ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 23.

Stanula jsem před domem nevyslovitelných rozměrů. Mé tělo se najednou ocitlo v nějakém paralelním vesmíru. První, jež si přitáhlo mou pozornost ještě z okénka auta, byla kašna z jasně bílého kamene, stojící před domem. Byla večer kouzelně osvícená ze všech stran. 
Nemluvě o zahradních keřích okolo schodů k domu, které byly střižené perfektně do bezchybných útvarů, jež bych snad ani nedokázala pojmenovat. Vdechla jsem do svých plic nenahraditelnou vůni šeříků a rozplývala se nad tím. 
Leonie mě vedla dál ke dveřím, kde nám dva muži v kravatách s vysílačkami otevřeli s přáním krásného večera. Vypadali nebezpečně a přesto sympaticky. Ale jako zloděj bych si sem doopravdy netroufla. I jako host jsem si přišla maličko nesvá. A to i v krvavě rudých šatech, které jistě nemálo přitahovaly pozornost. Leonie se sladila do ebenově černé a působila výhrůžně až děsivě, přesto neodolatelně a sexy. Chlapi po ní museli tak nehorázně šílet. 
Uvnitř domu nás přivítaly dvě služebné a vzaly si naše kabátky. Obě byly sladěné v decentních bílých sukních a černými topy. Dokonce i účes měly stejný.
,,Vítáme Vás!" objevila se za rohem postarší žena v jednoduchých kalhotech, košili sněhově bílé barvy a svetříku. Zářila z ní pozitivní energie, typovala bych ji na psycholožku nebo doktorku. Velmi sympatická žena. 
,,Dobrý večer, jsem Nancy Duke." podala jsem jí ruku a ona ji s laškovným úsměvem přijala. Stisk dlaně měla jen velmi slabý. 
,,Moc mě těší, Nancy! Jmenuji se Helena a toto je můj manžel Charlie." představila muže, stojícího po jejím boku. 
,,Také Vás rád poznávám." stejně tak si se mnou podal ruku. Vše bylo zdvořilé a formální, přesto milé a bylo na všem něco málo blízkého. Nejednalo se o typické zbohatlíky, to skutečně ne. Oba působili velmi přátelsky. 
,,Pojďte, už na Vás čekáme." vedla nás s Leonií do další místnosti v přízemí a to hned nedaleko chodbou dozadu pod schody. Minuli jsme sál olympijských rozměrů a také kuchyni, ve které se konaly horlivé přípravy na rodinnou večeři. 
V jídelně na mě čekalo překvapení. Stála zde Elyon po boku Orlanda. Neviděly jsme se už nějakou dobu, nejspíše se o pozvání na tuto akci dozvěděla stejně tak, jako já- na poslední chvíli. Zajímalo by mě, jestli její krásné tyrkysové a velmi upnuté šaty taktéž vybíral Orlando. Má stejné tendence jako Leonie? Maličko jsem se nad tím musela zamyslet. 
,,Jsem Lee Peterson. A ty musíš být Nancy." krátce mě objal vysoký, téměř dvoumetrový muž. Byl velmi milý a přišel sám bez doprovodu. Nejstarší bratr Leonie. Ona sama, podle toho co jsem četla, byla prostřední v pořadí, i když adoptovaná. 
,,Ano, ano to jsem." přikývla jsem krátce. ,,A Orlando, my se už známe." zazubila jsem se vzhledem k tomu, kdy jsme musely naslouchat jeho hrátkám s mou spolubydlící. Maličko do mě přátelsky šťouchnul. 
,,Nepřipomínej mi to." vrátil mi stejně tak šílený úsměv a maličko se začervenal. 
,,My jsme se dlouho neviděly." zazubila se Ellie a přitáhla si mě k sobě. 
,,Elyon. Uškrtíš mě." vykoktala jsem. 
,,Tak se posaďte, zanedlouho nám začnou nosit na stůl!" svolala své děti Helena, a tak jsme ji všichni bez váhání uposlechli. 

