ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 37.

,,A kdy mě provedeš ve svém novém bydlení?" zajímala se Leonie, když přede mě postavila skleničku s polosladkým bílým vínem a sama se usadila pohodlně naproti mě. Vždy působila sebejistě a velmi vyzývavě, v jakékoliv situaci a snad za jakýchkoli okolností. Opřela se o opěradlo a upila ze své skleničky. Zvídavě mě pozorovala a trpělivě vyčkávala na svou odpověď. 
,,Až si to zasloužíš. Tobě totiž, jak tě znám, by se nejvíce líbila ložnice a dál bychom se už snad ani nedostaly." věnovala jsem jí velmi neuspokojivá slova a ostře provokativní pohled. Zamračila se, ale já věděla, že se jí to líbí, má troufalost a odhodlání. 
,,Jsi nezlomná." podotkla. ,,A když už jsme u toho," sáhla po papíře, ležícím na stolku před námi. Věděla jsem, oč jde. Zahleděla jsem se do vlastní verze smlouvy mezi "Podřízenou" a "Dominující". Jen jsem si na to vzpomněla, proběhnul mi mráz po zádech. 
,,Prošla sis ji?" vydechla. 
,,Ano, trochu." přikývla jsem. ,,Opravdu je tu několik, ehm, činností, které bych zařadila do krajních mezí či zcela vyřadila, pokud by to bylo možné." 
,,Jistě." souhlasila zcela bez váhání. ,,Počínaje tvou novou adresou." ušklíbla se s připomínkou vůči předešlému tématu. 
,,Takže ji podepíšeš?" viditelně se nadchla. Narovnala se, odložila smlouvu a v očích jí zářily lesklé jiskřičky. Sledovala každý můj pohyb jako ostříž. 
,,J-já nevím." vykoktala jsem. ,,Stále si nejsem jistá, zdali bych toho byla schopná." špitla jsem a uhnula pohledem. Věděla jsem, že pokud bych to odmítla, nic bychom spolu už nemohly mít. Nic. To mě děsilo ze všeho nejvíce a najednou jsem nechápala, proč jsem vůbec váhala o tom hloupém podpisu. 
,,Čeho schopná?" 
,,No," zamyslela jsem se chvíli a nastalo hrobové ticho. ,,Tohohle." mávla jsem se smlouvou nad hlavou a odložila ji vedle sebe na gauč. 
,,Nedokážu si představit, že bych bez tebe měla být. Ale zároveň chci normální vztah. Proč nemůžeme být jako normální páry? Chodit do kina a na procházky?" napadlo mě. Byla jsem zcela odhodlaná vyjednávat za svou nepsanou svobodu. 
,,Nancy, prostě jsem taková. Pochop to." odložila skleničku a odvrátila svůj pohled k oknům s nočním výhledem na celý Seattle. Byl opět neodolatelný a překrásný. 
,,Vysvětli mi to, prosím. Co jsi myslela tím, že bys s mužem dobrovolně nic neměla? A proč jsem jediná zcela neznalá, kterou sis vybrala? Proč vůbec tohle všechno?" sypala jsem jednu otázku za druhou. Z její tváře se vytrácela jemnost, kterou jsem znala a nastupoval chlad a odstup. Hleděla s prázdným pohledem do dáli, jako by se zcela ztrácela ve vlastních myšlenkách a představách, nevnímala okolí ani realitu, natož mě. 
,,Mé dětství nebylo úplně růžové a má to jistý,.. dopad. Tohle ti musí stačit. Nejsem schopná mít sladký čokoládový vztah." sjela si mě z ničeho nic káravým až bodavým pohledem. Vyděsila jsem se, ale má vnější lvice hodlala bojovat dál. 
,,Jak to myslíš? Ale vždyť jsme nyní těch několik týdnů spolu byly a vše bylo krásné." vzpomínala jsem a potlačila některé chvíle, kdy jsme se neshodly. Chvíle, jako například kdy přijela ke mně domů téměř bez ohlášení nebo mi desetkrát volala a psala e-maily, když jsem byla s Orlandem a Elyon. 
,,To je něco jiného." 
,,Předstírala jsi to?" 
,,Ne." odsekla mi okamžitě. 
A v tu chvíli jsem už nevěděla co říct. Chtěla jsem odsud najednou pryč, do vlastního ničím nerušeného bytu, zachumlat se pod peřinu a přemýšlet. Spát. Měla jsem tolik otázek, na které nejspíš nikdy nezískám odpovědi a to mě užíralo. 
Nastalo nekonečné ticho. Několik dlouhých minut se nedělo vůbec nic. Ona hleděla ven nebo do své skleničky s vínem a já ji pozorovala a čekala, jestli něco řekne. Atmosféra houstla a dala by se krájet. Do momentu, kdy jsem to nevydržela a prudce vstala. 
,,Půjdu spát." vyhrkla jsem najednou a popadla svou kabelku. Ona mě jen nechápavě pozorovala na cestě do její ložnice. V tu chvíli jsem se otočila na patě a se slovy - ,,Promiň, vždyť ty se mnou nechceš spát ani v jedné posteli." jsem se odebrala ke schodům do mně přidělené sterilní místnosti nahoře v patře. Ani jsem nepomyslela na sprchu a vpadla do ledově studených peřin,  bez vůně. Ani materiál mi nepřišel příjemný, jednalo se o pouhé plátno. Už teď jsem věděla, že tuto místnost budu ze srdce nenávidět.

