Stojím pod kopcem. Slyším krákat vrány, a slyším jak i ticho řve. Blíží se bouře - taková ta, po které zůstanou vylámané stromy, střechy, a naše srdce.
Slova, která mi říká ta osoba vedle mě neslyším. Neexistuje. Je jenom v mé hlavě. Chodí semnou všude, ale teď nastal její čas. Čas odejít. Možná mě prosí, abych ji neposílala do té bouře samotnou, ale já musím.
Vyjdu ten kopec, rozhlížím se. Vítr mi cuchá vlasy, a začíná mi být chladno. Ten chlad na těle mi připomíná to co cítím i uvnitř.
Začíná pršet a já vím, že to jen nebe pláče nad ztrátou další bytosti.
,,Odejdi.", šeptám a vítr má slova roznese všude kolem.
Stále ji tu ale cítím. Stále cítím, jak se dotýká mého srdce.
Slyším jak ji vedou pryč. Vedou ji na popravu. Nechce. Slyším, jak křičí: ,,Prosím, nenech je.".
Ani se za ní neotočím. Ani se nehnu. Nechci, aby viděla v mých očích, že to já ji na popravu poslala.
Jaká budou její poslední slova? Bude se domnívat, že jsem byla slaboch, co ji nepomohl a nebo že jsem ji jen neslyšela?
,,Prosím, pomoz mi.", cítím zoufalost v jejím roztřeseném hlase.
Neotáčím se, jen nechám vítr sušit mé slzy, které mi z očí padají.
,,Jsem to já kdo tě nechává popravit.", zašeptám náhle.
Byla už daleko, ale já vím, že to slyšela. Poznala jsem to, aniž bych se na ní podívala.
Přestala prosit. Přestala doufat v záchranu. Pochopila to. Zlomila jsem jí srdce, stejně jako ji teď kat zlomí krk. Bude zlomená, ale už to neucítí. Nebude cítit jak moc byla zrazena osobou, která ji nosila jen v hlavě.
Ani jsem nevzlykla, když jsem slyšela katovu ránu do jejího křehkého krku.
Už to nemohu vrátit zpět. Už je konec. Už není. Neexistuje.
Nic necítím, i slzy přestaly téct. I tak doufám, že ta dnešní bouře odnese nejen stromy, střechy, ale i tvé zlomené srdce spolu s tebou. A já už si nikdy nevzpomenu, že jsem byla ta, která tě nechala popravit.