,,Nancy? Odkud pochází Vaše rodina?" optal se Charlie, když Ellie dovyprávěla svůj osobní příběh. S Orlandem se k sobě velice měli a ani v nejmenším netajili svůj vztah. Moc jim to společně slušelo. Doufala jsem, že jim to společně vydrží opravdu dlouhou dobu. 
,,Z Denveru. Mám také tři sestry v mladším věku." obeznámila jsem je maličko se svou rodinou. 
,,To je úchvatné. A jezdíte za svými rodiči často?" zajímala se dále Helena. 
,,Obvykle ano, ale teď od doby co jsem nastoupila do Peterson Global jsem v Denveru nebyla." 
,,To je smutné." věnovala následně pohled své dceři. ,,Nedáváš dostatečné volno svým zaměstnancům?" 
,,Cením si tvrdé práce svých zaměstnanců." upila ze své sklenky vína nervózně má nadřízená. Najednou s jejím chladným chováním ve zdejších chvílích jsem nechápala, proč jsem zde. Nebyla jsem nic víc, než jen osobní asistentka Leonie Peterson. 
,,Ráda bych Vás po dezertu pozvala ke společné hře." slabě zatleskala nadšením Helena Peterson ve chvíli, kdy už ostatní dojídali tyraminu a čokoládový fondán.
,,Moc se omlouvám matko, ale slíbila jsem Nancy, že ji zde krátce provedu. Později se k Vám připojíme." odložila svou prázdnou skleničku a postavila se. Byl to signál pro mě, že ji mám následovat. Tak jsem jí poslušně s poděkováním za úžasnou večeři kráčela v zádech. Nemohla jsem si nevšimnout laškovného úsměvu Heleny, který věnovala svému manželovi. Tušili něco?
Leonie mě vedla dále do domu až k proskleným dveřím do zahrady. Všude vládlo naprosté ticho a ve vzduchu se mísila vlhkost s vůní květin. Blíží se bouřka, pomyslela jsem si. Minuly jsme bazén a dalších několik okrasných zahrádek.
,,Kam jdeme?" 
,,Na mé nejoblíbenější místo tady." odpověděla s úsměvem.  Následně mě popadla za ruku a společně jsme bok po boku kráčely po kamínkové cestě lemované alejí stromů Sakury. Na jejím konci stál obrovský skleník obrostlý břečťanem. 
,,Zimní zahrada." osvětlila mi Peterson a následně vešla dovnitř. Žasla jsem. Skleněná střecha se tvarovala do špičky. Panovalo zde slabé světlo. Vše bylo zútulněné a sladěné do tmavého dřeva a béžové barvy- stůl i velmi pohodlně vyhlížející křesla. Veškeré okna lemovaly okrasné exotické květiny, převážně orchideje. 
,,Je to tu překrásné." prohodila jsem, když jsem se maličko rozkoukala a společně se usadily do křesel. 
,,Trávila jsem tu veškerý čas, když jsem bývala mladší. Milovala jsem klid a samotu." podotkla spíš tak pro sebe. Létala zaujatě po okolí a koutky úst se jí vykreslily do užaslého úsměvu. 
,,Proč tě adoptovali?" vyřkla jsem otázku, která mě tížila už velmi dlouhou dobu. Jí se na ten popud mihl ve tváři tmavý a děsivý stín. Stín strachu a pochybností. A nenávisti. 
,,Má minulost zůstane navždy uzamčená." odpověděla mi frází, kterou měla jistě dobře nacvičenou. Na toto se nedalo totiž vůbec nic odpovědět. Řekla jsem si, že pokud bude chtít, řekne mi vše jednou sama. 
,,Nancy," oslovila mě a stočila svá čokoládová kukadla mým směrem. Vyčkávala jsem netrpělivě na její následující slůvka. Ale žádná nepřišla. Jen se ke mně naklonila a políbila mě něžně na rty. Jen letmo a přesto jsem z ní cítila vášeň. 
,,Vrátíme se." zavelela a vstala ze svého místa.

,,Už jsi tady byla několikrát a stále žasneš nad vším, co zde vidíš." poznamenala, když jsem odložila svůj kabátek na gauč. Opět mě vytrhla od pohledu na noční Seattle z oken jejího "skromného" bytečku. 
