ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 41.

U Harryho jsem byla jen jednou se spolužáky z vysoké, když jsme se v prváku potkali s Elyon. Zorganizovala to a hodila naše seznamování do této restaurace na základě nějaké recenze. Do dneška si budu pamatovat zprvu mlčících pár lidí a později téměř nerozlučné přátele- Kelly, Jakea, Gerarda, Leona, Elyon a mou maličkost. Od té doby jsme tu nebyli, ale když jsem dnes ráno jela do práce, musela jsem změnit trasu kvůli náhlé uzavírky a restauraci u Harryho minula. Je to dlouho, co jsem si na ten den vzpomněla.
Usadila jsem se pro svůj vlastní komfort ke stolu v rohu s vyšší sedací soupravou a výhledem na celou místnost včetně dveří a baru. Objednala jsem si vodu s citronem a vyčkávala. Nejméně patnáct minut se nic nedělo, což mě znepokojovalo, dokonce i číšníka, který se mě co pět minut chodil ptát, jestli si zatím opravdu nic víc nepřeji. Měla jsem chuť to vzdát a říkala jsem si, jak jsem hloupá. Ale pak jsem si snažila připomínat, jaká Leonie skutečně je a že mi začne věřit až časem. Alespoň jsem v to doufala. Doufala jsem, že nebudu jen další žena v rudé místnosti, která jí zajišťuje zábavu na víkendové večery.
Mou filosofickou chvilku plnou domněnek doslova přerušilo otevření dveří, ve kterých se jako zázrakem objevila Leonie Peterson v celé své kráse. Upravená v krémových šatech lemujících její dokonalou postavu, černým lehkým kabátem a lodičkami. Všimla jsem si, že ji následuje Ryan. Mile jsem se usmála a vstala, abych ji objala.
,,Moc ráda tě vidím, Nancy." objetí mi pevně opětovala a následně jsme se usadily naproti sobě. Ryan se zaplul ke stolu kousek od nás, aby měl vše na očích a zároveň nás nevyrušoval.
,,Jaký jsi měla den?" vyptávala se mě a mezitím si objednala u číšníka sklenku nějakého vína, jehož název jsem ani nedokázala vyslovit. Číšník značně znervózněl, jistě Leonii Peterson znal. Vlastně jako celý Seattle a západní pobřeží.
,,Přínosný. A ty? Pročpak ses zpozdila?" nemohla jsem se nezeptat. Naoko jsem vybírala jídlo, které si dám, i když jsem tak učinila už před dosti dlouhou dobou.
,,Volala mi Kelly, ohledně záležitostí v Německu. Jinak bych nedovolila, aby mi cokoliv vstoupilo do naší schůzky." pronesla tuto větu jako samozřejmost. Přesto jsem měla tendence činit se nedostupnou a uraženou. Chtěla jsem, aby se snažila a dobývala mě. Věděla jsem, že se jí to nakonec stejně povede. Ale přesto jsem tuto hru chtěla hrát, dokud to bylo možné.
,,Jistě." odvětila jsem jen.
,,Pročpak jsi vybrala právě tuto malou restauraci?" zajímala se po chvíli mlčení. 
,,Byli jsme zde jednou s Ellie a dalšími našimi spolužáky z vysoké. A není to daleko ani pro tebe, ani pro mě." pokrčila jsem nad touto otázkou nezaujatě rameny a odložila jídelní lístek. V ten moment k nám přicupital mužík v košili a naše přání si pečlivě zapsal. Už jsem se nemohla dočkat svých gnocchi se sýrovo špenátovou omáčkou a kuřecím masem. Od rána jsem si stihla dát akorát kafe a jablko. V mém prázdném žaludku se rozléhalo kručení v ozvěnách. 
,,Nancy, chtěla jsem se ti omluvit za tu poslední noc. Neměla jsem na tebe být tak hrubá. Odpusť mi to, prosím." pronesla smutně a prolomila ledy mezi námi.  
,,Vím, že je pro tebe těžké se mi otevřít. Ale když to uděláš, bude lépe tobě a já budu vědět, že ti na mně záleží." vysvětlila jsem jí svůj postoj.
Bylo pro mě nepopsatelně trýznivé nic nevědět. Všechny důvody toho, proč byla navenek tak chladná, proč bere onu neziskovou organizaci Kelly Nelson tak vážně nebo proč je domina, mi byly skryté. A já nevěděla, jestli bych s tím zvládla žít- s největší pravděpodobností bohužel ne. 
,,Můžeme o tom mluvit, ale ne tady a takhle." rozhlédla se kolem sebe, upozorňující na jen hrstku lidí okolo nás. Chápala jsem ji. 
,,Jistě. Můžeme pak jít ke mně. I tak jsem ti chtěla ukázat, jak jsem ten byteček zútulnila." usmála jsem. I jí se viditelně zlepšila nálada.
,,Mám později ještě nějakou schůzku a vyřizování, ale večer bych ráda dorazila." přikývla a upila ze své sklenky s bílým vínem. Působila spokojeněji a uvolněněji. 
,,Fajn, budu čekat." 
,,Nemám ráda, když se hádáme." oddychla si úlevně.
,,Nehádáme, tomu se říká konverzace. Jedna strana mluví, druhá naslouchá a naopak. Pak se řeší problémy a případně hledá kompromis." ušklíbla jsem se pobaveně. Bylo vtipné Leonii učit vzájemné komunikaci a tvoření kompromisů. Byla očividně zvyklá buď jen na rozdávání rozkazů, nebo přímý ústup z mladšího věku. 
,,Samozřejmě, slečno Duke." vrátila mi to i s troufale lišáckým pohledem a mrknutím. Všichni by museli být slepí, aby jí okamžitě nepadli k nohám s úžasem.