ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part 4.

Nancy Duke 

,,Ano, jistě. Vyřídím. Přeji Vám krásný den." položila jsem dnešní už snad desátý hovor a sáhla po kalendáři. Zapsala jsem do zítřejší malé mezery schůzku s jistou Kelly Nelson, výkonnou ředitelkou malé společnosti. Nezisková organizace, pomáhající zneužívaným dívkám. Víc jsem o této společnosti nenašla. Působila v telefonu jako milá žena, avšak také jsem nemohla přeslechnout tlak, který na mě vyvíjela. Potřebovala s Leonií Peterson mluvit ve velmi brzké době a mě nechtěla ani slovem naznačit proč. Nebyla to má starost. 
Vstala jsem ze židle a vydala se do kanceláře Peterson, oznámit jí, že ji zítra čeká další schůzka. Netušila jsem, zdali z toho bude nadšená či ne. Vždy, když jsem k ní šla, měla jsem špatný pocit. Jako bych ji snad měla vyrušovat každou chvíli. 
Jinými směry se můj první den vyvíjel dobře. Mé myšlenky se točily okolo schůzek a výpočtů či snad jiných záležitostí firmy a plánování. Dokonce se mi ozvala Ellie, jak se mi daří. Chvíli jsme si povídaly, než jsem byla nucena hovor z důvodu jiného příchozího vypnout. Chápala jsem už, proč musela mít Leonie asistentku. Telefon zvonící víc než dvakrát do hodiny by ji vyrušoval od důležitějších záležitostí.
Zaklepala jsem a vešla. Spatřila jsem ji stát u oken, pozorovala odpolední Seattle. Dlaně měla spojené za zády a mlčela. Působila zamyšleně, jako by byla mimo tento prostor a čas. 
,,Paní Peterson? Volala Kelly Nelson a chtěla si s vámi domluvit urgentní schůzku. Vtiskla jsem ji na zítřek na půl desátou." vyřkla jsem a ona se otočila. Naše pohledy se spojily a pocítila jsem, jak mé tělo ztuhlo. Každičký sval, nerv i buňka se stáhly do malého uzlíku. Co to na ní jen mohlo být, na jejím jediném pohledu, který mě pokaždé tak dostal do rozpaků? 
,,Urgentní? Tak to nesmí čekat. Zavolejte jí zpět a přesuňte schůzku hned na ráno." oznámila mi ostře. Přišlo mi to celé zvláštní, ale neměla jsem odvahu se vyptávat. Ani v nejmenším. 
,,A schůze rady?" zajímala jsem se zvědavě, jelikož v tu dobu už měla naplánovanou poradu se svými podřízenými, kteří vedli jednotlivé odbory. Konala se jednou za týden a přišla mi také velmi důležitá. 
,,Přesuňte ji, všichni své denní harmonogramy musí uzpůsobit dle mých požadavků. S tím jistě nebude žádný problém." usadila se ke stolu a opřela se o tmavou masivní desku. Přišlo mi, že tak dokazuje své vysoké postavení.
,,Ne to jistě nebude." přikývla jsem a rozhodla se odejít, když v tom mne její hlas zastavil. 
,,Měla bych teď mít poslední schůzku. Přemýšlela jsem o tom, zdali byste se mnou nezašla na kafe." prohodila pozvání a mi se srdce opět rozeběhlo jako o závod. Leonie Peterson mě pozvala na kafe, na schůzku, mimo práci, osobní. Rychle jsem hledala vhodná slova, abych nezněla příliš nadšeně, ale zároveň ani otráveně či znuděně. Bylo to těžké a čas na mě velmi tlačil. 
,,Jistě, ráda." odpověděla jsem jí a ona se potěšeně usmála. V jejích očích se cosi nevídaného blýsklo a o to víc mi přišla tajemná. Lákalo mě, poznat ji tak, jako nikdo. Chtěla jsem prolomit ledy chladné královny velkého impéria.  
 ,,Dobrá, ale teď prosím zavolejte Kelly Nelson." vyzvala mě káravě a já přikývla. Vrátila jsem se k sobě a padla hluboko do židle, zasněná nad mým dnešním odpolednem.