,,Ano." přikývla jsem a vrátila se k ní. Vyčkávala na mou blízkost. Obmotala své paže okolo mých boků a zadívala se mi zhluboka do očí. 
,,Chtěla bych tě vzít do své rudé herny." šeptla chtivě a to mě donutilo si zkousnout spodní ret. Byla jsem zvědavá a jedna má část to chtěla. Ale další uvnitř mě volala k úniku, plná strachu a nejistoty. 
,,Ale ještě jsem nepodepsala smlouvu." snažila jsem se z této situace rozumně vyháčkovat a vybočit. Ale i toto měla Leonie Rose Peterson promyšlené. 
,,Jsem si toho zcela vědoma. Ale koho zajímá nějaký formální podpis?" 
,,Tebe." odvětila jsem jí okamžitě a ona se pobaveně ušklíbla. Vzápětí na to se mi opět vrhla chtivě do polibků. 
,,Věříš mi?" optala se tiše. Jen jsem přikývla k souhlasu, ale jistá jsem si tím zcela nebyla. Rozhodla jsem se nyní následovat své srdce a tělo. Rozum jsem zabalila do krabice a poslala vzdušnou čarou do Portlandu. 
,,Tak pojď." popadla mě za ruku a pomalu vedla do prvního patra. Byla jsem napnutá jako tětiva u luku a stále jsem létala pohledem ze špiček mých bot na Leonii a zase zpět. Můj dech byl mělký a tep zrychlený s každým krokem, kdy jsme se blížily k dané místnosti. 
Zastavila a zastrčila klíček do zámku. Ten s cvaknutím otevřel dveře a Leonie vešla. Já se zatím neodvážila jít dál a jen ji pozorovala. Když ale zjistila, že ji nenásleduji, otočila se mým směrem a natáhla svou paži. Vydala jsem se proto za ní. Opět mě pohltila povědomá vůně levandule a dubového dřeva. Mé oči si chvíli zvykaly na přítmí, bylo docela příjemné. 
,,Počkej chvíli." její hlas byl klidný a tichý. Nejdříve zavřela dveře a následně popadla jeden z bičíků, který měla pověšený na dřevěném vyřezávaném hadovi. Vracela se ke mně ladnými kroky a mě se zmocnil neuvěřitelný strach. 
,,Nastav ruku." rozkázala mi a tak jsem předpažila. Ona si ji otočila dlaní vzhůru a přikrčila mi ji blíže k tělu. S narůstající nejistotou jsem měla pocit, že se celá třesu jako stromy ve vichru. 
Následně přiložila kožený konec k mému krku. Leknutím jsem sebou trhla a ona se zamračila. Pozorovala jsem její další pohyb s bičíkem, který táhla po délce mé klíční kosti, ramena a poté na holou paži dále k dlani. Rozmáchla se a slabě mě do ní udeřila. Ozvalo se slabé plesknutí. Opět jsem se vylekala, ale ne díky strachu nebo bolesti, nýbrž toho, že se žádná očekávaná bolest nedostavila. 
,,Bolelo to?" optala se zcela vážně. 
,,Ne." odvětila jsem jí rozhodně a v tu chvíli ze mě veškerý strach opadnul. 
,,Vidíš? Strach je jen ve tvé hlavě." odhodila bičík a přimknula se ke mně. Kousla mě do spodního rtu. 
,,Jsi tak sladká, Nancy." šeptla vzrušeně a já jí vzdychla do úst. Následně mi rozepnula šaty i podprsenku. Obě části oblečení odhodila na rudý mramorovaný stůl nedaleko nás. 
,,Když řeknu, abys na mě čekala v místnosti, přijdeš takhle. Budeš klečet před postelí a vyčkávat na mou přítomnost." poručila a já odhodlaně přikývla. ,,Rozumíš?" 
,,Ano, Madam." 
,,Fajn. Udělej to." šeptla mi do ucha a tak jsem se vydala k posteli. Klekla jsem si a položila ruce na stehna. Slyšela jsem jen kroky, odcházející do vedlejší navazující místnosti..