova byla ostrá a zbavená jakýchkoliv citů. Ani se na mě nepodívala. Nelíbilo se mi to, ale už jsem neměla dále sílu se nějak ptát nebo odporovat. Byla jsem zaskočená jejími odpověďmi. Přesto jsem chtěla víc. 
,,Rozumím, paní Peterson. Přeji hezký zbytek dne." mé zklamání bylo zcela zřetelné a doufala jsem, že si to rozmyslí. Ale tak se nestalo. Nechala mě jednoduše odejít bez rozloučení nebo jiného přívětivějšího gesta.

Sotva se za mnou zabouchly vchodové dveře, udeřila mě do nosu nezaměnitelná vůně levandule a ovocného čaje. Donutilo mě to se usmát, jelikož takto jsem si svůj domov vždy představovala a udělala jsem vše proto, abych tento byteček mohla považovat za svůj domov. A tak se také stalo. Uvědomila jsem si v ten moment, že v blízké době se chci stěhovat do Seattlu a vše začne znovu. Spousta práce a řešení, zabydlování a nakupování. Zároveň jsem cítila, že potřebuji změnu. Něco nového, pohnout se z místa, změnit zarytý stereotyp. 
,,Nancy?" ozvalo se z místnosti, která byla od chodby oddělena zdí. Ten známý hlas mi už nikdy nebude ani zdaleka cizí. Právě naopak, vždy blízký a důvěrný. 
,,Ano Elyon, jsem to já." odsunula jsem boty stranou a postoupila do obýváku. Odložila jsem svou kabelku s notebookem vedle gauče a posadila se na něj. Ellie měla opět nějaké zápisky rozdělané po celém stole a tvrdě pracovala na své knize. Své blonďaté copánky měla spuštěné po stranách. Dle jejího výrazného trika s žabičkami jsem uznala, že se dnes nikam nechystá. Na nose jí seděly výrazné zelené brýle, které nosívala jen výjimečně. Upřednostňovala čočky. 
,,Vypadáš, jako by tě právě přejeli parním válcem." prohodila jen tak mimoděk do ticha. ,,Jsi v pohodě?" zajímala se a já sebou plácla do opěradla pohovky ve tvaru L. Měly jsme ji už přes pět let a stále působila skoro jako nová. 
,,Ále jo, jen toho mám moc v práci. A měla bych řešit to stěhování." oddychla jsem si a myslela jsem, že se mé tělo vpíjí do polstrování gauče. 
,,A copak moje sestra zase vyvádí? Měla by občas dát svým zaměstnancům volno." odpověděl mi z ničeho nic hrubý hlas. Leknutím jsem sebou prudce škubla a třeštila oči na tmavovlasého muže, stojícího jen v kraťasích a volném bílém triku v kuchyni se skleničkou burákového másla. Tenhle zvyk měli očividně s Elyon stejný. 
,,Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit." posmutněl Orlando a doufal, že můj pohled připomínající netopýra ve dne brzy ustane. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala z šoku z přítomnosti třetí osoby. 
,,V pohodě." vypravila jsem ze sebe a zhluboka se nadechla. Mé srdce běželo jako splašené stádo tisíců koní nebo nevyčíslitelných otáček motoru auta. 
,,A Leonie asi slovo "volno" nezná." ušklíbla jsem se vzápětí a tak způsobila to, že se dal do smíchu. Byl velmi sympatický a milý, moc jsem mu to s Ellie přála. 
,,Brala bych nějaké odreagování." napadlo mě najednou. ,,Něco mimo bary a alkohol." doplnila jsem okamžitě, když se Elyon rozzářily očička jako malému dítěti. Bylo mi totiž ihned jasné, co ji napadlo jako první. 
,,Tak to bych možná měl jedno řešení." ozval se opět Orlando a uculil se jako sluníčko.

Velká budova na okraji Portlandu se tyčila snad až do nebes. Šedá omítka působila zchátralým dojmem a netěsnící okenice stejně tak. Ještě nikdy jsem se zde neocitla, přestože to je vyhlášené v širokém okolí. 
,,Jak jsi nás sem mohl dostat tak rychle? Když jsem se snažila přihlásit naši vysokoškolskou partu, neměla jsem dřívější termín než za pět měsíců!" žasla Elyon, třímající ruku Orlanda ve své. Vypadali tak šťastně, možná až dětinsky sladce. Představila jsem si sebe s Leonií, kráčející ulicemi Seattlu, plné bezstarostné volnosti a lásky. Ale měla jsem pocit, že jsou to jen mé smyšlené sny.
