ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 36.

Zastavily jsme nedaleko knihovny Hill Brach. Nakladatelství se nacházelo sotva přes cestu na Harvard Ave. Z Broad street, tedy kde jsem nově bydlela, jsem to mohla mít sotva deset minut jízdy autem. Vše se zdálo být tak krásně jednoduché a jako v pohádce, stále jsem tomu nemohla uvěřit. Vznášela jsem se myšlenkami vysoko nad zemí. 
Vstoupily jsme do budovy, na jejíchž sklech v přízemí byly vylepené poutací plakáty na nové knihy. Na dveřích zářil jasný nápis- Poseidon. Zde nás adresovali do zasedací místnosti ve druhém patře. Už na nás čekaly další významné osobnosti v nakladatelství, které jsem viděla poprvé v životě. Někteří vyhlíželi sympaticky, další už tolik ne. Ale naučila jsem se lidi neodsuzovat dle prvního dojmu. 
,,Vítáme Vás, paní Peterson. Jmenuji se Richard Allen." podal ruku mé přítelkyni muž v jednoduché košili. ,,Těšíme se na spolupráci s Vámi." 
,,Také mě těší. Toto je Nancy Duke." představila mě a následně si tedy podal ruku i se mnou. Měl pevný a jistý stisk ale vřelý a upřímný úsměv. 
,,Tady Nancy bych ráda usadila do funkce šéfredaktorky." pronesla Leonie ihned, co jsme se usadily za podlouhlým skleněným stolem. Někteří si mě po tomto výroku překvapeně a s nechápavostí prohlédli. Jako by mě snad skenovali a posuzovali, zdali jsem na to dostatečně dobrá. A vlastně jsem se jim ani nedivila. 
,,Jistě. Po posledním muži, kterého jsme z této funkce propustili, zůstal velký zmatek a budeme rádi, když se toho ujmete." opět se ujal slova Richard. A dále jsme diskutovali o tom, jak to bude v nakladatelství fungovat. Richard nás zasvěcoval do veškerého dění. Leonie hlavně přikyvovala a organizovala vše po ekonomické stránce. Já se angažovala do role, kdy jsem bojovala za spisovatele a jejich díla. 
,,Takže chcete zcela obměnit naše klasické autory?" nechápal muž, sedící přímo naproti mě. Byl mírně při těle a ve tváři mi připomínal buldoka. Možná, že kdyby vstal a měl dojít pro kafe, kymácel by se při chůzi stejně tak ze strany na stranu jako ti malí psi. 
,,Ne to jistě ne. Ale chtěla bych jen přidat některé nové. Podle těchto skript Vám nejvíce chybí věková skupina od osmnácti do dvaceti šesti let. To jsou studenti, kteří čtou většinou na internetu. A my jako nakladatelství můžeme oslovit internetové autory a požádat ty nejlepší z nich o spolupráci. A tak rozšíříme své obzory a zisky stoupnou, lidé budou taktéž spokojení." pronesla jsem a pročítala si u toho další podklady. 
,,Na tom něco bude, Georgi." upozornil jej vážně Richard. George nespokojeně zamručel a pak nuceně přikývnul. 
,,Budeme rádi, když si to vezmete na starost a příští týden nám předložíte třeba dva autory, které byste ráda oslovila." pronesla žena s vlasy staženými do vysokého ohonu. Její tvář zdobila křiklavá rtěnka a brýle. Působila trochu jako nějaká sexy učitelka, kterou by si každý chlap přál mít. 
,,Samozřejmě." přikývla jsem. 
,,Dobrá, pokud už nic nemáte Vy, paní Peterson, rád bych tuto schůzi ukončil." vstal Allen a my s ním. 
,,Ne v pořádku. Nyní bych Vám tu Nancy nechala, mě čeká ještě další schůzka." pronesla Leonie a já si ji zmateně prohlédla. Přece mě tady nemohla nechat jako leklou rybu v rybníce, pomyslela jsem si. 
,,Jistě, doprovodím ji do kanceláře a věřím, že bude vše tak, jak má být." pronesl. 
,,Vyzvednu si tě později." usmála se Leonie a popadla svou kabelku. ,,Přeji hodně štěstí, slečno Duke." věnovala mi šibalský pohled a následně jsem mohla pozorovat její vzdalující se záda a dále neodolatelné pozadí k výtahu na konci chodby. Přišla jsem si jako malé nevinné dítě, které rodič odvedl do školky a nechal ho tam zcela samotné a bezbranné. Ale chtěla jsem dokázat, že nepotřebuji vést za ručičku.
,,Tak půjdeme." pobídnul mě Allen a vydali jsme se k výtahu taktéž a následně do vyššího patra. Nacházela se zde jedna obrovská místnost, kde bylo víc ruchu a zmatku, než by kdo čekal. Na konci však byla jakási mléčným sklem oddělená místnost, do které bez klepání a váhání vstoupil. 
