ℌ𝔢𝔯 𝔊𝔞𝔪𝔢 /UPRAVUJE SE/

Part. 5

Docela dlouhou chvíli jsem strnule postávala na ubohém chodníku uprostřed rušných ulic Seattlu. Zprvu se zdál být velmi pustý, jelikož veškerou mou pozornost k sobě upoutával jedině ten obrovský mrakodrap, odrážející tisíce slunečních paprsků. Působila maličko jako disko koule. Byla až moc výrazná mezi dalšími budovami v blízkém i dalekém okolí. 
Však ze zamyšlení a šoku mě vytrhnula nepříjemná rána. Cizí, rychle pospíchající člověk do mě vrazil plnou rychlostí. Jen tak tak jsem na svých vysokých nových jehlách ustála ten nápor, zvlášť, když jsem byla myšlenkami zcela mimo mé vlastní tělo. Velmi neobratně jsem instinktem přinutila zapojit své svaly do pohybu a tak zabránila nadcházejícímu pádu. 
Mladší muž zhruba mého věku měl v hluboko v uších zabodnuty sluchátka a hudba linoucí se dále do jeho středního ucha a tak podobně se probojovávala až ven ke mně. Působil mile, ale za chvíli mě přesvědčil o velmi drsném opaku. 
,,Hele, dívej se kam jdeš!" prsknul vůči mé maličkosti velmi nabroušeně do tváře, až jsem se jej skoro zalekla. Z očí mu šlehaly blesky nenávisti a vzteku. 
,,Vlastně jsem nikam nešla, pouze stála. Možná bys ty měl víc vnímat svět okolo sebe." odvětila jsem mu zcela klidně a to jej očividně o to víc vytočilo. Do tváří se mu viditelně začala hrnout krev, připomínal horkovzdušný balón. Za jiných okolností bych se možná i zasmála. 
Nakonec si odfrknul a opět nasadil sluchátka. Pokračoval v chůzi směrem do centra. No, přeji hodně štěstí tomu, kdo by s ním měl nějakým způsobem komunikovat, pomyslela jsem si s letmým posměšným úsměvem na rtech. 
Každopádně jsem se díky této malé srážce zvládla odpíchnout ze svého místa na chodníku, do kterého bych zanedlouho možná už i vystála důlek nebo vpustila kořeny. Vydala se rázně již zcela při smyslech ke svému autu.

Sotva jsem zabouchla dveře bytu a setkala se s pohledem Ellie, vytřeštila zvědavě oči a veškerou svou pozornost obrátila od svého psaní knihy mým směrem.
,,Tak jakpak ses dnes měla?! Měl tvůj úžasný kostýmek úsměch?" zazubila se laškovně a já si uvědomila, že na její triky, hrátky nebo úchylnější myšlenky vlastně nemám ani náladu. Sotva co v poslední době dorazím domů, cítím se tak docela sama. Jako by mi snad něco chybělo. Nebo někdo, problesklo mi hlavou. 
,,Tak nějak normálně." pronesla jsem chabě a rozhodla se jí zmizet z dohledu dřív, než bude mít prostor pro jakékoliv další zvídavé a dnes nevítané dotazy. 
,,Nancy, co se stalo?" její hlas mnou projel jako nabroušený šíp a to velmi bolestivě. Stalo se to, má milá Ellie, že mi začíná chybět přítomnost mé vlastní šéfové. Nad touhle myšlenkou jsem byla nucena se pousmát. A asi dvě vteřiny na to jsem opět propadla depresi a odmítání sebe sama a velmi zjevných faktů. 
,,Ale nic. Leonie Peterson mě dnes pozvala na kafe." pokrčila jsem jen rameny a hodlala jít dál ke svým vlastním dveřím, jako by se snad o nic nejednalo. Ona však vystřelila z gauče jako kočka, která uslyší šustění u ledničky. 
,,Cože? To jsi měla říct hned!" její hlas zněl dychtivě až vtíravě. Tohle mě na ní někdy vytáčelo, možná více než méně. Milovala drby a klepy. Pronásledovala mě tak rychle, div za ní nezůstala čára trajektorie. Chtěla jsem za sebou zavřít dveře pokoje, ale to mi nedovolila. Vpadla za mnou a opřela se o dřevěný vchodový rám. Hodila jsem si věci nasupeně na stůl, stejně jsem ještě musela probrat pár papírů, které chtěla Leonie zpracovat. 
,,No tak povídej! O čempak jste si povídaly? Jaká je? V bulváru se vždy jen ukazuje jako silná až možná maličko bezpáteřní žena." vyprávěla. Tohle mi k Leonii moc nesedělo. Profesně možná, ale po jejím dnešním zájmu o mě a dalším maličkostech, jako třeba chvíle kdy mě vedla za ruku po městě, k ní tento jednoznačný a povrchní popis nesedí. Já stále měla pocit, že ji vnější svět nevnímá takovou, jaká je. A čím více ji poznávám, utvrzuji se ve svém přesvědčení.
,,Nemám co bych ti povídala. Šlo hlavně o pracovní rozhovor." slabě jsem zalhala a doufala, že mi to projde. Snažila jsem se působit vyrovnaně, znuděně, nezaujatě a možná maličko otráveně, vůči jejím věčným dotazům a zvědavosti. 
,,Aha." pronesla jen a zkřížila si paže na hrudi. 
,,Jak se vůbec vede tvé knize?" snažila jsem se odvést téma od sebe, jelikož to nenávidím z čistého srdce. Sama nikdy nevím co říct a všetečným otázkám se vyhnu obloukem. Byla jsem nad míru šťastná, když to zabralo. 
,,Myslím, že víc než úžasně! Podle mých odhadů jsem za dobrou půlkou. Těším se na následující pasáže!" pustila se do vyprávění a vysvětlování spletitého filozofického děje své knihy, kterou plánuje nechat vydat v následujících dvou měsících. Bylo fascinující, jak moc je do své práce zabraná. Nešlo jí o slávu, jednoduše ji to bavilo- hrát si s dějem i slůvky, uspořádáním vět, obohacováním a popisem okolí i postav a vymýšlení všelijakých zápletek. Bezděky jsem se musela usmát nad jejím zapálením. 
,,To mě moc těší. Nemůžu se dočkat, až si ji koupím. A chci být první, komu ji podepíšeš!" zazubila jsem se.

