ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 27.

Každý jsme se vydali bludištěm dovnitř. Nesměli jsme střílet hned ze začátku, nikdo z nás by se tak dostatečně nepobavil. Krčila jsem se za zbraní a cítila na sebe dopadat slabou nervozitu. Obklopovaly mě vysoké tmavé stěny. Každou chvílí jsem čekala, že se na mě vrhnou jako mé nejděsivější noční můry. V širokých maskáčích jsem se cítila čtyřikrát větší, než jsem ve skutečnosti byla. Z ničeho nic se zhasnuly světla a spustily různobarevné lasery. Občas mě nějaký z nich oslnil a několik vteřin jsem netušila ani kde jsem, což byl očividně jejich účel. Spustila se hudba, kterou bych přiřadila k metalu nebo tvrdšímu rocku. S každým úderem bicích nebo tónem kytar mé srdce stejným rytmem pumpovalo adrenalin mými žilami. Sáhla jsem prstem po spoušti a na prázdno proti zdi vyzkoušela, zdali zbraň opravdu funguje. Leknutím jsem sebou trhla při ráně, kterou puška vydala. Zpětný ráz mě udeřil do ramene. Na zdi skončil velký zářivě fialový flek, nad kterým jsem se slabě ušklíbla. 
Dala jsem se dál chodbičkou a přede mnou se zjevila velká místnost s několika překážkami, na které se dalo vylézt. Z ničeho nic jsem spatřila hlaveň cizí zbraně, trčící zpod jedné překážky. Mířila však jiným směrem. Instinktivně jsem se schovala zpátky do chodbičky a přemýšlela. V hlavě jsem si spočítala, kolik nás vlastně je. Skončila jsem u čísla šest- Já, Elyon, Orlando a další tři chlapíci. Nakonec jsem se rozhodla člověka sestřelit nehledě na to, kdo se schovával za maskou. Prudce jsem vykoukla i se zbraní z poza rohu a následně dvakrát zmáčkla rychle spoušť. Vnitřně jsem zajásala nad svým prvním sestřeleným. Ten zvedl ruce a odcházel poraženě pryč. Na jeho boku se krásně vyjímaly dva fialkové fleky. Výkřik se rozlehnul celou místností.
Pokračovala jsem dál a motala se mezi překážkami. Nakonec jsem uznala, že je docela riskantní se pohybovat, když jsem neznala své okolní prostředí. Tak jsem se usídlila na nejvyšší překážce s vyhlídkou na celou místnost. Ohlušovala mě nejen hudba, ale i vlastní zrychlený dech a tlukot srdce. Bylo to neuvěřitelné, místo krve mi v žilách pulzoval čistý adrenalin. Tak nabitá energií jsem se snad ještě v životě necítila. 
V tom jsem postřehla pohyb v jednom z otvorů z bludiště. Na určité místo jsem se zaměřila a ještě více se skryla za hledáček. Pozorovala jsem východ a v tom se v něm objevila další postava. Neváhala jsem a dotyčného, aniž by mě spatřil, sestřelila. Zpětný ráz už jsem ani nepostřehla. Opět jsem pocítila jakousi vnitřní radost a uvolnění. Zhluboka jsem se nadechla a podpořila proudící nadšení uvnitř sebe. Mé tělo najednou nepatřilo mě, ale stalo se jakousi bytostí, možná i hrdinou nebo dokonce gangsterem z filmu, který mohl naprosto všechno. Nic mě nemohlo zastavit a přemoct. 
Po chvíli mě vyčkávat na oběti přestalo bavit a tak jsem seskočila dolů z překážky. Vybrala jsem si jiný východ a opět se motala v bludišti. Oslňovaly mě světla reflektorů a tak jsem měla oči hodně přimhouřené. Z ničeho nic se do místnosti vpustil kouř a tak byla viditelnost o to horší. Ani se nedržel při zemi, jednoduše se rozptýlil po celých místnostech od podlahy po strop. Následující momenty byly díky této nárazové vychytávce o to silnější. 
Z ničeho nic jsem uslyšela několik rychle za sebou jdoucích výstřelů, hotovou přestřelku. Váhala jsem, zdali mám jít vpřed a přidat se, či vyčkat na přeživší a ty poté poslat zpátky za maskáčové závěsy. Zvolila jsem druhou možnost a tak pomalu postupovala vpřed. Když hluk ustal, pustila jsem se do rychlejší a odvážnější akce. Z ničeho nic se přede mnou objevil kdosi se zvednutými pažemi, nebýt mých rychlých reakcí, znovu bych jej střelila. Bylo zvláštní jej nechat jen tak projít, bála jsem se, že mi to vpálí přímo do zad. Ale tak se opravdu nestalo. 
Vrátila jsem se ke svému tahu a na konci bludiště se objevila v jiné místnosti. Specifikovala bych ji jako pokus o napodobení malého domku. Dokonce jsem se zjevila ve vystřílené kuchyni. Všude po podlaze se válelo nejen nádobí, ale i nějaké utěrky a umělá květina. Přišlo mi to až děsivé, jak vše vypadalo reálně. Neodolala jsem a sáhla po lžičce na fingované kuchyňské lince. Byla z plastu jako pro malé děti. Jednoduše se jednalo o domeček pro panenky v živé velikosti, tedy až na ty flekaté zdi. 
Přestala jsem vnímat detaily a nasadila své tempo na hledání zbylých členů, vlastně jsem ani netušila, kolik jich ještě zůstalo. Věděla jsem minimálně o dvou. Přešla jsem do další místnosti a tou byl obývací pokoj. Z ničeho nic jsem pocítila určitou bolest na svém rameni po výstřelu. Stočila jsem svůj pohled do strany a spatřila někoho se zbraní ve dveřích od jiné místnosti. Zvedla jsem ruce nad hlavu ve chvíli, kdy se opět rozsvítila světla a vypnula tvrdá hudba. Zjistila jsem, že muž, který mě sestřelil byl ten, který se znal s Orlandem. Matt, odtušila jsem. 
,,Seš dobrá! To bych od tebe nečekal, že zůstaneš tak dlouho!" chválil mě po návratu za ostatními. 
,,To bych od sebe taky nečekala." dodala jsem jen. 
Zjistila jsem, že mé rány schytal jeden z přátel Matta a Orlando. Byl pěkně nasupený, že ho sestřelila holka. Ale musel to překousnout. Čekaly nás další kola a já se nehorázně moc těšila.

