Potkáme se v nebi

25. Kapitola

Druhý den o setkání se Samuelovou sestrou vyprávím Aimee a ta napjatě poslouchá. Doslova mi visí na rtech, jak moc je zvědavá. 

"Páni," vydechne, když své líčení dokončím. "Takže Ivy čekala dítě s někým jiným. Přiznám se, že bych to nečekala." 

"Já taky ne," přitakám, "pořád jsem si myslela, že je Samovo." Povzdechnu si a vjedu si rukama do vlasů. "Nechápu, proč mě to vůbec zajímá. Vlastně si myslím, že mi do toho vůbec nic není." 

"Jsi její sestra!" oponuje mi Aimee rázným hlasem. "Mě by to taky zajímalo, kdyby šlo o mou ségru. Je jasný, že se o její život a tajemství teď zajímáš. Nemusíš si to vyčítat." Povzbudivě se na mě usměje a já jí úsměv slabě oplatím. 

"Díky." 

"Jo, a omlouvám se za včerejšek, jak jsem byla protivná. Nezasloužila sis to." Aimee si pohrává s lemem trička a mermomocí se vyhýbá mému pohledu. "Jsi moc hodná, že jsi pozvala i Faith." 

Její slova mě trochu uklidní. Třeba ještě je naděje, že by si společně mohly padnout do oka. 

"Já ti taky dlužím omluvu," konstatuji, "měla jsem se tě asi nejprve zeptat, než jsem jí pozvala." 

"To je v pohodě," odbude to Aimee ledabyle. Náhle znervózní. Zneklidněně poklepává prsty o desku lavice a kouše konec tužky. Snaží se věnovat pozornost učitelce a jejímu vysvětlování nově probírané látky, avšak na mě působí dojmem, že se tím akorát snaží zakrýt svou nejistotu. 

"Co se děje?" zeptám se s obavami o svou nejlepší kamarádku. 

"Nic," odpoví, aniž by se na mě podívala. 

"Aimee," oslovím ji důrazně, "chováš se divně. Pověz, co se děje?" 

Hnědé oči sklopí k dlaním. "Ale ty si o mně asi budeš myslet, že jsem blázen a vyšiluju." 

"Nebudu," ujistím ji. "Slibuju." 

"Ta Faith se mi moc nelíbí." 

Udiveně povytáhnu obočí. "Proč? Mně přijde sympatická." 

"Možná i je," připustí Aimee, "jenom na mě působí takovým divným dojmem. Nevím, třeba se pletu a ve skutečnosti je v pohodě." Pokrčí rameny a na chvilku se odmlčí, aby si doplnila zápisky do sešitu. "Ale už od příchodu z ní mám takový špatný pocit. Jako by něco skrývala, nebo tak." 

"Většina lidí před ostatními něco skrývá nebo se přetvařuje," namítnu. 

"To je fakt," uzná, "ale u ní mi to přijde takové... jiné. Úplně nevím, jak ten pocit mám vysvětlit, protože ani já sama se v tom nevyznám." 

Zamyslím se. Na okamžik mi pohled zabloudí k Faith, sedící o pár míst před námi. Vypadá soustředěně, očima spočívá pouze na učitelce a horlivě si zaznamenává každé její slovo. Není na ni nic zvláštního, nic, čím by se odlišovala od většiny ostatních studentů. 

"Fakt si to myslíš?" Ještě jednou na novou žákyni pohlédnu a pečlivě si ji prohlédnu. Hrbí se nad sešitem, propisku otáčí v ruce a s podepřenou hlavou sleduje učitelku. Oblečená je do volné černé mikiny a roztrhaných černích džín. Kraťoučké vlnité vlasy má vyčesané do malého vysokého drdolu, takže je krásně vidět dlouhá tmavá náušnice houpající se jí na uchu. "Já ti nevím, Aimee. Není možné, že jen trochu plašíš?" 

"Jak říkám," přikývne, "je to možné, dokonce i vysoce pravděpodobné. Kvůli tomuhle jsem byla včera trochu naštvaná, ale čím déle nad tím přemýšlím, tím hůř si přijdu. Člověk by neměl dávat na první dojem. Dnešek by mi mohl pomoci ji trochu víc poznat." 

Den uplynul jako voda. Ještě párkrát jsem se k rannímu rozhovoru s Aimee v myšlenkách vrátila, ale nakonec jsem se to rozhodla hodit za hlavu a zapomenout na to. Nejspíš o nic nešlo. Ne všichni lidé, s nimiž se denně potkáváme, působí na první dojem sympaticky a přitom může jít o přátelské osoby. Navíc, Aimee sama uznala, že její pocity nemusí nic znamenat.

Uvidíme dneska. 

Schůzku s Faith jsme měly předem domluvenou u parkoviště před školou, kdyby se některá z nás ztratila v davu. S Aimee jsme dorazily jako první a nejméně deset minut stepovaly před budovou, než třetí z nás přišla. 

"Omlouvám se," ozve se hlasitě za našimi zády. Otočíme se a vidíme, jak se k nám dlouhými kroky žene. "Omlouvám se za zpoždění," zopakuje udýchaně, jakmile se dostane k nám, "myslela jsem, že se z toho vězení už nikdy nedostanu." Hlasitě se zasměje. 

"To nic," mávnu nad tím rukou. "Faith, tohle je Aimee," ukážu na brunetku vedle mě, která se hned pokusí o falešný úsměv. "Moje kamarádka." 

"Těší mě," prohlásí obě jednohlasně a potřesou si na pozdrav rukou. Ačkoliv se oběma na tvářích nachází veselé úsměvy, nemohu si nevšimnout postupně houstnoucí atmosféry. Ve vzduchu visí napětí, jako bych právě vzájemně představila dvě tikající bomby a čekala, která z nich vybouchne první. 

Společně vyrazíme na cestu ke mně domů.