Musela jsem usnout, napadlo mě, když jsem se protáhla a cítila teplé sluneční paprsky na své odhalené kůži. Netušila jsem kolik je hodin ani co je za den či rok. Natož jak se jmenuju, kde jsem nebo co se stalo včera s nějakou osobou dole v obýváku. Několik krásných vteřin mi bylo všechno ukradené, než jsem otevřela oči a můj pohled se setkal s cizím. Uvnitř mě hrklo a já sebou leknutím trhla. Vytáhla jsem se do sedu a opřela o čelo postele.
,,Dobré ráno. Nechtěla jsem tě vzbudit, ale už tak je docela pozdě a já chtěla, aby sis to stihla sníst." položila brunetka opatrně tác kousek ode mě a já se zadívala na úžasně vypadající toasty a nakrájenou zeleninu. Na noční stolek mi ještě položila skleničku s jablečným džusem a já se nestačila divit. Byla jsem ohromená a okouzlená. 
,,Čímpak jsem si to zasloužila?" zajímala jsem se a protřela si obličej, doufajíc, že mě to probere. Potřebovala bych si umýt zuby a opláchnout se, cítila jsem se hrozně nekomfortně a neformálně, špinavá a nelidská. 
,,Přijmi to jako mou omluvu za včerejšek, prosím. Chci ti více naslouchat." poznamenala a to mě překvapilo o to víc. Uznala vlastní chybu? Najednou jsem si přišla i provinile. 
,,To já se omlouvám, neměla bych ti tolik zasahovat do věcí, o kterých mluvit nechceš." povzdychla jsem si. 
,,Nesnáším hádky." podotkla najednou brunetka s vysokým drdolem, když jsem se zakousla do teplého toastu s více druhy sýra, kořením a nějakou mne neznámou úžasnou omáčkou. 
,,Nehádáme se, jen komunikujeme. A mimochodem, ty toasty jsou dokonalé." rozplývala jsem se a myslela že začnu brečet, když jsem si uvědomila svůj vlastní hlad a nepopsatelnou chuť v mých ústech. 
,,Vážně? Dej mi ochutnat." natáhla se, s úmyslem si sama kousnout, ale já jí rychle uhnula. 
,,Ne, v žádném případě! Ty jsou jen moje!" vypískla jsem jako malé nezbedné dítě. Leonie nasadila smutný výraz štěněte, ale ani ten mě neoblomil. 
,,No tak!" naléhala, ale já jen kroutila hlavou a ještě provokativně ujídala vesele dál. 
,,A dost!" popadla toast přímo z mého talířku a vyšvihla se na nohy. 
,,No to ne!" vyjekla jsem a ona už se hrnula ke dveřím ložnice s troufalým vítězným úsměvem na rtech. 
,,Vrať to ty zlodějko!" hodila jsem po ní polštář se smíchem, ale to už byla dávno pryč...

Pro Cutie...