37. kapitola

340 83 6
                                    

Ležela na pláži a užívala si sluníčka, které na ni stejně nemělo žádný vliv. Kdyby však mělo, konečně by mohla být opálená i v zimě. To by pak byla třeba oblíbenkyní celé třídy....

Zasnila se. Byla to skvělá představa. Bohužel se k tomu vzápětí přidala vidina vyšetřování jejího otce, a tak to zase zahnala.

Takhle je to nejlepší, pomyslela si, když se přetočila a zůstala ležet na zádech.

Konečně měla chvíli klidu. Ten idiot se totiž snažil vylézt na skály, tak pár minut nic nežvanil. To bylo blaho na její dušičku. Jen klid, ticho a slunce. Co víc si přát...

Jasně, ale jen do té doby, než vyměníte slunce za ledovou vodu. Tedy spíše řečeno, když ji na vás někdo z výšky vyleje. Málem sebou sekla, dostala infarkt, stala se duchem, ale ve skutečnosti jen zařvala, otevřela oči a vyskočila na nohy, zatímco cítila stékající vodu po těle.

A přitom všem viděla Vojtu, který se lámal v pase smíchy.

„Zabiju tě!" zařvala vražedně. Tohle už přehnal!

„Jsem se bál, aby ses nespálila," zavolal na ni se smíchem, když uháněl zpátky na svou polovinu.

To je můj sen!Kde žijí příběhy. Začni objevovat