Potkáme se v nebi

6. Kapitola

Otevřu knížečku a hned na první dvojstránce je vložen malý papírek. 

Pro moji nejúžasnější sestřičku. Já vím, že jsi to našla, ty malá slídilko. ;) Čti, pokud se chceš o mně dozvědět víc, důvěřuji ti jako nikomu jinému, ale prosím, nedávej to rodičům. Tohle by mohlo způsobit víc problémů, než si možná myslíš. Ne mně, někomu jinému. Někomu, na kom mi záleží. Později se dozvíš víc. S láskou, Ivy.

Zasměji se. Je to poprvé od sestřina zmizení, kdy se mi hrdla ozve upřímný smích. Musela vědět, že to najdu. Určitě tušila, že ten svetr, který ode mě před pár lety dostala k Vánocům, zvednu. Jsem až moc sentimentální a ráda si připomínám každou naši šťastnou chvilku. 

Opatrně listuji deníkem. Je vcelku starý, Ivy ho začala psát ve svých patnácti letech. Stránky byly polepené fotografiemi, kresbami a kusy poznámek, což mi ztěžovalo vyznat se v zápiscích. 

Pod zápiskem s datem 28. září 2016 najdu fotku patnáctileté Ivy pózující uprostřed městské ulice, se zářivým úsměvem. Hádám, že ji pořídila hned po tom, co si změnila účes. Vyvolá mi to smutný úsměv na tváři. 

Přeskakuji veškeré poznámky na začátku a začínám číst od konce. Snažím se najít něco užitečného. 

5. října 2018 
Dnes jsem přivedla domů Samuela, v domnění, že ho představím rodině. Byla jsem blbá. Jak jsem si kdy mohla myslet, že by to mohlo proběhnout v pohodě? Teď už vím, že rodiče si nezaslouží znát lidi, které mám ráda. Jsou pro ně až příliš laskaví, příliš přátelští a... neodsuzují na základě blbostí, tak, jak to oni mají ve zvyku. 

Bože, ani se mi sem nechce vypisovat ty jejich výblitky. Je to až příliš urážlivé. 

Proč na sebe lidé nemohou být prostě milí? Zabilo by je to, kdyby se nechovali jako úplní kreténi? 

Nicméně, chování rodičů mě nijak nepřekvapilo - pouze znechutilo - to, co mě opravdu šokovalo, byl postoj sestry. Namísto toho, aby zastavila jejich nechutné poznámky, s pohledem do země je nechala, ať říkají ty hrozné věci... a dokonce s nimi i souhlasila, když se ti... lidé... zeptali na její názor. 

Chápu, snaží se vyhnout problémům a je nejspíš ještě moc mladá na to, aby pochopila, že občas to jediné správné, co musí udělat, je čelit jim, ale... 

Opravdu jsem si myslela, že se mě zastane. 

Zklamala jsem ji. Není to tam nikde napsané, dokonce se mě tam i trochu zastávala, avšak jako by každá věta z toho dne na mne křičela: "Můžeš za to! Ty jsi vina! Zklamala jsi ji!" 

Poslední zápis napsala asi tři týdny před útěkem. 

7. října 2018 
Spáchal sebevraždu. Samuel spáchal sebevraždu. Včera večer. 

Ta slova zní divně. Nepřirozeně. Jako by se to celé odehrávalo jen ve snu. Ačkoliv jsem byla pozvána na pohřeb - Samuel měl štěstí na rodiče, jsou mnohem hodnější než ti moji mimochodem - stále tomu nedokážu uvěřit. 

Podle slov jeho sestry Imogen nezanechal žádný vzkaz. Žádné vysvětlení. 

Nejhorší je na tom to, že já tušila, proč to udělal. Tedy... Myslím, že se na tom podíleli moji "rodiče". (Nechce se mi je tak nazývat, nenávidím je čím dál tím víc.) Když jsem Imogen se studem vylíčila nedávnou situaci u nás doma, připustila, že to mohlo mít vliv na jeho psychický stav. 

Nikdy nezapomenu na to, co řekla. 

"Tohle jsme s bratrem znali až moc dobře. Nevím, jestli je naše město střediskem takových lidí, nebo jsme jen měli štěstí na idioty, ale tohle jsme slýchávali až příliš často."