Bylo již pozdě k večeru, kdy jsem už vypracovala dokumentace o nově příchozích zaměstnancích loňského roku a také jsem se trápila s počítáním provozních nákladů loňského roku s odhadem na ten letošní. Vše jsem musela Leonii Peterson poslat, aby s tím mohla přijít zítra na schůzku výše postavených osob, vedoucí její podniky v zahraničí. Tento týden byl velmi náročný. Všichni tito lidé jsou zvědaví na výsledky a chtějí je mít prokázané. A Leonie si velmi zakládá na svém PR nejen u veřejnosti ale i u svých zaměstnanců jakéhokoliv postavení. 
Usedla jsem tedy někdy kolem jedenácté v noci k e-mailu, abych jí svou tvrdou práci zaslala a mohla ulehnout do postele.

Odesílatel:  Nancy Duke 
Příjemce: Leonie Peterson 
Předmět: Dokumentace zaměstnanců, Odhady provozních nákladů na letošní rok

Vážená paní Peterson,
zasílám Vám slíbené podklady k zítřejší schůzce s manažery a provozními řediteli ze zahraničních poboček Peterson Global s.r.o. 
S přáním hezkého večera,

Nancy Duke

Dlouhé chvíle jsem přemýšlela nad zpracováním obyčejné informativní zprávy. A o to déle jsem přemýšlela nad významy slov, skládáním vět tak, aby měly nějakou souvislost  a zdvořilosti. Nakonec jsem se sama zamotala nad svými pravidly správného vyjadřování a v afektu zprávu poslala i s přiloženými vypracovanými soubory. 
Unaveně jsem si oddychla a odložila počítač na bok. Zvedla jsem se s tím, že se vydám do koupelny. Pozorovala jsem svůj odraz v zrcadle. Své křišťálově modré oči, které jako by po nějaké chvíli snad ani nepatřily mě. Letmo jsem vnímala kartáček ve svých ústech. Spíše jsem létala myšlenkami mimo přítomný prostor a čas. Stále jsem před sebou mohla vidět Leonii Peterson, sedící v kavárně spolu s mou maličkostí. Stále jsem mohla cítit její dotek na své paži. Stále jsem mohla cítit její příjemnou vůni, která se ke mně dostávala díky té blízkosti. Stále jsem mohla v hlavě slyšet její milý a velmi příjemný hlas. 
Ze zamyšlení mě probralo až uvědomění, že se snad za chvíli začnu topit v pěně své zubní pasty. Zadusila jsem se a pak rychle vypláchla svá ústa. Byla jsem ráda, že jsem neviděla podruhé svou večeři. Počkat, večeřela jsem vůbec pod náporem práce? 
Vrátila jsem se do pokoje a hodlala notebook zaklapnout, když v tom jsem si všimla odpovědi Leonie Peterson ve svých e-mailech. Vše uvnitř mne se prudce sevřelo do malého uzlíku a vzduch v místnosti se velmi rychle vytratil. Přišla jsem si jako ve vakuu bez kyslíku.
Pomalu jsem najela myškou na odkaz e-mailu a očima sjela text, který mi odepsala. 

Odesílatel: Leonie Peterson
Příjemce: Nancy Duke
Předmět: Poděkování

Nancy, 
moc Vám děkuji za Vaši pilnou práci, velmi si toho vážím. 
Také bych Vám ještě jednou poděkovala za naše dnešní posezení, ráda jsem s vámi strávila tento čas mimo kancelář i maličko osobněji. Doufám, že to nebylo zdaleka naposledy. 

Leonie Peterson
Výkonná ředitelka Peterson Global, s.r.o.  

Kdo by řekl, co všechno se mnou udělá jeden e-mail. Četla jsem si jej stále dokola. Váží si mě. Opakovala jsem si. Ráda mě poznala osobněji. Slova mi létala v hlavě jako zasekaný starý gramofon. A chce se se mnou sejít mimo práci i vícekrát. Znělo mi v hlavě dále. 
Padla jsem do péřových polštářů a musela se usmívat sama pro sebe. Dívala jsem se do sněhově bílého stropu, který mi obvykle přišel vždy tak nudný, smutný a jednoduchý. Bez zájmu, cíle nebo snad nějakého optimističtějšího pocitu. Nyní mi přišel i ten obyčejný strop veselý a plný radosti, jako by snad na mě cenil jasně bílé zuby v plném úsměvu. 
,,Jsem paranoidní." ušklíbla jsem se sama pro sebe. Přesto jsem nechala zvláštní, krásný ač neznámý pocit proudit mými tepnami i žilkami do celého mého těla. 
Nakonec plná zamyšlení se mi podařilo usnout...