Balila jsem si věci v kanceláři do své tašky včetně notebooku a dalších papírů. Sotva jsem popadla svůj kabát, otevřely se dveře a v nich stála vysoká tmavovláska. Letmo jsem se usmála. Opírala se o zárubeň dveří jako modelka. Postavou i vzhledem by na to jistě měla. Nemálo byla vídána v časopisech a novinách díky svým úspěchům. Na fotkách jí to vždy seklo.
,,Můžeme?"
,,Ano." zamkla jsem kancelář a bok po boku jsme se vydaly z kanceláře. Bylo to zvláštní a já cítila, že se mi nepříjemně potí dlaně. Přistihla jsem své oči, které po ní neustále nenápadně pokukovaly ve výtahu. Přestože jsem se marně snažila pozorovat svůj rozmazaný odraz v kovových dveřích před sebou. Nesvá jsem přešlápla na místě při nepříjemném tichu. 
Jakmile jsme vystoupily, uvízly na nás veškeré pohledy všech přítomných. Drtivá většina lidí zde Leonii Peterson pozdravilo velmi váženým způsobem. Ona odpovídala pouhým přikývnutím, úsměvem a jiným výše postaveným osobám i slovně odpovídala. Kdy jindy jsem se musela davem prodírat, nyní nám lidé z cesty uhýbali sami. Bylo to až děsivé. 
Pocítila jsem nepopsatelnou volnost, když jsme vyšly ven na ulice Seattlu. Stále jsem neměla ponětí, co bych měla říct. Byla jsem zde sotva první den, netušila jsem ještě zhola nic. Létala jsem pohledem po okolí, jen s úmyslem vyhnout se jejím oříškovým kukadlům. 
,,Malá kavárnička je hned tady za rohem." prohodila řečnickou otázku a já se opět zmohla na stydlivé přikývnutí. Když jsme se k našemu cílovému místu přiblížily, natáhla svou ruku a otevřela mi dveře se slovy- ,,Až po vás, slečno Duke." její úsměv byl upřímně milý a srdečný. Možná ale skrýval tajemný motiv. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří. Nebylo to ani v nejmenším příjemné. 
,,Děkuji." 
Vešla jsem do kávou provoněné místnosti. Létala jsem pohledem po stolech a zahlédla jeden prázdný v rohu u oken. Vydala jsem se k němu a Leonie mě následovala. Svlékla jsem si kabát a usadila se. Až v tu chvíli mi došlo, jak moc tady být nechci. Přepadly mne svíravé pocity. A přesto cosi uvnitř mě skákalo nadšením a nepatrným vzrušením a zvědavostí. 
Téměř ihned u nás stála mladá servírka. Působila mile- Vypadala, že jí je sotva osmnáct. Zástěra obmotaná kolem pasu jí akorát vystihovala hubenou postavu a růžová košile dodávala dojem roztomilé cukrové vaty. 
,,Dobrý den. Copak si dáte?" optala se mladá studentka a nasadila zářivý úsměv. Vyčkávala se svým bločkem a propiskou na naše odpovědi. Leonie se pro změnu zadívala mým směrem a tím mi pokynula k mluvě. Nepříjemně jsem polkla. 
,,Horkou čokoládu, prosím." pozdvihla jsem koutky ve snaze servírce úsměv vrátit.
,,Mléčkou, hořkou, s lískovými oříšky nebo karamelem?" odpovídala pohotově a já se zarazila. Bylo to pro mě příliš dotazů najednou a já nebyla v tomhle příliš rozhodná. Slyšela jsem sotva první slovo a zbytek se rozplynulo v šum kdesi vysoko nad námi. 
,,Mléčná stačí." odvětila jsem, přesto její dotazy neskončily. 
,,A dáte si něco k jídlu? Máme čerstvé zákusky, dorty.." chtěla pokračovat s výkladem jejich denní nabídky, ale já ji zastavila slušným odmítnutím. Proto se mladá slečna obrátila k paní Peterson.
,,Já si dám klasické Latte a jeden čokoládový muffin." dala jí jasné instrukce a tak žádné prostory pro otázky. Ihned na to jsme byly opět samy. 