,,Vítězem jsem oficiálně já," pronesl Matt egoisticky a Orlando na něj pobouřeně zahvízdal. Dal tak jasně najevo, že je z něj cítit nechutné sebevědomí. Měl obmotanou paži okolo Elyon a ta se jeho výlevům jen vesele smála. Ostatní tleskali a vybízeli Matta k prozrazení druhého místa. Neměli jsme na něj ani zdaleka, každou hru vyhrál, neměl ani jeden zásah. Hrával velmi často a měl to natrénované. I jeho zbrojní průkaz mluvil za své. 
,,Ano a konečně, nečekanou vítězkou naší nové skupinky se stala Nancy Duke!" zatleskal a spustil se veselý jekot Ellie, která skandovala mé jméno. Já na tím mávla rukou, ale to ji nezastavilo. Kluci se k ní nadšeně přidali. 
,,Gratuluji ti, jsi velmi talentovaná a doufám, že tě zde nevidíme naposledy." líbnul mě Matt letmo na tvář, což jsem ani v nejmenším nečekala. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do obličeje. S roztřesenými dlaněmi jsem si od něj převzala obálku s poukázkou na další hru pro čtyři lidi zdarma. Nemohla jsem přehlédnout i jeho vizitku s číslem a na zadní straně bylo napsáno -"Večeře?". Předstírala jsem, jak moc mě to potěšilo a poté si z ničeho nic vzpomněla na Leonii. Povzdychla jsem si nad faktem, že mi vlastně chybí a chtěla bych ji tady. Chtěla bych, aby se bavila, aby byla svá.  Abych také poznala její normální stránku, nejen tu vážnou a nepřístupnou Peterson, skrytou pod dominancí a všemi těmi smlouvami. 
Cestou domů se Orlando s Ellie o něčem horlivě bavili. Moc jsem je nevnímala, spíše jsem koukala z okna a pozorovala večerní oblohu v Portlandu. On u nás nakonec zůstal, s podmínkou toho, že mě v noci nevzbudí. Smáli se tomu, já s nimi. Ale ve skutečnosti jsem věděla, že toho moc nenaspím a jejich vina to nebude ani v nejmenším. 
Sotva jsem popadla telefon do ruky, zjistila jsem, že mám několik zpráv i zmeškaných hovorů. Postupně jsem si je pročítala a litovala jsem toho, že jsem si ten mobil nevzala a nechala jej sobecky doma. 

Odesílatel: Leonie Peterson
Příjemce: Nancy Duke
Slečno Duke, ráda bych, aby jste ke mě dnes přijela. Chtěla bych s vámi něco probrat. 

Leonie

Odesílatel: Leonie Peterson
Příjemce: Nancy Duke

Nancy, odpověz mi. Nemůžeš mě ignorovat. Zvedni ten telefon, teď hned.

Několik zpráv bylo protkáno spoustou zmeškaných hovorů a e-mailů. Poslední zpráva přišla sotva před několika minutami.

Odesílatel: Leonie Peterson
Příjemce: Nancy Duke

Jedu si pro tebe.

Tu esemesku jsem si musela přečíst alespoň desetkrát, abych uvěřila tomu, co je v ní napsáno. V ten moment se mé srdce dalo na plné obrátky a absolutně jsem netušila, co mám dělat. Chtěla jsem se schovat pod postel jako malé dítě. Dostala jsem neuvěřitelný strach, ale tížily mě i výčitky svědomí. Mohla jsem si za tohle sama. I když jsem si uvědomovala, že se ke mně nechovala zrovna hezky, když jsem dnes z práce odcházela. Proto jsem nakonec telefon odhodila a doufala, že nepřijede...