Potkáme se v nebi

1. Kapitola

1. ČÁST

Zírám na ten prokletý kus papíru, který jsem po příchodu ze školy nalezla ve svém pokoji. Čtu jeho řádky znovu a znovu, ale stále tomu nedokážu uvěřit. 

Moje sestra je pryč. Navždycky. Utekla a podle toho, co napsala, se nechystá vrátit. 

V očích se hromadí slzy a já je nedokážu už dál zadržovat. Nechám je kutálet se po tváři. Rodiče naštěstí nejsou doma, z práce se každodenně vrací až kolem večera, takže nehrozí, že by spatřili průtrž mých emocí. 

"Cos to provedla, Ivy?" šeptám do mlčícího pokoje přestože vím, že odpovědi se mi nedostane. 

Vždy jsem sestru považovala za svůj vzor, za ideál, kterým jsem se vždy chtěla stát i já. Ačkoliv rodiče ji neustále za něco peskovali - ať už se jednalo o špatnou známku ve škole nebo nového, dle rodičů nevhodného partnera - já nikdy nepřestala věřit, že je dobrým člověkem. Vlastně jsem o tom nikdy, ani na vteřinu, nepochybovala. 

Nervózně žmoulám v ruce papír a netuším, co s ním udělat. Vyhodit ho? Ta možnost mi hlavou jen letmo prolétne a já ji okamžitě zavrhnu. Jsem příliš slabá na to, abych to udělala. Tenhle dopis je možná mou poslední vzpomínkou na starší sestru. Nechci ji jen tak zahodit jako bezcenný cár použitého kapesníku. 

Bedlivě ho schovat? Ivy mě přeci žádala, aby vzkaz nezahlédly cizí oči. Byl určen pouze mně, nikomu jinému. Zaplaví mě vlna lehké hrdosti. I když sestra mi v některých situacích připadala cizí, stále jsem to byla já, komu poslala poslední rozloučení. 

Odevzdat ho policii? Jen co na to pomyslím, zastydím se. Byla by to zrada vůči Ivy. Přesto jsem si jistá, že po ní, jakožto po stále nezletilé dívce, vyhlásí pátrání. Strážníci budou potřebovat jakoukoliv stopu, byť i malinkatou, která by jim mohla teoreticky pomoci. Mohla bych se dostat do problémů, kdybych si ten nešťastný dopis uschovala a nikomu o něm neřekla. 

Možná by přeci jen bylo nejlepší zbavit se ho. Nikdo by se k němu už nikdy nedostal. Nikdo už by neměl šanci přečíst si ta slova, napsaná černým perem, který měla sestra tak v oblibě, a jeho obsah by zůstal naším bedlivě střeženým tajemstvím. 

Opatrně skládám křehký papír napůl a poté ho opatrně zasouvám do jednoho z mých přeplněných šuplíků. Rodiče jsou sice přísní, přehnaně starostliví a někdy až bezohlední, ale mé osobní věci mi neprohledávají. Je to jedna z mála dobrých věcí, která se o nich dá říct. Možná to je i způsobené důvěrou panující mezi námi. Na rozdíl od své sestry jsem totiž o mnoho mírnější a nedostávám se do problémů tak často, jako ona. 

Teskně si povzdechnu. 

Kdepak jsi, Ivy? 

Přepadá mě záchvat výčitek. Nechápu, proč musela odejít. Nerozumím, proč mě tu nechávala samotnou. Vzápětí si ovšem uvědomuji, jak sobecky mé myšlenky zní. Navzdory vzteku, který mi lehce koluje v žilách a smutku, který ovládl můj mozek, já naprosto rozumím, proč utekla. Nedokázala to už dál snášet. 

Znenadání se ozvalo rachocení klíčů. 

"Tegan, jsme doma!" 

Moji rodiče očividně přišli dřív. 

S utrápeným povzdechem se zvednu a mířím ke dveřím od svého pokoje. Natahuji se po klice, avšak na poslední chvíli se zarazím. Otočím se k šuplíku. Nakonec se vrátím a vyndám ten osudový dopis. 

Promiň, Ivy. 

Sestupuji po schodech do přízemí, s divoce bušícím srdcem. 

Ve dveřích mě už vítá matka. Pokládá mi otázky ohledně školy, ohledně kamarádek... Neodpovídám. Zarytě mlčím a přemítám, jak jí sdělit tu hroznou novinu. 

"Jsi v pořádku?" zeptá se mě s ustaraným výrazem. 

Beze slova jí podávám papír. Pohledem propaluji šedivé dlaždice předsíně a snažím se znovu nerozbrečet. 

Ale nedokázala bych si odpustit, kdyby se ti něco stalo. 

"Co to má znamenat?" vyhrkla má matka hned potom, co psaní dočetla. "Je tohle nějaký vtip? 

Zavrtím hlavou. "Našla jsem to, když jsem se vrátila ze školy," vysvětluji tiše. "A než se zeptáš, ne, opravdu netuším, kam mohla jít." 

Zarytě mlčí. V jejích hnědých očích se zračí zklamání, smíšené s rozzuřeností a zoufalstvím. Pronikavým pohledem propaluje dopis od sestry a zároveň i mne. Možná stále doufá, že každou chvíli se rozesměji a vykřiknu: "Byl to jen vtip! Ivy je ve svém pokoji!" 

Ale to se nestane. Po uplynutí mnoha minut si konečně matka uvědomila, že tohle je reálné. Ivy skutečně utekla z domova a nehodlá se dobrovolně vrátit. 

"Jdu to ohlásit na policii," prohlásí hlasem chladnějším než led a klidnějším, než bych u ní v takové situaci očekávala. "Ty tu zůstaň." 

Jako kdybych měla v plánu také odejít. Pohrdavě si odfrknu. Přestože svoji rodinu nemám příliš v lásce, opustit toto místo chci až po dosáhnutí plnoletosti. Tohle mě od Ivy odlišovalo - ona, jakmile si něco umanula, uskutečnila to co možná nejdřív. Já naopak trpělivě čekám na správný okamžik. Vždy jsem se vyhýbala problémům, zatímco ona je vyhledávala. 

Zničeně se vrátím do pokoje. Bylo to ode mne opravdu správné, že jsem se rozhodla dát ten dopis matce? V tu chvíli mi to tak přišlo.

Možná ještě policie stihne Ivy najít. Možná je ještě čas. 

Otázkou je, jestli mě nezačne nenávidět, po tom, co jsem udělala.