Obklopila mě nepopsatelně zaneřáděná místnost, plná papírů, knih a jiných spisů, byť svázaných v balících nebo poházených všude okolo. Docela mě tento pohled vyděsil. Vypadalo to tu spíš jako skladiště než kancelář šéfredaktora. 
,,Promiňte, říkal jsem, že předešlý majitel této pracovny nebyl zrovna pořádný člověk." ušklíbnul se pobaveně, ale já se rozhodně nesmála. V nepořádku jsem rozpoznala akorát nějaký starý gauč, stůl a židli. Tato místnost byla v otřesném stavu. Okna byla polepená nějakými plakáty, starými a nechutnými. Nevětraná místnost začínala páchnout zatuchlinou.
,,Nezůstanete na to sama, budete mít svou asistentku, brzy přijde. Vím, že to bude těžké, ale zvládnete to. A pak si to tu můžete zařídit zcela jak budete chtít, firma to uhradí." snažil se mě povzbudit a namotivovat, jelikož mu nejspíš můj zděšený výraz nijak zvlášť nepřidával. Bylo to sice jisté pozitivum, ale stejně jsem věděla, že toto budou hodiny práce. 
,,Dobře, děkuju." řekla jsem jen a během okamžiku jsem stála v tom nepořádku úplně sama. Popošla jsem ke stolu a sáhla po prvním papíře. Byla na něm jen naškrábaná nějaká poznámka. Bezmyšlenkovitě jsem papír zmuchlala a hodila na podlahu. Chvíli mi byla ukradená ochrana přírody a stromů, tohle všechno muselo pryč. 
,,D-dobrý den. Jsem Hanna Morsh, Vaše asistentka." pronesla nejistě blondýnka malého vzrůstu ode dveří. Překvapeně jsem k ní zvedla svůj zkoumavý pohled. Působila docela elegantně s košilí a volnou zvonovou sukní, vše v jemných barvách.
,,Jsem Nancy Duke, ale můžeš mi říkat jen Nancy." vstala jsem a podala jí ruku. 
,,Dobře, já jsem Hanna." odvětila, její hlas se nejistě třepotal jako lístky ve větru. ,,Tohle je docela síla, co?" prolétla pohledem všude okolo. 
,,Ano. Co to vůbec bylo za člověka?" nechápala jsem a zajímala se zvědavě o historii tohoto strašlivě vyhlížejícího místa. 
,,Henry Memory. Nejsem tu moc dlouho, abych ho nějak víc znala, ale byl to neskutečný povaleč." pokrčila nad tím rameny nakonec a rozhlížela se. Bylo vidět, že ani jedné z nás se nechtělo začít. Bylo to snad ještě horší, než se učit na státnice. 
,,Myslíš, že bys mohla donést nějaký vozík třeba nebo něco, na čem bychom to mohly odvážet do sběru?" napadlo mě najednou a ona s přikývnutím zmizela. Já se pustila do stolu a pracovní židle. Třídila jsem prázdné papíry a počmárané s nesmyslnými poznámkami bokem od nejspíš důležitých dopisů od autorů, spisů z porad redaktorů a podobné záležitosti. Mezitím dorazila Hanna a všechno jsme to házely na vozík. Tvrdila, že ho musela ukrást ze skladu a doufá, že jim moc nebude chybět. Nakonec nás práce i celkem bavila, povídaly jsme si a ona mi vysvětlovala chod nakladatelství a přesnou náplň své i mé práce. Šlo nám to od ruky.
Za nějaké dvě hodiny nás přišel navštívit Richard. V tu dobu jsme měly danou do pořádku asi půlku pracovny, zbýval parapet, okna a podlaha, která byla posetá i všelijakým jiným nepořádkem, než jen papíry. 
,,Tedy dámy, jsem ohromen. Takovou pracovní sílu jsme potřebovali. Cítím z Vás jen elán." pronesl poeticky a Hanna se pobaveně zasmála. 
,,Dnes bych to už nechala být, jestli dovolíte. Brzy budu muset odejít." pokusila jsem se o zastavení úkonu, jelikož jsem si nepřišla vhodně oblečena na to, abych se plazila po špinavé podlaze. 
,,Jistě v pořádku. Těším se na zítřek. Na shledanou." mávnul ledabyle rukou a odkráčel tam, odkud přišel. 
,,Ráda jsem tě poznala, Nancy. Obdivuji tě, že ses toho tady ujala." zazubila se Hanna.
,,Díky. Tak tedy zítra? Nejspíš vezmu barvy a leštidlo na podlahu." napadlo mě najednou. 
,,Paráda, miluju malování. Měj se." odjela s posledním vozíkem ke kontejneru a já sama zabouchla dveře a vyhledala svůj telefon.

Nancy 2:48 PM: ,,Pro dnešek jsem skončila. Mám ti přijít naproti?" 

Leonie 2:51 PM: ,,Ne, za pět minut jsem tam." 

Rychlá a jednoduchá domluva. Ještě jsem se naposledy rozhlédla. Personál zde už dosti prořídl. Usmála jsem se nad tím, přišla jsem si najednou i po dlouhé úmorné práci živá, plná energie, volná a svá. Jako bych sem patřila a tohle bylo přesně to, co jsem hledala. S úsměvem jsem vykročila k výtahům...