,,Pocházíte ze Seattlu?" optala se jednoduše, aby navázala konverzaci. Oddychla jsem si, protože slova se z mé hlavy zcela vytratily. Neměla jsem ani nejmenší ponětí, o čem si povídat s vysoce postavenou, vlivnou a bohatou ženou. S takovými lidmi jsem nepřišla příliš často do styku.
,,Ne. Má matka pocházela z Nashvillu a otec z Tallahassee. Vyrostla jsem v Denveru." odpověděla jsem jednoduše a netušila co dál vyprávět. 
,,Proč tak daleko?" nechápala Leonie. Působila zvědavě, avšak jsem neměla nejmenší tušení, proč se mě vyptávala na rodinu. Vůbec proč mě pozvala na kafe.
,,Naši se rozvedli, vychovával mne otčím Thomas. Je úžasný." musela jsem se usmát nad vzpomínkou na svého nevlastního otce. Nejednou mne podržel a pomohl mi. Více než můj vlastní otec se kterým jsem se už nevídala celé roky. Dříve mě to i mrzelo, dnes jsem si na něj ani nevzpomněla.
,,A vaše matka?"
,,Moje matka? No je to zdravotní sestra a s Thomasem ještě vychovávají mé tři mladší sestry. Chybí mi, často je navštěvuji. " vyřkla jsem ve chvíli, kdy nám servírka na tácku donesla vše, co jsme si objednaly. Aniž bych stihla Peterson zastavit, zaplatila jí i s tučným dýškem.
,,A vy? Máte sourozence?" vysoukala jsem ze sebe a objala svými dlaněmi krásný hrníček jemně béžové barvy. Milovala jsem horkou čokoládu, ke kávě jsem si nikdy nenašla vztah.
,,Ano, dva starší bratry. Lee je architekt a Orlando herec, často cestuje. Momentálně je ve Švédsku." odhalila kousek ze svého osobního života a sklopila svůj zrak ke své kávě. Na její pěně bylo krásně tvarované srdce. Jiný by tento fakt a kus umění obdivoval, ona uchopila lžičku a nápoj zamíchala bez váhání. Dále nehodlala odpovídat a tak jsem neměla odvahu se ani ptát. Opět nastalo nesdílné ticho. Užíralo mne to.
,,A vaši rodiče?" dokopala jsem se k otázce, která mne napadla už dříve. Její úspěch přece nemohl záviset jen na obyčejných lidech z malého bytu se třemi dětmi. V jejím případě mi přišlo vše tak nemožné. Spíše jsem nedokázala uvěřit faktu, že by se někomu v tak útlém věku mohlo tak moc dařit. Ona nasadila vážný výraz, jako bych se jí snad dotkla. Ona začala se zpovídáním o rodinách, pomyslela jsem si na svou obranu.
,,Moje matka je doktorka se svou vlastní klinikou a otec soudce." nuceně odpověděla a její hlas bych chladný a nedostupný. Její výraz mě už zcela odradil od dalších otázek. Vytušila jsem, že toto téma jí není příjemné a já si v žádném případě nehodlala protivit šéfku. Sotva jsem tu práci dostala, nechci zase hledat jinou. Takto na úrovni už neseženu.
,,To je milé." špitla jsem jen a upila. Spálila jsem si jazyk a tak jsem instinktivně sevřela svá oční víčka a v duchu si zanadávala. Raději jsem rozdělala sušenku z obalu, kterou dávají snad ke každému nápoji, a namáčela ji do čokolády.
,,To děláte často?" kývla k mým způsobům.
,,A-ano. Vy ne?" zaváhala jsem. Její pohled byl tak moc pronikavý až jsem opět musela zrak sklopit na desku stolu. Vzpamatuj se Duke!
,,Ne, nesnáším nasáklé sušenky či pečivo mlékem nebo čímkoliv tomu podobnému." zašklebila se a to mě donutilo k úsměvu. Najednou mi přišla zase trochu člověk, ne jen ta žena z trůnu vysoko nad ostatními, konkrétně ve třináctém patře. 
