ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 17.

Sotva jsem se vrátila domů, Elyon mě zasypávala všetečnými a velmi zvědavými dotazy. Zkoumala mě svými pomněnkovými kukadly, div mnou její pohled nepošel skrz na skrz. Moc jsem si nechtěla povídat, přesto mě nenechala jen tak jít. 
,,Musím si vybalit, Ellie." namítala jsem a snažila se kolem ní proklouznout. Jemně mě však uchytila za paži a zastavila tak můj určený krok.
,,Celá záříš a já chci vědět proč. Neměla to být jen pracovní cesta?" stále očividně nechápala, oč tu běží. Kéž bych já sama věděla.
,,Ano, byla to jen pracovní cesta." odpověděla jsem a zamyslela se nad významem svých slov. Nevím, zdali by se ty tři dny daly nazývat pracovními, když jsem se ani jednou neúčastnila žádné schůzky ani ničemu tomu podobnému. 
,,Aha." nasadila troufalý úsměv a zkřížila si paže na hrudi. 
,,Už musím jet, čeká mě dlouhá cesta do Vancouveru. Chtějí se mnou projednat podmínky ve vydavatelství. A Orlando se nabídnul, že mě sveze. Tak se zatím měj!" popadla svůj lehký kabátek a vrhla se do vlhkem prosycených ulic Portlandu. Zase celou noc pršelo, jak bylo v těchto jarních dnech zcela zvykem. Osvobozeně jsem si oddychla a postavila vodu na čaj. Plánovala jsem se začíst do nějaké knížky, případně ulehnout ke spánku. 
Sedla jsem na postel, když v tom mi zavibroval telefon na stole. Nejdříve jsem to ignorovala a vrhla se do vybalování svého skromného kufru. Měla jsem vzato, že se jedná opět o nějaký zajímavý dotaz Elyon. Uvědomila jsem si však, že s Orlandem po boku musela na vše zapomenout. Zvedla jsem se a dlouhými rychlými kroky se přesunula po místnosti. Přišel mi mail.

Odesílatel: Leonie Peterson
Příjemce: Nancy Duke
Předmět: Společný večer

Slečno Duke,

velmi mi chybí Vaše přítomnost. Co byste řekla na společné setkání nad sklenkou vína?
Leonie Peterson 

Výkonná ředitelka Peterson Global s.r.o. 

Chce mě vidět a to jsme se oddělily sotva před pár hodinami. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť jsme se měly setkat zítra v práci, proč mi tedy psala mail? Ale musela jsem si přiznat fakt, že mi také chyběla. Její uhrančivý pohled, opředený tajemstvími a krásný velmi vzácný úsměv. Nemluvě o její přitažlivé vůni a sladkých rtech.
Klikla jsem na kolonku 'Odpovědět'. 

Odesílatel: Nancy Duke

Příjemce: Leonie Peterson

Předmět: Společný večer

Paní Peterson,
velmi ráda s Vámi strávím čas mimo pracovní dobu. Ohledně místa setkání se budete chtít domluvit zítra?
Nancy

Několikrát po sobě jsem si četla podlou zprávu, kterou jsem neustále mazala a zase dopisovala, opravovala a stejně jsem nebyla nikdy spokojená. Nedokázala jsem jednoduše formovat slova do vět. Najednou bylo tak těžké vůbec něco dát dohromady tak, aby to mělo smysl. Zvlášť, když se jednalo o ni. 

Odesílatel: Leonie Peterson
Příjemce: Nancy Duke
Předmět: Společný večer

Ne, zítra dopoledne si můžete odpočinout. Vyzvednu si Vás v sedm.
S přáním pěkného večera,
Leonie Peterson
Výkonná ředitelka Peterson Global s.r.o.

Odložila jsem telefon a vrátila se ke kufru a špinavému oblečení. Zítra jsem nemusela do práce a ještě jsem si večer měla vyjít s Peterson. No není to krásný pracovní život? Plácla jsem sebou do postele a začala se hlasitě smát. Nikdy jsem nepociťovala tak silné emoce, vyjadřující radost a štěstí.