,,Šéf tohohle impéria je můj spolužák ze střední. A když jsem mu řekl, že bych dnes něco podnikl s naší partičkou, hned vše zorganizoval." zazubil se a napřímil. Působil tak veledůležitě. Maličko se mi to příčilo, ale spíše jsem se tomu zasmála. Elyon se obmotala okolo jeho paže a zasněně se na něj zadívala.
,,Dobrá, půjdeme?" pobídla jsem zamilovaný páreček k pohybu vpřed, což se mi záhadně podařilo.
Dovnitř nepronikalo žádné světlo skrz ztmavená okenní skla. Vyšli jsme do druhého patra. Menší místnost byla v půli rozdělena dlouhým pultem, kde se nacházelo spoustu upoutávek, akcí a plakátů s lidmi, hrající paintball, laser game nebo se účastní únikových her. Všechno to byly adrenalinové zážitky a nikdy jsem s žádným z nich neměla možnost seznámit. Ale dnes se to mělo změnit. Sama pro sebe jsem se nadšeně a vítězně usmála. 
Orlando se natáhnul přes pult docela sebevědomě a cosi zmáčknul. Reakcí bylo dlouhé zazvonění, kterého jsem se lekla. Elyon jen postávala vedle mě s pažemi zkříženými na hrudi a rozhlížela se. 
,,Zdar!" ozval se nadšený hlas muže v našem věku. Působil sympaticky a nabitý pozitivní energií. Tmavá patka mu padala do šedavých očí. Musela jsem uznat, že jeho vysportované tělo nevypadalo špatně. ,,Že ses taky ukázal!" přeskočil pult. Přátelsky se s Orlandem objali a poplácali po zádech. 
,,Kdybych měl víc času ty osle, tak i něco podniknem." udeřil jej Orlando slabě pěstí do ramene a oba se společně zasmáli. 
,,No jo, ty a tvůj program herce. Ale těší mě, že jsi přivedl dvě překrásné dámy." zadíval se hostitel na nás s šibalským úsměvem na rtech. V ten moment se mi žaludek převrátil naruby. 
,,To je Elyon, moje přítelkyně. A Nancy, její nejlepší kamarádka." představil nás. Obě jsme jej pozdravily nazpět. Cítila jsem pod jeho pohledem slabou nervozitu. 
,,Těší mě, slečny. Já jsem Matt." krátce každou z nás nezávisle stiskl ve svém objetí. 
,,Chlapi už jsou tady, tak pojďme." kývnul k dalším dveřím, ze kterých byl povolán. Následovali jsme ho do další prostorné místnosti, z jedné strany ohraničenou závěsem ve vojenských barvách a z druhé mřížemi s vybavením. Na sedačkách naproti nám vysedávali další čtyři kluci. Ti ihned zbystřili naši přítomnost. Dozvěděla jsem se, že se všichni znají ze střední. Vyšší kudrnatý blonďák se jmenoval Julius, jeho nejlepší kamarád s podobnou výškou i postavou byl George. Další nezávislí spolužáci Denis s Henrym působili stejně tak sympaticky jako všichni ostatní. Spojovala je vypracovaná postava, sebevědomí a střední škola. Já se však těšila hlavně na tu adrenalinovou zábavu a občasné popichující poznámky mužské společnosti jsem ignorovala.
,,Tak si vysvětlíme pravidla." začal Matt. Při hraní paintballu by mě ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohlo tolik stát. Varovné příklady vyražených zubů, zlomených klíčních kostí a nosů mi docela stačily na to, abych zaváhala o mé přesvědčenosti o radosti z této hry.
Vysvětlil nám však i jak hra funguje. Každý budeme mít jinou barvu kuliček, aby se pak na úplném konci daly počítat zásahy vítěze. Hraje se na kola, pokaždé, když je hráč sestřelen, musí zvednout ruce i se zbraní a vrátit se sem, do hlavní místnosti za vojenský závěs. Až tady se také může sundávat helma a zbraně se ukládají do bezpečných boxů. Nábojů máme jen tolik na jedno kolo, kolik si nabereme. Čeká se do posledního výherního hráče v kole, než se odstartuje kolo nové.
,,Zkuste zbraněmi neházet a nemáchat. Mám pro vás nachystané maskáče pro ochranu citlivých míst." podotknul a Elyon se uchechtla. Pak něco pošeptala Orlandovi, jeho reakce byla stejně veselá jako její. Ale jejich slova byla příliš tichá na to, abych se mohla pobavit s nimi.
,,Pak tedy do toho!" zavelel Matt a poslal nás do zamřížované části pro maskáče...