,,Proč bydlíte až v Portlandu?" olízla svou dlouhou lžičku od pěny a já ztuhla. Fascinovaly mne její rty. Na chvíli jsem zapomněla i kde se nacházím, jen abych ji mohla pozorovat déle, nehledě na okolí a situaci.
,,Ehm no." zasekla jsem se nervózně a přemýšlela nad významem vyřčeného dotazu. Uhla jsem prudce se svým pohledem ven z okna do ulic Seattlu pro uklidnění. Seděla jsem s Leonií Peterson v kavárně a povídaly jsme si. Wow.
,,Studovala jsem zde vysokou školu, byt sdílím se svou spolubydlící Ellie. Ale chci se v brzké době stěhovat sem, do Seattlu." zněla nakonec má slova po dlouhém přemítání. Ona se troufale usmívala, nechápala jsem proč. Měla ze mě snad legraci? Přišla jsem jí vtipná?
,,Ellie?" nechápala.
,,Elyon Brown, má spolužačka, spolubydlící a nejlepší kamarádka." usmála jsem se. Měla jsem Ellie moc ráda, vždy jsem jí mohla cokoliv říct a vždy mě brala vážně. I když jsme opravdu byly v mnoha věcech zcela odlišné, rozuměly jsme si. Nemálo.
,,Aha." prohodila a přitiskla své opět rudou rtěnkou obohacené rty k okraji vysokého hrníčku v tyrkysové barvě.
Uvědomila jsem si, že bych ji mohla pozorovat celý den. Byla tak elegantní a celá jen zářila. Obdivovala jsem živost a lesk jejích dlouhých kaštanových pramenů, vždy splývajících na záda. Dostala jsem nutkání jí svými prsty zajet hluboko do vlasů a pročísnout jí je. Působily tak hebké. Vše jsem potlačila. Dokonce mě lákal její profesionální vzhled a chování. Za dnešek jsem zjistila, že i přestože působí jen chladně a odtažitě, je stále obyčejným člověkem, i když to dávala velmi málo najevo.
Rozhodla se mě doprovodit zpět k firmě. Prý ještě dnes musela zůstat v kanceláři, ale já byla již puštěná do ulic. Peterson chtěla, abych zítra přišla až na devět hodin. Pochopila jsem, že si přeje absolutní soukromí na schůzku s Kelly Nelson. O to víc mi tato žena přišla záhadná a já měla nutkání se vyptávat. Ale své pocity jsem skryla.
Když jsme vyšly zpět do ulice, učinila Leonie Peterson cosi nečekaného. Popadla mou paži a donutila mne, abych ji obmotala okolo té její. Přišlo mi to tak nečekané a nechápala jsem tento manévr. Vyvedlo mě to z míry. Tep v mých žilách stoupal s každým krokem v tomto sevření a já měla pocit, že se stěny mých žil a tepen už drhnou o sebe pod takovým náporem. Nechala jsem se majetnicky vést Leonií Peterson ulicemi Seattlu, jako bychom si snad byly velmi blízké. Sklopila jsem svůj zrak k chodníku, po kterém jsme kráčely. Potlačovala jsem nutkání se usmívat od ucha k uchu. Ruměncům v lících jsem pravděpodobně nezabránila. Ještě nikdy mě takto nikdo nevedl, nikdy jsem nekráčela v tak těsné blízkosti s někým po boku. Div se mi nepodlamovala kolena nebo jsem nespadla na vyšších podpatcích. Měla jsem závratě.
Blížily jsme se k Peterson Global na můj vkus až příliš rychle. Nehodlala jsem ji pustit. Zadívala jsem se na skleněnou budovu a probodla ji pohledem. Jako by snad mohla za své umístění ve zdejším bloku. Před vchodem se vyvlekla z mého sevření a zastavila svůj pravidelný ladný krok.
,,Děkuji vám za kávu, paní Peterson." prohodila jsem a ona vykouzlila svůj milý a přitažlivý úsměv.
,,Spíše kakao a není zač, ráda jsem vás poznala blíže, slečno Duke." pokývla hlavou. ,,Jeďte opatrně." rozloučila se svým způsobem a odešla. Já nenacházela slov a tak se mi ztratila v otáčivých dveřích své prosklené budovy..