,,Ahoj," pronesla jsem s úsměvem, sotva jsem vykročila ze dveří. Leonie se sebevědomě opírala o svou motorku a já vnímala její intenzivní pohled, patřící jen mně. Naplňovalo mě to sílou. 
,,Ahoj," její troufalý výraz mne dostával. ,,Připravená?" mrkla na mě a opět mi podávala helmu. Tentokrát jsem ji bez váhání přijala a nasadila si ji. 
Čekala jsem, že se usídlíme v nějaké malé restauraci. Ale tak se nestalo. Zamířila rovnou na dálnici a do Seattlu. Polilo mě horko a nepříjemný pocit, přesto jsem Peterson bezvýhradně věřila. Opřela jsem se o její záda a pozorovala míjející se okolí lesů a později domků až mrakodrapů. Bylo to místy děsivé uvědomění a přesto krásné, lidská technologie se hrnula dopředu neuvěřitelnou rychlostí. 
Naše cesta skončila v podzemních garážích, kde jsem se nacházela už minulý týden. Chtěla mě vzít k sobě domů. Vzpomněla jsem si na jí slíbenou prohlídku, i když jsem si tak docela nebyla jistá, co tím myslela. 
Opět jsem obdivovala překrásný výhled na celý večerní Seattle, který upadal s posledními paprsky slunce do tmy. Byl to překrásný pohled. Zatímco já fascinovaně pozorovala soumrak, Leonie pozorovala mne. 
,,Jaké máš ráda?" optala se, jakmile jsem ji následovala do bytu. Zastavila jsem se na stejném místě, jako posledně. Nedaleko schodů s pohledem na obývací místnosti s gauči, krbem a výhledem na město. 
,,Ehm, co?" vytrhla mě ze zamyšlení a já neměla nejmenší tušení, o čem to mluvila. Pobaveně se nad tím usmála. 
,,Víno. Jaké máš nejraději?" vyptávala se zvědavě s jiskřičkami v očích. Chvíli trvalo, než mé mozkové neurony zpracovaly otázku a dokázaly vyhodnotit správnou odpověď.
,,Bílé polosladké?" vypravila jsem ze sebe křečovitě. Doufala jsem, že to nebylo moc konkrétní. To jsem však ještě neznala hranice Leonie Peterson- žádné neexistovaly. 
,,Mám tady jedno výborné z roku 1953." doprovázená těmito slovy zmizela ve vedlejší místnosti. Neměla jsem odvahu jít za ní, či se jen vůbec hnout z místa. Létala jsem pohledem po místnosti a zavadila jím o krásný křišťálový lustr nade mnou. Přišlo mi, že zde vůbec nezapadal. Vše bylo tak moderně zařízené a ten lustr bych přiřadila tak do klasicistního období. 
,,Nebudeš tam stát celý večer, že ne?" pozvedla jedno obočí, což jsem nikdy neuměla. Bylo to fascinující. 
,,Ne, asi ne." donutilo mě to k úsměvu a přiblížila jsem se k ní. Usadily jsme se společně na gauči u konferenčního stolku. Podala mi jednu vysokou skleničku s vínem a já okusila. 
,,Jak poznáš, že je víno dobré? Jakože stářím a rokem? Mi to přijde všechno stejné." pronesla jsem a myslela, že se propadnu do země. Přeci jen to byla nezkušenost a bohatí si v tomto velmi libují. 
,,Jednoduše pro neznalce," začala a ušklíbla se. ,,Zdravé víno se vyznačuje průzračnou čirostí a zároveň starší bílé víno je tmavší. Také když si přivoníš, rozeznáš jak moc je intenzivní. A chuť musí být silná a stejně tak dlouhodobě působící v ústech. Dokonce se i měří dochuť vína." spustila a já se už tak ztratila. 
,,To je fantastické." pokusila jsem si ke skleničce přičichnout, ale nic mi to nedalo. ,,Bohužel na to asi nemám buňky." dodala jsem a ona se slabě zasmála. Už jsem nevnímala téměř nic, jen mi v hlavě stále dokola běžel ten krásný zvonivý zvuk, leč krátký, tak krásný. 
,,Třeba na to časem přijdeš." mrkla na mě a napila se. 
,,Jsi připravená na prohlídku?" odložila skleničku a vyčkávala na mou odpověď. Najednou jsem se začínala bát toho, co pro má přichystané. 
,,A-asi ano?" vykoktala jsem a tak vstala. 
,,Pojď." podala mi ruku a vyvedla mě z obývacího pokoje ke schodům. Mezitím se pustila do vysvětlování.
,,Víš, mým hlavním zájmem je kontrola. Nad vším co se pohybuje okolo mě." začala a já nechápala, přesto jsem ji nechala vést mne za ruku do patra. 
,,O čempak to mluvíš?" neudržela jsem svou otázku za zuby v nepříjemném tichu. Vnímala jsem jen klapání našich bot po dřevěných schodech a mé zběsile bijící srdce.
,,Měla bys vědět, do čeho jdeš." pokračovala a s každým dalším krokem či slovem mne doháněla k šílenství. Ovládalo mne zmatení a touha všechny záhady pochopit, dostat na světlo.
,,Do čeho jdu?" zopakovala jsem po ní. 
,,Ano. Není to tak jednoduché." její tajemství mě dostávala do rozpaků. Chtěla jsem odpovědi a nyní jsem cítila, že je brzy dostanu. Popadl mě strach a chuť utéci. Váhala jsem, zdali vůbec něco vědět chci. 
Dostaly jsme se do úzké bílé chodby. Stěny byly poseté obrazy nejrůznějších krajinek i abstraktních předmětů či postav. Leonie se zastavila přede dveřmi na téměř samém konci chodby. Vytáhla svazek několika málo klíčů z kapsy u kožené bundy a bez váhání jej strčila do zámku, ozvalo se cvaknutí. Byla jsem více než zvědavá, co se za nimi nachází. Fotografie? Nebo nějaký druh zábavy pro bohaté? Možná kočičí útulek, napadlo mě a musela jsem se usmát. Všechno bylo zcela absurdní. 
,,Za těmi dveřmi se nachází místnost, ze které můžeš kdykoliv odejít. Jediný hovor a Ryan tě odveze domů nebo kamkoliv budeš chtít. Nebo můžeš zůstat přes noc. Jakékoliv rozhodnutí bude jen na tobě a já ti v ničem nebudu bránit." sáhla po klice a svůj velmi intenzivní pohled mi věnovala, vypadala vážně a o to více mi naháněla strach. Už jsem tak moc chtěla vědět, co Leonie skrývá. 
,,Otevři je." pobídla jsem ji a tak se zhluboka nadechla a stáhla kliku níže. Dveře se otevřely. Zela v nich jen černočerná tma. Peterson se pustila dovnitř a na zdi rozsvítila světla pomocí lesklých vypínačů. Já váhavě a ovládnutá strachem zůstala stát na místě. Zhluboka jsem se nadechla a vnímala kyslík v plicích, jako bych se s krokem vpřed měla potopit do hlubokého, ledového a tajemného jezera...